11. června 2018 6:33 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Tajemné záblesky před lety prozradily největší tajemství JAR. Vzdá se i Kim jaderného vydírání?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 9Diskuse
Takto vypadala družice, která zachytila jaderný test | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Takto vypadala družice, která zachytila jaderný test | foto: Youtube.com - Stuff They Don't Want You To Know - HowStuffWorks

Úterní historická schůzka mezi prezidenty Spojených států a Severní Koreje bude mít jeden zásadní bod. Vzdá se Kim svého jaderného programu? Je vůbec reálné, aby jakýkoli stát zahodil miliardové náklady, léta výzkumu a šanci stát se světovým hráčem? V historii existuje jedna země, která to udělala - Jihoafrická republika. Země, která byla v 70. letech vyvrhelem světového společenství kvůli politice apartheidu a především čelila tlaku komunistického SSSR, který postupně politicky nebo vojensky začal ovládat sousední země.

Dvacátého září 1979 rozřízly oblohu nad jihoafrickými ostrovy Prince Edwarda nedaleko Antarktidy dva krátké intenzivní záblesky. Událost zachytil americký satelit Vela a rozpoutal tak debaty okolo jednoho z nejzáhadnějších testů jaderné zbraně na světě. Podle odborníků byl test, který měl zůstat před světem skryt, součástí jaderného programu Jihoafrické republiky.

„Mé zdroje doložily nevyvratitelné důkazy, že apartheidová vláda opravdu v jižním Atlantiku v roce 1979 otestovala jadernou bombu a že za pomoci Izraelců vyvinuli i patřičné nosné technologie,“ napsal v knize Na pokraji z roku 2006 bývalý agent CIA Tyler Drumheller

J.A.R. mnohem později program veřejně přiznala, ovšem až poté, co byl několik let zrušený a zbraně zneškodněné. Stala se tak pravděpodobně první zemí, která se zbavila jaderných zbraní, které sama vyvinula. Je ale vůbec možné, aby se nějaká země vzdala svých miliónových investic do vývoje těchto zbraní?

„Je to možné, proč ne. Při rozhodování vždy vážíte přínosy a náklady toho kterého kroku. A když náklady nevyvažují užitek, tak byste byl svým způsobem blázen, kdybyste trval na tom, že přesto danou věc uděláte. Může se změnit geopolitická či vnitropolitická situace, můžete se dostat do ekonomických problém. A v jednu chvíli je výhodnější zbrojní program ukončit. Tak tomu bylo v devadesátých letech minulého století v Jihoafrické republice,“ vysvětlila serveru Lidovky.cz  Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.

Geopolitická dimenze zmíněná Drábovou hrála roli i podle jihoafrického prezidenta, který vývoj jaderných zbraní nakonec ukončil. „Hlavní motivací pro zisk jaderného arzenálu byla roztahovačná politika Sovětského svazu v jižní Africe,“ vysvětlil loni v rozhovoru pro server Atlantic Frederik Willem de Klerk, bývalý jihoafrický prezident, který nakonec vývoj atomových zbraní své země zastavil krátce po svém nástupu v roce 1989.

„Sověti podporovali všechna osvobozenecká hnutí vojenským tréninkem a zbraněmi. Chtěli tak získat přímou kontrolu nad většinou zemí v jižní Africe. Tehdejší premiér John Vorster a po něm i P.W. Botha to vyhodnotili jako hrozbu. Jaderný arzenál ale, alespoň myslím, neměl být nikdy reálně použit. Nebylo by to morálně obhajitelné“ říká v rozhovoru de Klerk.

Během studené války by většina zemí v takovém případě hledala přirozeně spojence ve Spojených státech. Jenže Jihoafrická republika po druhé světové válce měla své vnitřní démony. Řeč je o apartheidu, tedy režimu opřeném o přísnou rasovou segregaci, který skončil až v roce 1994. Díky tomu se země dostala do mezinárodní izolace, ve které se nemohla spolehnout, že ji některá ze západních mocností podpoří.

Jen pro bílé, černochu. Apartheid v JAR

Jen pro bílé, černochu. Apartheid v JAR

„Cítili jsme, že kdybychom měli jaderné zbraně a odhalili to během nějaké mezinárodní krize, změnilo by to politické rozložení sil. Spojené státy a další země Západu by mohly do situace vstoupit a pomoci nám,“ svěřil se v rozhovoru de Klerk. Tomu přitakávají i výpovědi bývalých vysokých státních úředníků a inženýrů pracujících na jaderném programu. Podle nich by země svůj jaderný arzenál odhalila dokonce jen v nejkrajnějším případě, kdy „by stála zády u zdi“.

Cesta k bombě vedla přes zahraničí a obcházení sankcí

Nacházíme se v šedesátých letech, horká fáze studené války vrcholí. Jihoafrický program na výrobu štěpného materiálu (zatím pro mírové účely) již běží, hlavně díky výpomoci ze zahraničí. Z Evropy i Spojených států přicházejí odborníci, aby Jihoafričanům pomohli vybudovat funkční program, který však zároveň nebude znamenat masivní zásek do státního rozpočtu. Výzkumný reaktor Safari-1, dodaný Spojenými státy za vlády J.F. Kennedyho, je na stanovišti Pelindaba spuštěn v roce 1965. Američané na jih Afriky dalších deset let posílají 100 kilogramů uranového paliva, které by díky své kvalitě šlo použít i do jaderných hlavic.

Cesta Jihoafrické republiky k jaderné bombě ale neměla být přímočará. Apartheid se stal na mezinárodní scéně brzy nepřijatelným a následovaly sankce vůči jihoafrickému režimu. Jaderný program byl pro sankce snadný cíl. Deset let po spuštění reaktoru v Pelindabě byly zastaveny i dodávky amerického uranu. Jak popisuje pozdější zakladatel Institutu pro vědu a mezinárodní bezpečnost David Albright v časopise Bulletin of the Atomic Scientists, vláda prezidenta Johannese de Klerka, otce pozdějšího „kata“ programu Frederika, musela nyní operovat tajně.

Vytvořila proto v Evropě a Spojených státech sítě, přes které tajně vypisovala zakázky na cokoli, co bylo zrovna pro jaderný program třeba. V téže době také začala tajná a dlouho trvající spolupráce s Izraelem, který také toužil po své bombě. Aby svůj program utajili, museli být Jihoafričané občas kreativní. Některé fáze výroby zbraní tak například zvládli s primitivnějšími technologiemi, než bylo ve světě zvykem.

Jak tomu bylo u většiny programů, ukázalo se, že štěpný materiál nakonec nebude ten hlavní problém. „Získat zbrojní uran je možné i stejnými technologiemi, jaké se používají pro výrobu paliva pro energetické jaderné reaktory,“ objasňuje Drábová s tím, že přesto se palivo z komerčních reaktorů na použití v jaderných zbraních příliš nehodí.

Jihoafričtí výzkumníci už věřili, že mají v rukou funkční jadernou výbušninu. Zbývalo ji jen otestovat. V druhé půlce sedmdesátých let se v pustých dunách pouště Kalahari objevily dvě testovací šachty o hloubce 385 a 216 metrů. Na jejich existenci však přišel Sovětský svaz, který si objev nenechal pro sebe. Informace o možné jaderné bombě v rukou režimu zburcovala sovětské vedení dokonce k tomu, že se o svůj objev podělilo s Američany. Obě strany měly jasno.

Tajná zpráva o jaderné zkoušce JAR

Tajná zpráva o jaderné zkoušce JAR

„Jsme si na 99 % jistí, že šachty byly vytvořeny pro účely jaderného testu,“ citoval 28. srpna 1977 vysoce postaveného amerického úředníka deník Washington Post. Hlavním soupeřům studené války nezbývalo, než tlak na nového nechtěného člena jaderného klubu vyvinout společně.

Možnost, že je Jihoafrická republika blízko k jaderné bombě, si vynutila jednání mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. O schůzkách mezi oběma supervelmocemi promluvil komodor Dieter Gerhardt, který vedl jednu z vojenských základen Jihoafrické republiky a později se ukázal jako sovětský špion. Ten potvrdil, že se zástupci Američanů i Sovětů sešli, aby řešili další postup ohledně jaderného programu Johanesburgu. Podle Gerhardta, který se po zbytek života ukryl ve Švýcarsku, byl jednou z možností preventivní úder na zařízení v Pelindabě, Američané to však prý odmítli.

Incident Vela. Došlo v září 1979 k jadernému výbuchu?

Tím se dostáváme i k záhadnému dvojitému záblesku z dvacátého září 1979, tedy z roku, kdy se jihoafrická vláda definitivně rozhodla využít jaderný výzkum jako možný zastrašovací prostředek. Celá kauza vešla do dějin pod jménem Incident Vela, podle satelitu Vela Hotel 5B, který možný jaderný výbuch zachytil. Podle údajů ze satelitů výzkumníci usoudili, že se jednalo o výbuch atomové bomby o síle 3 kilotun, což byla asi jen pětina síly, kterou měla bomba svržená na Hirošimu na konci druhé světové války. Správnost konstrukce bomby však pravděpodobně test ověřil. 

Graf citlivého přístroje zaznamenal výbuch, který měl zůstat utajen

Graf citlivého přístroje zaznamenal výbuch, který měl zůstat utajen

Do oblasti byly okamžitě vyslány speciálně vybavené americké Boeingy WC-135, které měly být schopné zachytit radioaktivní spad v atmosféře. Jejich testy však vyšly negativně. Tehdejší americká administrativa prezidenta Cartera se rozhodla celou aféru zahrát do autu, bála se další vlny paranoi, která panovala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let okolo možné jaderné apokalypsy. Incident označila za chybu na senzorech satelitu, podezření tím ale nesnížila.

„Nikdy jsem se nedokázal zbavit podezření, že incident Vela byl nějakým druhem spojeného testu Izraele a Jihoafrické republiky,“ řekl koncem osmdesátých let časopisu Time Gerard C. Smith, který působil v Carterově administrativě a v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii měl na starost dohled nad jadernými programy, které agentura podezřívala z možné militarizace.

I o incidentu Vela bývalý sovětský špion Gerhardt později promluvil. Podle něj se jednalo o izraelsko-jihoafrický test pod krycím jménem Operace Fénix. Podle bývalého špiona však při testování výbušniny došlo k chybě. „Exploze proběhla čistě a neměla být vůbec zaznamenána. Jenže nebyli tak chytří, jak si mysleli. Navíc se změnilo počasí, takže se Američanům podařilo výbuch zachytit,“ řekl Gerhardt 20. února 1994 deníku City Press. Ať už tomu ve skutečnosti bylo jakkoli, oficiální dokumenty z vyšetřování jsou stále utajené a jasné rozuzlení tak není v dohlednu.

Dnes už je jaderný program a především jeho fyzické testování téměř nemožné utajit, o tom se přesvědčil i severokorejský režim, jehož podzemní testy byly zachyceny. „Pokud některý stát jadernou zbraň krok po kroku vyvíjí od začátku, dříve nebo později bude muset provést pokusný jaderný výbuch. Jinak nebude mít jistotu, že technologii zvládl a použitelnou zbraň opravdu má. Mít jadernou výbušninu je totiž jen podmínka nutná, zdaleka ne postačující. A jaderný výbuch se utajit nedá, zachytí ho monitorovací síť Organizace pro všeobecný zákaz testů jaderných zbraní,“ řekla serveru Lidovky.cz Dana Drábová.

Samotná atomová výbušnina však nestačí, nejožehavější část výzkumu přichází ve chvíli, kdy musíte vyřešit, jak bombu „doručit“. Nejprimitivnější možné využití, ve které můžete na takové úrovni je, že „bombu vykopnete ze zádi letadla a budete doufat, že spadne, kam potřebujete“, jak to popsal v odborném časopise Bulletin of the Atomic Scientists David Albright. První standardní jaderné zbraně tak program vyprodukoval až na svém sklonku, většinu z celkových sedmi hlavic pak až po roce 1987.

Omezení programu a příchod jeho „kata“ F.W. de Klerka

V tom samém období se za podpory Sovětů v Angole vylodily kubánské pozemní síly čítající okolo padesáti tisíc mužů a socialistické armádní síly dělila od čerstvé jaderné velmoci na jihu Afriky jen Namibie, o kterou se brzy začaly vést boje. Navíc to brzy vypadalo, že Angola začínala mít, za vydatné podpory SSSR, v jednotlivých bojůvkách proti jihoafrické armádě navrch. V situaci, která pro Jihoafričany začala vypadat bezvýchodně, se logicky přihlásily ke slovu vyvíjené jaderné zbraně. Ze slov de Klerka, který se o programu dozvěděl během svého působení ve vládách od roku 1978, jde ale předpokládat, že k jadernému úderu se jihoafrické velení nikdy uchýlit nehodlalo.

„Nikdy jsem tomu programu nedůvěřoval, ale nemohl jsem ho zastavit... Připadalo mi nesmyslné použít jadernou zbraň v de facto křovácké válce, bylo nepředstavitelné, že bychom zničili město jedné z našich sousedních zemí. Od začátku jsem to vnímal jako smyčku okolo našeho krku,“ svěřil se deníku Atlantic de Klerk.

Přesto se J.A.R uchýlila k jadernému vydírání. Všem stranám konfliktu oznámila, že „se hodlá bránit všemi dostupnými prostředky“, což byla pochopitelně narážka na vlastnictví jaderných zbraní, které bylo považováno za veřejné tajemství. Jihoafričané k tomu navíc přidali plánovaný jaderný test v poušti Kalahari. Podobně jako později Severokorejcům, i Jihoafričanům se tehdy tato taktika vyplatila. Na konci roku totiž všechny tři strany uznaly formální nezávislost Namibie, čímž mezi sebou vytvořily nárazníkovou zónu. Bezprostřední hrozba přímého konfliktu se tak výrazně snížila.

Náklady na celý vývoj jaderných zbraní navíc podle prezidenta Pietera Botha, který úřadoval od roku 1984, začínaly růst do nepřijatelných mezí a aktivity programu byly značně omezeny a až do jeho ukončení začátkem devadesátých let se jihoafrický program už naplno nerozjel. Nacházel se v podobné fázi, jako se dnes pravděpodobně nachází Kimův jaderný program - zbraně jsou otestované, připravené k použití a jejich vyděračský potenciál je potvrzen.

Mezinárodní situace, která touhu jaderné zbraně vlastnit vyvolala, nakonec také způsobila, že byl celý výzkum zastaven. Kubánci byli nakonec nuceni z Angoly odjet, blížil se konec studené války. V turbulentním roce 1989 byl v září do čela státu zvolen již zmíněný Frederik de Klerk. Ten začal demontovat apartheid, svou zem modernizovat a vracet zpět do mezinárodního společenství. Přirozeně mu v tom ale bránil jaderný program.

Frederik de Klerk

Frederik de Klerk

De Klerk chtěl za Jihoafrickou republiku podepsat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT). „Bylo důležité bez jakéhokoli tlaku opustit jaderný program, podepsat NPT a ukázat světu, že to s reformami v Jihoafrické republice myslíme vážně,“ řekl v rozhovoru z loňského roku De Klerk.

A podle toho také po svém nástupu jednal. Černé na bílém se to de Klerkovou rukou objevilo 26. února 1990, kdy nařídil okamžité zastavení jaderného programu a zničení všech jaderných zbraní i zbývajícího štěpného materiálu. Celý tento proces byl ale stále přísně tajný a existence zbraní neměla být přiznána až do momentu, kdy země oficiálně přistoupí k Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Proces začal v červnu téhož roku a denuklearizovanou zemí se Jihoafrická republika stala šestého září 1991. K NPT přistoupila ještě o tři měsíce dříve. De Klerk před světovou veřejností existenci programu přiznal 24. března 1994, tou dobou už byla většina záznamů o programu dávno zničena.

Bude KLDR následovat příklad Jihoafričanů?

Touha vlastnit zbraně hromadného ničení často pramenila z pocitu ohrožení, přičemž harašení jaderným arzenálem se zdálo jako dobrý způsob, jak předejít jakémukoliv útoku. V případě Sovětského svazu to byla strategická úvaha, jak vyrovnat dominanci Spojených států během studené války. Navzájem hrozit nukleárním konfliktem si zvykli také odvěcí rivalové z Pákistánu a Indie. Izrael sice jaderné zbraně oficiálně nevlastní, v mezinárodních vztazích se však operuje s předpokladem, že jimi disponuje. Cítí se totiž ohrožen prakticky ze všech stran, zvláště když se do jaderného klubu pomalu blíží zapřisáhlý nepřítel Izraelců Írán.

Kim Čong-un na inspekci rakety před jejím odpalem.

Kim Čong-un na inspekci rakety před jejím odpalem.

Francie a Velká Británie se svými zbraněmi zase rozhodly pokusit se udržet skomírající status velmocí, Čína se mezi velmoci chtěla naopak zařadit. Mezi lety 1976-1990 patřila mezi vlastníky těchto ve své době nejničivějších zbraní také Jihoafrická republika, které se ale svého programu rozhodla dobrovolně vzdát. Zatímco se severokorejský vůdce Kim Čong-un pravděpodobně dostal na hranu získání vlastních jaderných hlavic, mezinárodní společenství v čele s Donaldem Trumpem se mu v tom snaží všemožně zabránit. Příklad jaderného programu nejjižnější africké země má některé rysy společné právě se situací okolo Kimova domnělého atomového arzenálu.

Přesto zůstává otázkou, nakolik je i po zničení „hardwaru“ opětovné nastartování jaderného programu složité. „Jaderná fyzika je takový Jekyll a Hyde. Pokud jednou zvládnete technologie potřebné pro uvolňování energie jadernými reakcemi, je otázkou rozhodnutí, k čemu je budete chtít použít,“ vysvětluje Dana Drábová a připomíná, že od konstrukce prvního reaktoru v roce 1942 uběhlo asi jen dva a půl roku, než byla otestována Trinity - první jaderná bomba v historii lidstva.

A zatímco samotná jaderná technologie se od prvního Fermiho reaktoru příliš nezměnila, podpůrné technologie, které umožňují sílu jádra naplno využít, prošly bouřlivým vývojem. „Dostupnější, kvalitnější, spolehlivější a také mnohem menší jsou dnes ty ostatní technologie, bez kterých neuděláte z jaderné výbušniny jadernou bombu. A obrovský pokrok udělaly nosiče, například rakety středního a dlouhého doletu,“ popisuje Drábová.

Znamená to tedy, že ačkoli vyrobit jadernou bombu je dnes stejně snadné, jako tomu bylo před šedesáti lety, nové technologie umožňují ničivou sílu efektivněji využít.

O možnosti jaderného odzbrojení půlky korejského poloostrova nad 38. rovnoběžkou pochybuje i Frederik de Klerk, který u konce jednoho jaderného programu stál. „Zůstává otevřenou otázkou, jestli může být diktátor ze Severní Koreje přiveden k rozumu. Zatím byl na něj použit bič. Ale možná bychom měli hledat i ten cukřík, který dokáže přivést ke stolu strany, kteří spolu momentálně nemluví. Jestli je ale na straně Severokorejců dostatek rozumu, aby nabídky racionálně zhodnotili, to už je jiná otázka. Jestli si to umanuli, nikdo to nezmění,“ myslí si de Klerk.

Pokud by se Severní Korea skutečně rozhodla vzdát svých jaderných zbraní, stala by se po J.A.R. druhou zemí, která tak učinila. Početně mnohem děsivější arzenál měly ve své době i tři postsovětské země. Bělorusku zůstalo jako jaderné dědictví po rozpadnuvším se impériu 81 hlavic, které byly v roce 1996 převezeny do Ruska. Stejný osud potkal i 1400 hlavic, které se nacházely v Kazachstánu a které putovaly přes ruské hranice o rok dříve. A Ukrajina, svého času třetí největší jaderná mocnost, nechala svých pět tisíc hlavic rozmontovat v Rusku výměnou za podepsání Budapešťského memoranda, které ji garantovalo zachování hranic a podle ukrajinských prohlášení na tom neměla nic změnit ani násilná anexe Krymu. Jihoafrická republika tak zůstává jedinou zemí v historii lidstva, která svůj program sama vybudovala, vytěžila z něj jaderné zbraně, a následně se všeho dobrovolně zbavila.

  • 9Diskuse




Rozdáváme 32 lahví z nové řady Canpol Babies. Přihlaste se o tu svoji
Rozdáváme 32 lahví z nové řady Canpol Babies. Přihlaste se o tu svoji

Soutěžte o dětskou lahvičku Canpol Babies. Je to snadné!