Muhamed Jašerević, narozen 29. 1. 75, 20 let. Senad Špiodić, narozen 17. 3. 77, 18 let. Mirsad Smajić, narozen 30. 7. 69, 26 let. Sead Redžepović, narozen 4. 5. 1942, 53 let. Meho Kapetanović, narozen 30. 3. 1978, 17 let. Hamed Nalić, 60 let. Džemal Hirkić, 36 let. Kemo Muhić, 40 let. Mustafa, Semir, Safet, Bajro, Alija, Jusuf, Fadil. Džemail. Zahir.
Stránka ubíhá před očima, obličej střídá obličej, jméno střídá jméno. Nebere to konce, zatímco v pravém rohu monitoru naskakuje pořád vyšší číslo: 110 obětí, 569 obětí, 1468 obětí... dokud se počitadlo nezastaví na čísle 2640. A další a další tváře každým dnem přibývají (celý projekt si můžete prohlédnout ZDE).
2640 portrétů neboli 2640 brutálně zmařených životů v bosenské Srebrenici. Město, které mělo být bezpečnou enklávou pod ochranou jednotek OSN, se s příchodem bosenskosrbských jednotek v červenci 1995 změnilo v past pro tisíce Bosňáků, kteří v něm hledali útočiště. Navzdory mnoha kontroverzím je srebrenický masakr právem pokládán za nejhorší válečný zločin na evropské půdě od roku 1945.
TRAGICKÉ DĚDICTVÍ VÁLKY |
V sobotu 11. července si svět připomene jeho dvacáté výročí. Jeho vzpomínky na krvavý rozpad někdejšího Titova impéria už po léta blednou, svou pozornost soustředí jinam. Ale postjugoslávské republiky žijí ve stínu tragických 90. let dodnes. A zapomenout na své mrtvé nechtějí.
Redaktorka stanice Svobodná Evropa Dženana Halimović je jednou z těch, kteří si uvědomují nebezpečí skryté za ztrátou paměti. Novinářka narozená v Sarajevu proto začala sbírat snímky těch, kteří byli před dvaceti lety zavražděni - odmítá připustit, aby byl životy obětí redukovány na pouhá jména, nebo dokonce čísla v inventáři.
Lidské bytosti, ne čísla v inventáři
„Když jsem začala sbírat fotky lidí zabitých ve Srebrenici, připomínalo to úředničinu. Hledala jsem jména, data narození a cokoli dalšího, co by mi pomohlo záznamy roztřídit,“ píše Halimović.
Svým způsobem to byl mikrokosmos samotné bosenské války. Když se Jugoslávie v roce 1991 propadla do etnického chaosu, každý znal jména prvních obětí. Ale jak válka v následujících letech pokračovala, ze jmen se stala čísla. Zdálo se, že spolu s lidskostí mizí i jakákoli osobnost.
Jenže pak jsem se zadívala na všechny ty obličeje.
Hodně z nich mi připomínalo lidi, které jsem znala. Všimla jsem si, že většina fotek byla roztříděná do společných skupin - otci a jejich synové, bratři a jejich synovci. Balíčky, které ztělesňovaly samotné to zvěrstvo: otcové zabíjení, zatímco se snažili najít své syny, děti marně hledající ruce svých rodičů. (...)
Masakr ve Srebrenici byla genocida, říká rezoluce OSN. Rusko ji vetovalo |
Víme, že před dvaceti lety Evropa zklamala ve splnění svého slibu, že už „nikdy víc“ nedovolí na své půdě genocidu. Ale (míra) lidskosti, která se vytratila během těch deseti dnů, zůstává zakalená.
Sbíráním těch snímků se v podstatě vracíme zpět časem. Pomáháme navracet identity, jež byly až příliš často zjednodušené na položky inventáře masového hrobu. Na každé z těch tisíců fotek je lidská bytost s minulostí... a přeseknutou budoucností.“
