O jednom z vůbec nezmiňovaných (protože specificky americkém) pojednává provokativní článek spisovatele a profesora angličtiny na Harvardu Louise Menanda v časopisu The New Yorker nazvaný Head Case: Can psychiatry be a science? (volně přeloženo Blázen: Může být psychiatrie vědou?). Menand v něm rozebírá americkou obsesi depresemi a antidepresivy. Lidé je užívají při sebemenších problémech, stejně jako vyhledávají pomoc psychologů a psychoterapeutů. Z celé té obsese těží hlavně farmaceutické koncerny s léky jako je Prozac atd.
Pro ilustraci Menand cituje statistiku, podle níž se jen v posledních dvaceti letech spotřeba antidepresiv ztrojnásobila. Výsledkem je, že v roce 2005 měl s antidepresivy nějakou zkušenost v přepočtu každý čtvrtý Američan. Jen za rok 2008 pak prodej těchto léků farmaceutům vynesl téměř deset miliard dolarů.
Zásadní problém je v tom, že se vlastně pořádně neví, co to deprese je. Nemoc? Nebo jen příznak nemoci (jako je horečka vnějším příznakem například chřipky)? Otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď, má mnohem širší dopad, a nejen proto, že jsou ve hře miliardy dolarů. Pakliže experti přiznají psychickou nemoc někomu, kdo jí ve skutečnosti netrpí (může jít například o momentální úzkost), může a má to své důsledky jak v rovině práva, které všude na světě zohledňuje, zda je člověk zdravý, nebo duševně nemocný, tak na celý sociální systém v čele s už zmiňovaným zdravotnictvím.
Menand ve svém článku cituje řadu knih a studií, které se navzájem podporují nebo vyvracejí. Není těžké uhodnout, na čí straně stojí on sám - v zásadě chce čtenáře vyprovokovat k tomu, aby přestal věřit zázračným účinkům antidepresiv i sezení u psychoterapeuta. Stejnou měrou přitom napadá jak výrobce pilulek, tak psychology. Cituje několik autorů - v čele s psychiatry a psychology, ale i sociology - kteří tvrdí, že spolu obě skupiny výnosně spolupracují. "Ve světě, který je čím dál nešťastnější, prostě vidí příležitost jak vydělat peníze. Vymysleli si nemoc, aby mohli prodat svůj lék," píše Menand.
Pro ilustraci cituje příklad z knihy Davida Healyho "The Antidepressant Era". "Když se prokáže, že nějaká substance, například Paxil, v člověku něco vyvolá, v tomto konkrétním případě odbourá ostýchavost, pak se to něco prohlásí za nemoc, kterou je potřeba léčit, v tomto případě jde o "sociální fóbii". Objev léku dá vzniknout nové nemoci."
Ne že by se podobný postup nepraktikoval i v dalších oborech medicíny, nikde jinde mu však nekvete pšenka tak, jako v psychiatrii. Důkazem je tzv. DSM (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders), jakýsi oficiální seznam duševních poruch, který se od prvního vydání v roce 1952 pořádně rozrostl - jeho aktuální verze jich definuje tolik, kolik je dní v roce, tj. 365. Řada expertů teď lobbuje za to, aby se seznam zásadně zrevidoval. Otázkou je, kdo se za ně postaví. I lidem je příjemnější představa, že se běžných smutků a nálad zbaví polknutím jediné pilulky. Ať to stojí, co to stojí. Celý článek najdete zde.
I druhý příspěvek z Ameriky se týká zdravotnictví. I když, v souvislosti s klinikou z Beverly Hills, o které píše deník The Los Angeles Times, by se snad slušelo mluvit spíš o byznysu. O takovém, o jakém se zmiňuje v jedné ze svých povídek Miloslav Šimek, když líčí blahobytnou vilu léčitele, který si na branku ostentativně pověsil cedulku "Tuto vilu postavila lidská blbost".
Klinika Beverly Hills Surgery Center nabízí zázračnou formu hubnutí. Tím, že lidem voperuje implantát, který jim potlačí sklony k přejídání se. Normálně se tento implantát voperovává lidem s velkou nadváhou, na klinice v Beverly Hills jej na požádání voperují prakticky komukoliv. Kdo zaplatí, samozřejmě.
Klinika má totiž především vydělávat, a to s co nejmenšími náklady. Přišla na to i inspekce, která jí už loni nařídila zavřít. Namátkou list citoval několik poznámek z inspekční návštěvy: "Operační instrumenty nebyly patřičně desinfikovány... některé léky a přípravky měly prošlou záruční lhůtu... dva zaměstnanci kliniky byli pozitivně testováni na tuberkulózu, ale neexistoval záznam, že by se podrobili rentgenovému vyšetření plic, které je v takovém případě vyžadováno... záznamy pacientů, které obsahují citlivé informace o jejich fyzickém i psychickém zdraví, jsou volně přístupné, může si v nich číst prakticky kdokoliv."
A jak si majitelé poradili s tím, že museli kliniku zavřít? Prostě ji přestěhovali na jinou adresu. A jede se dál...
