Valentině Saveljovové bylo pět let, když na jejím vlastním prahu, před jejím vlastním domem, začala jedna z nejstrašnějších kapitol druhé světové války: bitva o Stalingrad. Boj, jenž trval skoro půl roku a stál život až milion lidí, ale který zároveň zasadil těžkou ránu nacistickému Německu. Podle historiků to byla právě bitva u Stalingradu, která otočila vývoj celého konfliktu. Zbořila totiž mýtus o německé neporazitelnosti.
Valentina žila ve Stalingradu s otcem, matkou a bratrem. Otec byl vojákem Rudé armády, takže byl prostě... pryč. Postup německé Šesté armády na Stalingrad začal koncem srpna 1942. Vzhledem k intenzitě německých náletů na město bylo jen otázkou času, kdy nějaká bomba zasáhne i dům, v němž žila Valentinina rodina. Stalo se. Brzy. Matka vzala své dvě malé děti a uchýlila se s nimi k řece Volze, do jakési jeskyně či strže, tak jako tisíce jiných.
Zajatí němečtí vojáci procházejí ruinami Stalingradu. Snímek z roku 1943.
"Když zavřu oči, pořád vidím hořící Volhu," řekla nyní pětasedmdesátiletá Valentina Saveljovová ruské službě BBC. Ano, řeka hořela. Blízko byly velké nádrže s palivem. Vylily se a hladina vzplála. "Kopali jsme si díry v zemi. Ne, nemyslím zákopy. Ryli jsme do země, hloubili opravdové jámy, jako zvířata," vyprávěla paní Valentina.
Bomby na nás házela naše vlastní letadla
Čím blíž k Volze se posunovaly německé tanky, tím byla situace horší. "Tanky jezdily sem a tam, nahoru a dolů. Sovětské pilotky je z letadel zasypávaly bombami. Jenže tím pádem zasypávaly i nás. Všechno bylo v jednom ohni a my pořád slyšeli řev letounů nad našimi hlavami."
Jídlo nebylo. Žádné. "Jedli jsme jen hlínu, pamatuju si, že měla nasládlou chuť. Pili jsme vodu z Volhy. Nic jiného. Kusy hlíny, které byly nasáklé krví, máma vyhazovala. Zbylou hlínu se pak snažila přecedit přes kousky látky," pověděla Valentina. Byla to právě ta hlína, respektive cukr v ní, na čem dívka přežila. Ale jejího bratra nezachránila. Zemřel hladem a podchlazením. To když se na Stalingrad hrozivě začala snášet pověstná ruská zima.
Příběh Valentiny Saveljovové je jedním z tisíců. Hororové vyprávění, při němž zůstává rozum stát, může být vlastně lehce nahrazeno jiným, stejně šíleným, nepředstavitelným. Nebo třeba ještě horším. Podobně typické je bohužel i to, co se paní Saveljovové stalo potom. Po bitvě, po válce. Ovšem za to už nemohlo nacistické Německo, leč sovětské úřady.
Kde leží tělo mého otce?
Valentinin otec, voják Rudé armády, u Stalingradu padl. Jeho ostatky se dlouho nedařilo najít. Povedlo se to až na samém počátku 60. let. Sovětské úřady ostatky převezly do památníku na takzvané Mamajevově mohyle, což je kopec uprostřed Stalingradu a v době historické bitvy jedno z jejích hlavních bojišť. Dnes na něm stojí onen památník včetně hřbitova a gigantické, 85metrové sochy "Matky-vlasti".
Zajatí němečtí vojáci. Snímek z 20. prosince 1943.
Jenže sovětské úřady jaksi zapomněli rodinu o místě posledního odpočinku Valentinina otce informovat. A tak jak matka, tak její dcera strávily další roky pátráním. Valentina nepřestala otcův hrob hledat ani poté, co její matka zemřela. Až teď, při sedmdesátém výročí německé kapitulace v bitvě u Stalingradu, byla na památeční zeď vojenského hřbitova na Mamajevově mohyle dopsána jména sedmnácti tisíců padlých. I Valentinina otce.
Vraťme městu jméno!
"Začali to dělat až teď. Teď, když už skoro nikdo nežije. I moje máma je mrtvá. Skoro celý život jsme prožily kousek od mohyly. Aniž bychom měly tušení, že otec leží tak blízko. Připadám si, jako bych ušla strašně dlouhou cestu a opozdila se na jeho pohřeb."Stalingrad prošel po válce obnovou, stalo se z něj "krystalicky" sovětské město. Jak ostatně jinak. Název si podrželo do roku 1961, kdy jej v rámci Chruščovova programu destalinizace přejmenovali. Nikoliv ovšem na původní Carycin (to bylo politicky stejně nepřijatelné jako Stalingrad), ale jednoduše na Volgograd.
Teď se Stalingrad vrací. Jen na víkend. V rámci oslav 70. výročí. Do města v sobotu přijede ruský prezident Vladimir Putin, který o Stalinovi soudí, že byl "efektivní manažer". Přiveze s sebou i zhruba tisícovku veteránů. Mimochodem, existují i iniciativy usilující o trvalý návrat jména Stalingrad. Ano, chtějí to hlavně komunisté. Ale třeba i význačný člen ruské vlády, vicepremiér Dmitrij Rogozin. Snad bude diskuse stejně bezvýsledná jako dosavadní debaty o pohřbení V. I. Lenina.
