Lidovky.cz: Jaká je teď situace křesťanské komunity v Sýrii? Trpí válkou více než jiné tamní menšiny?
Osobně si nemyslím, že by trpěli více – v této chvíli trpí v Sýrii všichni. Výmluvná jsou čísla: v Sýrii nyní máme půl milionu mrtvých, okolo 200 000 pohřešovaných, o nichž nic nevíme, 300 000 zatčených – ať už režimem, nebo teroristy z takzvaného Islámského státu či jiných islamistických frakcí. Dvanáct milionů Syřanů muselo opustit své domovy, část z nich tvoří uprchlíci v Evropě, Spojených státech nebo Kanadě, zbytek žije v uprchlických táborech okolo hranic. Polovinu populace tedy můžeme označit za oběti. Křesťany, muslimy sunnitské í šíitské, Kurdy... Měli bychom proto spíše mluvit o humanitární krizi v Sýrii než o té náboženské.
Nicméně tím, že v zemi je křesťanů málo, se zdá být dopad války na ně mnohem větší. Křesťanů bývaly před revolucí dva miliony, asi deset procent populace. To jsou statistiky církví, podle vlády to bylo o něco méně. Nyní nelze dělat statistiky, kolik křesťanů v zemi zůstalo, ale čísla se pohybují mezi sto tisíci v nejhorším a půl milionem v nejlepším případě. To je drastický pokles.
KDO JE NAJIB GEORGE AWAD?Syrský akademik, nyní profesor křesťanské teologie na Hartfordu v americkém státě Connecticut. Předmětem jeho bádání je historická teologie a mezináboženský dialog. Na Západě žije přes šestnáct let, dlouho působil v Rakousku a Německu, kde přednášel na univerzitě v Göttingenu. Ve Spojených státech amerických je držitelem zelené karty. |
Lidovky.cz: Zmínil jste syrskou revoluci. Jakou v ní hráli křesťané roli?
Na samém začátku revoluce, kdy šlo o poklidné, nenásilné demonstrace, se křesťané rozdělili do tří skupin. Dvě skupiny malé a jednu velkou. První z těch malých skupin byla pro revoluci – tedy lidé, kteří se k ní veřejně přihlásili a účastnili se demonstrací. Druhá z těch malých skupin naopak podporovala režim. A ta třetí, většinová, se dala označit jako neaktivní. Ti lidé vám řekli, že podporují svobodu, demokracii a pluralitu, ale nemyslí si, že revoluce je správná cesta, ale současně byli proti režimu a přáli si, aby se změnil, jenže se to báli veřejně přiznat.
Postupem času, jak se situace v Sýrii měnila v revoluci, si křesťané začali uvědomovat, že už to není o politice, nýbrž běží o otázku života a smrti. Válka se odehrává ve městech a prvními oběťmi jsou civilisté, a to křesťané i muslimové. Sýrie totiž nikdy nebyla demograficky rozdělená. Křesťané a muslimové vždy žili spolu. Malé křesťanské skupiny, které režim zprvu podporovaly, s tím přestaly, ale zároveň se nepřidaly na stranu revoluce. Ta mlčící většina, o níž jsem mluvil, se nyní rozšiřuje. Ti, kteří podporovali revoluci, už nejsou v Sýrii, nebo jen málo z nich. Projevují se neveřejně. Začali být zastrašováni, zejména na západě země, který je plný režimních špiclů a milicí. Pokud nemáte peníze, je tam váš život v nebezpečí. Moje matka se sestrou stále žijí v Latakii, vyprávějí mi o tom.
Lidovky.cz: Do jedné z těch malých skupin patří i křesťanské milice bojující na straně Asadova režimu. Jaká je jejich motivace? Bojí se islamizace země, nebo jim režim dříve vyhovoval?
O nějakém křesťanském politickém hnutí bojujícím na straně Asada nelze mluvit, jsou to spíše jednotlivci. Pravda, v centrální Sýrii bojují lokální skupiny. Režim totiž některým tamním vesnicím vzkázal, že je nemůže chránit a že to musí dělat samy. Jenže v téže chvíli vyslal vojáky do vedlejší alávitské vesnice, kterou chrání. Takže režim donutil místní, aby se chopili zbraní. Podle mých informací se nezapojují do denních bojů s opozičními skupinami, jen chrání své vesnice. Vím, že některá média mluví o křesťanských falangách, ovšem to není pravda.
Řada křesťanů vzala své úspory, odešli do sousedních zemí, pronajali si tam domy a začali podnikat. Nakonec většina z nich přešla do Evropy. Podle mě právě oni se budou moci nejsnadněji integrovat; nejsou nijak striktně věřící. To ostatně nejsou ani syrští muslimové; i spousta z nich se může dobře integrovat.
Admirál Kuzněcov zažil křest ohněm. Ruská letadlová loď dopravila do Sýrie řízené ‚hloupé‘ bomby |
Lidovky.cz: A motivace těch, kteří přece jen bojují?
Myslím, že mají víc důvodů. Někteří z nich tvrdí, že si za Asadova režimu žili dobře. Byli spokojení s korupčním systémem, který režim vytvořil a donutil každou část syrské společnosti, aby se na něm podílela. Dalším z důvodů je strach z alternativy, kterou může být islamistický radikální režim. Podle mě to v Sýrii není reálné – není v zájmu žádné mezinárodní mocnosti, aby v Sýrii vznikl čistě islamistický stát, sousedil by s Izraelem a ležel by v srdci regionu. Tito lidé jsou však ovlivnění psychologií strachu a jistými historickými zkušenostmi. Třetí důvod, na který média obvykle zapomínají, je fakt, že syrská opozice si k těmto lidem nikdy nevybudovala komunikační kanál. Myslím, že režim by opustili někteří křesťané i alávité, kdyby jim opozice nabídla ruku. Když ovšem část Sýrie začala spravovat islamistická část opozice, podporovaná Tureckem, Katarem a později i Saúdskou Arábií, začala bohužel rozlišovat lidi na sunnity a ty ostatní. Tento přístup křesťany i alávity, kteří mohli být potenciálními stoupenci opozice, vzdálil.
Lidovky.cz: Do kterých zemí nejčastěji zamířili křesťanští uprchlíci? Do těch sousedních, jako je Libanon či Turecko, nebo se vydali na riskantní cestu do Evropy?
Zpočátku, v letech 2013–2015, jsme měli hodně přesídlených v sousedních zemích. Turecko bylo pohostinné, žijí tu asi tři miliony Syřanů. Nejenže pro ně otevřelo tábory, ale dovolili jim i žít v tureckých městech. Mohli tak přijít se svými úsporami a začít novou práci a život. Jordánsko zpočátku takto pohostinné nebylo, tábory příliš dobře nevybavilo, později se s podporou OSN situace zlepšila. I v Jordánsku zamířili někteří Syřané do měst, například do Ammánu. Libanon je kapitolou sám o sobě: tamní úřady uvádějí, že ve své zemi registrují dva miliony syrských uprchlíků. Skutečný počet přitom možná bude vyšší, protože syrsko-libanonská hranice je nejbližší a nejsnadněji průchozí. V Libanonu situace uprchlíků není dobrá.
  |
Lidovky.cz: A Evropa?
Vloni se směrem k ní vzedmula obrovská vlna, neboť Turecko otevřelo hranice a syrští spojenci v Libanonu začali povzbuzovat Syřany, aby odešli směrem do Evropy. Můj skromný odhad říká, že to byla politická hra sloužící agendě ruského, tureckého a syrského režimu.
Lidovky.cz: Představme si, že by válka teď hned skončila. Jenže Sýrie už asi neexistuje ve své původní podobě. Mluví se především o vzniku alavitského státu na pobřeží. Jaké místo byste v novém uspořádání viděl pro syrské křesťany?
Pohled na geopolitickou mapu mi říká, že nejspíš nebude v zájmu mocností, aby Sýrie byla rozdělena mezi Kurdy, alavity a možná sunnity a drúzy. Myslím, že by to bylo drahé a ani tomu nenahrávají okolnosti. Možná k tomu dojde v delším časovém horizontu. Myslím, že syrská hranice zůstane víceméně stejná, změní se však politická a organizační struktura. Sýrie potřebuje federální systém, i když na něj veřejnost asi není připravená.
Trump bude spojencem Sýrie, pokud dodrží sliby, prohlásil Asad |
Lidovky.cz: Žijete v USA, teď cestujete po Evropě. Vidíte nějaký rozdíl v tom, jak syrskou válku vnímá veřejnost v Evropě a v Americe?
Západní média nejsou taková, jak si lidé na Blízkém východě představují – tedy neutrální a objektivní. V Americe to vidím jasně: politická agenda lidí u moci rozhoduje, co by média měla ukazovat a co ne. Hrají tuto hru otevřeně a každý v USA to tak bere. Proto se příliš nespoléhám na tamní média, abych se dozvěděl, co se děje v Sýrii. V Evropě je veřejný diskurs racionálnější a kritičtější, Američané jsou sentimentálnější. Evropská média považuji za relativně spolehlivější. Syřané, kteří žijí v Evropě, pocházejí z různých prostředí, ale mají stejnou možnost mluvit do médií. V Americe jsou rovněž Syřané z různých prostředí, když však mluví do médií, dominuje tomu téma islamismu. Naprosto skandální jsou pak média arabská, třeba televize al-Džazíra. Ta se snaží vytvářet svoji vlastní syrskou revoluci.
Lidovky.cz: Jak se jako teolog díváte na extrémní násilí páchané Islámským státem? Jak může vůbec člověk dělat takové věci?
Myslím, že bychom měli věnovat pozornost tomu, co vlastně IS znamená. IS historicky vznikl v Iráku z bývalých představitelů režimu Saddáma Husajna a sunnitských fanatiků. Nejdříve začali útočit na Američany, pak i na všechny ostatní. IS v Iráku je něco jiného než IS v Sýrii. Neměli bychom o IS mluvit jako o monolitickém a statickém útvaru.
V Iráku tvořili většinu členů IS iráčtí sunnité a menšinu cizinci a dělali to, co bylo v zájmu sunnitských států, jako je Katar či Saúdská Arábie, které chtěly konfrontovat Írán. V Sýrii je to jiný příběh. Data nám říkají, že 90 procent členů IS nejsou Syřané, nýbrž cizinci. Máme tu asi šedesát tisíc bojovníků IS, pětadvacet tisíc z nich přišlo z Iráku, okolo dvanácti tisíc z Ruska a Čečenska. Pak tu máme lidi z Afghánistánu, USA, Kanady a arabských zemí severní Afriky. IS v Sýrii zabil tisíce Syřanů, křesťanů i Kurdů. A i tamním sunnitům příslušníci IS říkali: Vy nejste muslimové. Jejich dovezený islám tedy popíral ten arabský.
Lidovky.cz: Mluvíte o dovezené formě islámu. Odkud přišla?
Podle mě z Evropy. Měli bychom otevřeně mluvit o evropském islámu, zvláště o francouzském, britském nebo německém. Mají své charakteristiky a své vnímání religiozity, převážně individualistické, což není v souladu s klasickým islámem, který je kolektivistický. A zdá se také, že evropský islám je extrémně násilný. Jako akademik jsem islám studoval a vím, že IS ho opravdu nereprezentuje. A neříkám to kvůli nějaké solidaritě se svými syrskými bratry. Obraz islámu, který IS představuje, není v souladu s koránem, není to ani v hadísech. IS tedy není muslimský fenomén, nicméně používá jazyk islámu, protože věří, že je to přitažlivý nástroj k rekrutování jednotlivců.
Lidovky.cz: Na bitevním poli sice IS pomalu ztrácí, v psychologické válce se mu však daří – lidé na Západě se bojí terorismu, bují islamofobie i odpor k muslimským uprchlíkům. Jak s tím bojovat?
Nemám na to žádný recept a nebude snadné ho najít. Američané už své recepty opustili, ukázaly se být nesprávné. Můžu říci jen nějaké své předpoklady. Západ by si měl především uvědomit, že IS je produktem politické agendy, kterou bychom měli odhalit poté, co se s IS vypořádáme. A nemusí to nutně mít něco společného s muslimským světem. Musíme pátrat po jeho vzniku, zdroji – a já jsem přesvědčen, že tím zdrojem je čistá politická agenda, která slouží k jistým cílům. Západní politici jsou za vznik IS pravděpodobně odpovědnější víc, než si myslíte. Možná tedy leží začátek řešení tady, na Západě, v jeho vládách a tajných službách. To je první bod. Za druhé bychom měli rozlišovat IS a islám, to jsou zcela rozdílné věci.
Třetí bod se týká přítomnosti IS v Evropě. Myslím, že by si evropské země měly začít obnovovat porozumění muslimskému segmentu své společnosti. Potřebují změnit politiku a společenskou strategii. Nová mladá generace evropských muslimů potřebuje jiný model integrace než jejich rodiče před padesáti lety. Potřebují, aby se s nimi mluvilo jako s Evropany, kteří jsou však jiní. Modely, které uplatňovali dříve Francouzi, ale i Skandinávci, dnes selhávají. Evropská identita přitom neexistuje. Takže si každá země musí najít svoji vlastní strategii.
Lidovky.cz: Vy ale vlastně říkáte: IS není naše chyba. Chybu hledáte všude jinde, jen ne u sebe doma...
Ano, rozumím vám. Nemluvím však o tom, čí chybou je vznik IS. Respektive: je plodem těch, kteří za něj bojují, i těch, kteří mu čelí – ať na Blízkém východě, či zde. Existuje totiž IS na bitevním poli, a ten bude jednou poražen, ale také ideologie IS na Západě. Prostě chci upozornit na původ té choroby. Když chcete někoho léčit, neřešíte, čí je chyba, že onemocněl, ale kde je původ nemoci, aby se dál nešířila.
