LN Přenesme se nejdřív do září 1980, kdy vznikla Solidarita. Je to z dnešního pohledu začátek konce komunismu?
Jistě. Tenkrát jsme komunisty poprvé porazili na poli propagandy. Oni vždycky když narazili na nějakou opozici, tak ty lidi izolovali, aby potom mohli říkat: Podívejte, jak málo jich je. Za koho si myslí, že mluví? To se jim dařilo všude, v Československu, v Maďarsku, u nás dlouho taky. Ale nám se v roce 1980 povedlo získat i optickou převahu. Najednou nás bylo deset milionů a teď jsme my mohli říkat: počkejte, a kolik je vás?
LN Čím to, že se vám podařilo zorganizovat se zrovna tehdy?
To je zásluha Svatého otce. On nás zorganizoval, tedy ne přímo do války s komunismem, ale k modlení (papež Jan Pavel II. navštívil rodné Polsko poprvé v červnu 1979 – pozn. red.). Na těch milionových shromážděních jsme si najednou mohli všimnout, kolik nás je. Předtím jsme i my věřili, že odpůrců komunismu moc není. A teď jsme viděli, že nás je hodně.
LN Když potom za rok a čtvrt vyhlásili stanné právo a přišli si pro vás, měl jste fyzický strach?
Ne. Každý odbojář si prochází svou stupnicí strachu. Ze začátku strach máte, ale postupně se odbourává. Já jsem předpokládal, že proti nám zasáhnou. A při vyhlášení výjimečného stavu už jsem byl tak daleko, že jsem se bál jen Pánaboha. Říkal jsem i jim: zabít mě můžete, a stejně nezvítězíte. No ale samozřejmě je člověku příjemnější, když dostává ceny, než když ho vezou do vazby.
LN Jak jste si vysvětloval, že jste nejdřív neskončil v normálním vězení, ale ve vládní vile?
Chtěli si mě koupit. Nabízeli mi funkci vicepremiéra, chtěli mě touhle cestou zlomit. A když to nešlo po dobrém, přitvrdili. Například mi řekli, že na mě přichystají materiály, z nichž jako kdyby vyplývalo, že jsem agent. A jak prý se asi na to budou tvářit moji kolegové. Tenkrát zavezli první ukázky svojí práce k Anně Walentynowiczové (další klíčová postava gdaňské Solidarity, zemřela letos v dubnu při katastrofě polského vládního speciálu u Smolensku – pozn. red.). Já jim říkal: snažte se, jak chcete, já jsem světec a nic na mně nenajdete.
LN Měl jste kontakt s vnějším světem?
Jednou za měsíc mě mohla navštívit žena, buď s dětmi nebo sama. Ale tudy jsem se těžko mohl dostávat k důležitým informacím, předpokládali jsme, že nás odposlouchávají, a dokonce snad i filmují. Posílali mi později fotky různých mých orgánů – a ty mohli pořídit jen při návštěvách manželky.
LN Pustili vás po necelém roce a za nějaký čas jste v roce 1987 náhle směl vystoupit v televizi v diskusi s předákem oficiálních odborů. Jak se to mohlo stát?
On si byl jist, že mě rozdrtí. Ale rozdrtil jsem já jeho.
Více o návratu na svobodu a o srovnání české a polské opozice čtěte v deníku
