Zápas o zbytky impéria trvá

Západ pak s velkým zájmem pohlíží na celou bývalou sovětskou střední Asii, Zakavkazsko i Ukrajinu a Moldávii. Pobaltské státy jsou již dávno mimo hru – staly se členy Severoatlantické aliance, kdysi úhlavního nepřítele Sovětského svazu.

Ukrajina a Gruzie se do NATO a Evropské unie urputně snaží vstoupit. Moldávie v to tiše doufá a Ázerbajdžán o členství rovněž  nenápadně uvažuje. Tak vypadá tábor bývalých sovětských republik, které rozpad SSSR považují za událost veskrze pozitivní.

Na druhé straně se na postsovětském prostranství vytvořila skupina tak zvaných vynucených spojenců Moskvy proti Západu. Bělorusko se přimknulo k Moskvě proto, že se s ním nikdo jiný nehodlá kvůli Lukašenkově despotickém režimu bavit. Arménie je z jedné strany ohrožována Ázerbajdžánem, ze strany druhé cítí historicky nebezpečí Turecka. Rusko tohoto patologického strachu Arménů využívá k tomu, aby si zde udržovalo dnes už jedinou vojenskou základnu v Zakavkazsku.

Středoazijské republiky představují kapitolu samu pro sebe. Americký zájem o Kirgistán, Uzbekistán, Kazachstán, Turkmenistán i Tádžikistán nevyplývá ani tak z nerostného bohatství, těchto zemí, al spíše z jejich strategické polohy.

Ne nadarmo se tomuto teritoriu vždy říkalo „měkký podbřišek“ Ruska. Jde o citlivou, nárazníkovou zónu, přístupové prostranství do velmi důležitých zemí jako je Afghánistán, ale v jistém smyslu také jaderný Pákistán, Irán a nakonec i Čína.

Zájem o „měkký podbřišek“ má proto kdekdo. Američané se zde pokusili vojensky zachytit pomocí leteckých základen. Oficiální záminkou jim přitom byla ochrana sama sebe i ostatních před afghánským fundamentalismem. Rusové využívají tradičních přátelských vztahů a v neposlední řadě podobné mentality i používání jednoho jazyka.

Čína pak expanduje díky svému levnému,líbivému umělohmotnému zboží, kterým zaplavila orientální bazary dokonce i v Buchaře a Samarkandu. I když se v 90. letech zdálo, že Spojené státy se úspěšně nacpou do tradiční sféry vlivu Rusů, dnes Moskva opět slaví návrat. Především v Uzbekistánu. Porušování lidských práv totiž pro Rusy, na rozdíl od jiných národů, není překážkou.

Na troskách sovětského impéria vzniklo ve stejný den, kdy zaniknul SSSR, tedy  8. prosince 1991, Společenství nezávislých států (SNS). Spojení tak různorodých zemí není zdaleka ideální. Na posledním summitu, kde se slavilo patnáctileté výročí vzniku tohoto hybridu, musela většina pozorovatelů konstatovat, že vojensky, politicky ani ekonomicky vlastně SNS nefunguje. A pokud se nepodaří najít nějakou formu transformace, hrozí dokonce jeho zánik.

Především Ázerbajdžán, Gruzie, Moldávie a Ukrajina nechtějí setrvávat ve svazku zatíženém sovětskou nostalgií. Tyto státy navíc  pochopily, že SNS nebylo vytvořeno proto, aby fungovalo jako ekonomický či vojensko – politický útvar spojenců, ale především proto, aby si Moskva udržela svůj vliv na co největším postsovětském prostranství.