Byl poslední den školních prázdnin. Osmnáctiletý Karl-Heinz Borchardt ho měl strávit, ošlehaný větrem, na pobřeží Baltského moře se svou přítelkyní, nebo se měl pokoušet naladit poslední popové hity na svém přenosném rádiu. Namísto toho jeho dětství náhle skončilo.
Jeho matka v nezvykle brzkých hodinách přiběhla do jeho ložnice a řekla mu, ať se obleče. Pět příslušníků komunistické policie v uniformách na něj už čekalo v přízemí. „Potřeboval jsem čas, abych mohl myslet,“ řekl. „Mohli tam být z mnoha důvodů.“ Trval na tom, že se potřebuje umýt, a začal z okna vyhazovat inkriminující texty. Nemohl vědět, že tajná policie již měla všechny důkazy, které potřebovala.
První dopis o Československu
Psalo se září roku 1968, kdy Borchardt napsal svůj první dopis. V dvoupokojovém bytě v malém městě Greifswaldu na severu Německa, kde mladý bydlel se svou rodinou, nebylo snadné cokoli schovat. Pokaždé, když se posadil ke stolu v obývacím pokoji, aby dopis napsal, zakryl ho domácími úkoly kdykoli, když někdo vrazil do dveří. Byl přilepený k rádiu, které měl po své levici, a které šumivě vysílalo zahraniční zpravodajství z Prahy, kam vtrhla sovětská vojska, aby rozdrtila pokus o liberální reformy.
„Pro zaměstnance německé služby Rádio Londýn,“ napsal tehdy. „Právě jsem začal poslouchat Váš program, ‚Dopisy bez podpisů‘, moc se mi líbí, protože vysíláte názory, které v našich médiích nenajdeme. Je mi 16 let. Pravidelně Vám budu psát, a to především o mladých lidech a jejich názorech na světové události. Podle mého názoru, západ dostatečně nezasáhl v Československu. Měla by země, která tak tvrdě bojovala za svou svobodu, muset pochodovat v melodii Sovětů? S vřelým pozdravem, Školák,“ napsal o vpádu sovětských vojsk do Československa odvážný mladý Němec. Svůj první dopis podepsal přezdívkou a adresoval ho Rolfovi Degnerovi v západním Berlíně v ulici Kantstrasse 45.
Borchardt Rolfa Degnera neznal, pravděpodobně ani neexistoval. Ale byla to adresa, kterou si poznamenal na konci posledního vysílání programu BBC v německé službě. Poslech zahraničního vysílatele byl v komunistické Německé demokratické republice trestný čin, natož psaní některému z nich.
Přesto se Borchardt nebál. Věřil, že je chráněn anonymitou. Jak by ho mohli najít? Vhodil dopis do místní schránky. Kantstrasse 45 se nacházela v centru Berlína. BBC byla domluvená s poštou v západním Berlíně, aby všechny dopisy s touto adresou přesměrovala do soukromé poštovní schránky. Ty byly doručeny do kanceláře BBC v západním Berlíně a poté do budovy Bush house v Londýně.
Londýnský přednášející dopisů Austin Harrison vždy na konci pořadu oznámil několik poštovních adres, na které mohli východoněmečtí posluchači psát. Pořad s dopisy spoza Berlínské zdi se vysílal jednou týdně 20 minut. K hněvu východoněmeckého režimu, poskytovalo vysílání BBC mimořádný vhled do fyzického a emocionálního života společnosti NDR více než 25 let.
Malý kus demokracie v nesvobodě
„Bylo to, jako kdybychom se dostali na vzduch,“ řekl Borchardt, když popisoval formu uvolnění mladých, zvědavých myslí, které byly uvězněné v dusivé atmosféře komunistického státu. „Svoboda projevu ve východním Německu neexistovala, tak to udělali přes Londýn,“ řekla autorka knihy ‚Briefe ohne Unterschrift‘ (Dopisy bez podpisů), podrobné analýze BBC programu, Susanne Schädlichová, rovněž z NDR.
Anonymní dopis„Byli jsme drženi v obrovském koncentračním táboře. Není odtud možné utéct. Volíme toho, koho nám řeknou. Jsme prostě stádo skotu, které musí poslouchat.“ |
„Měla jsem pocit, že odkrývám poklady,“ řekla Schädlichová. „Písmena jsou autentická a nefiltrovaná. Spisovatelé věděli, že tam nebyla žádná cenzura, a mluvili ze srdce.“ Mnoho z nich v zoufalství psalo, že apeluje na vnější svět, aby nezapomněl na to, jak se Berlínská zeď postavila. Jiní si zase stěžovali na nedostatek másla, cibule a mýdla, a poté nabídli jejich kreativní náhražky. Bylo cítit rozšířené zoufalství a strach z uvěznění a opakujícího se cyklu dějin.
Program BBC svým způsobem nabídl malý kus demokracie. „Někteří lidé psali prakticky každý týden,“ řekl Günter Burkart, pravá ruka přednášejícího Harrisona, když vzpomínal na mnoho let fascinující práce.
Anonymní dopis„Zahrnovalo to učitele, stejně jako zemědělce, lékaře, obchodníky, dokonce i vojáky, včetně nespočtu rozčarovaných dětí. Jsme vzděláváni ve lžích. Nemůžu už oddělit pravdu od lží. Celý svět je nečestný. Politika je jen lživá soutěž. Jaký je tedy smysl života?“ |
Austin Harrison byl jediným moderátorem show po dobu 25 let a vytvořil si s posluchači skutečný vztah, vzpomíná Burkart. „Myslel si, že je nesmírně důležité, aby to byl vždy on a aby vždy psali Harrisonovi. „Hovořil o nás, o rodině tvořené jím a jejo posluchači.“ Burkart také ze strachu ze špionů schovával dopisy pod zámkem v londýnské kanceláři.
Tajná východoněmecká policie Stasi ale tento program viděla jako formu psychologické války, která měla destabilizovat režim. Byli přesvědčeni, že Harrison je tajný špeh a řídí agenty ve východním Německu. Nakonec začali hledat samotné dopisovatele, Členové Stasi byli v jejich hledání nesmírně důkladní. Brali vzorky ze slin z olizovaných obálek, aby identifikovali krevní skupiny, které porovnávali s lékařskými záznamy. Stopovali otisky prstů na papíře, čerpaly inkoust a shromažďovali rozsáhlý archiv vzorků rukopisů.
Dopadení mladého Němce
Byl to jeho rukopis, díky kterému Borchardta nakonec chytli v roce 1970. „Vypadalo to jako běžný domácí úkol,“ řekl, když byli žáci požádáni, aby napsali esej, ve které popisují sami sebe a jejich budoucí životní cíle. „Věc se měla tak, že si otec vždycky myslel, že mám hrozný rukopis. Požadoval po mé sestře, aby to napsala za mě. Skoro bylo po jeho.“ Jak jim bylo přikázáno, učitelé předali eseje studentů agentovi Stasi. Dokumenty ukazují pečlivou analýzu každé křivky a švihu Borchardtova pera, které byly porovnávány se zachycenými dopisy anonymního Školáka. Borchardt napsal BBC ještě třikrát a s každým dopisem postupně dával najevo své odvážnější politické přesvědčení.
Drahý pane Harrisone,
Je mi 17 let a vyrostl jsem v této zemi, (...) ale nemyslete si, že je to legrace, vždycky musíte říkat opak toho, co si myslíte. (...) Můj upřímný názor je, že nám pomůže jen násilí. (...) Kdyby byl Hitler svržen lidem, miliony životů by byly zachráněny.
S vřelým pozdravem, Školák
Vězení pro mládež
O šest měsíců později se již ocitl v autě státní bezpečnosti. Neřekl ani slovo. Po příjezdu do vězení Stasi v Rostocku byl svlečen, prohledán a dán do izolace. „Stále jsem si myslel, že zítra budu muset jít do školy,“ řekl. „Trvalo mi nějakou dobu, než jsem pochopil, co se děje.“ Během nekonečných hodin ve své cele Borchardt počítal čtverce na dece, hrál šachy v hlavě, opakoval si matematické tabulky a poezii. Brzy začal toužit po výslechu. Po osmi měsících byl odsouzen za „pokus o podvratné činnosti“ ve spojení s nepřátelským vysíláním. Byl odsouzen na dva roky vězení pro mládež v Dessau.
„Měli byste být šťastní, že žijete za socialismu,“ přivítal Borchardta mladý důstojník ve vězení. „Pod nacisty bychom Vás už mnohem dříve přeměnili v kouř,“ pokračoval. „Způsob, jakým šli po lidech, a zavírali je,“ je podle Susanne Schädlichové podobné metodám Třetí říše.
Stejné to bylo i pro Borchardta. Škola a univerzita byla nahrazena každodenním násilím a tvrdou fyzickou prací. Byl umístěn na výrobní linku a sestavoval plynové spotřebiče. Žádný z vězňů ve skutečnosti nevěděl, jak stroje fungují. Měl prý štěstí, že se mu nic nestalo, protože řada jeho spoluvězňů utrpěla vážné úrazy. Ke konci Borchardtova trestu mu byl nabídnut „zlatý lístek“ dozápadního Německa. Organizaci Amnesty International se podařilo vyjednat jeho cestu do západního Německa. Nabídku ale odmítl. Zoufale se chtěl vrátit ke své rodině a přátelům. Paradoxně tak držel hladovku, aby mohl zůstat v NDR.
Po zbourání ‚Zdi‘ konečně akademikem
„Byly chvíle, kdy jsem toho litoval,“ říká dnes. „Přecenil jsem spoustu svých přátel. Když jsem okolo nich procházel, koukali skrze mě. Báli se o svou budoucnost, většina z nich v tu dobu byla na univerzitě,“ vzpomíná dnes Borchardt. Přesto ho jeho rodina přivítala zpátky a on se znovu zaposlouchal do stanic ze západu. Stasi v něm rebela nepotlačila.
Anonymní dopis„Můžu jen plakat. Kde je Anglie, která v nedávné historii tak počestně a statečně bojovala proti potlačování, otroctví a nespravedlnosti? Dobrou noc.“ |
Poté, v roce 1974, náhle ‚Dopisy bez podpisů‘ na BBC utichly. Podle bývalého producenta Güntera Burkarta se počet dopisů snížil. Možná proto, že je státní bezpečnost Stasi pochytala, ale naznačil i možnost, že v tom mohlo mít prsty ministerstvo zahraničí kvůli diplomatickým vztahům s NDR. Pro mnohé posluchače to bylo hořké zklamání.
S koncem programu přestal Borchardt poslouchat BBC úplně. Nakonec se mu podařilo dostudovat a získat doktorát v oboru východoněmecká literatura. Přesto nemohl získat prestižnější místo na univerzitě. Teprve po zhroucení komunismu a sjednocení Německa v roce 1989 začal pracovat jako akademik na univerzitě v Greifswaldu. O německé literatuře přednáší dodnes, napsal o desítky let později server britské televize, pro kterou mladý Němec psal dopisy bez podpisů.
