Vaše kniha Izrael: 1997–2025 /Výbor z komentářů/ mapuje texty za skoro třicet let dějin Izraele, od roku 1997 do roku 2025. Když jste si ty své staré komentáře zpětně procházel, co vás na vývoji nejvíc zarazilo?
Tu tíhu času a fakt, že jsou to necelé tři dekády, jsem si uvědomil až zpětně. Začínáme na jaře 1997 a končíme v únoru 2025. A fascinující je, že ten úplně první článek se týká Benjamina Netanjahua a ten poslední taky.
Ukazuje to, že bez ohledu na to, jaký na něj máte názor, ten člověk tu zemi neuvěřitelně poznamenal. Celých těch třicet let, tedy s desetiletou pauzou, je vlastně příběhem jednoho muže a jedné země, kteří se navzájem formovali, v dobrém i ve zlém.
V knize popisujete v souvislosti s ním i generační zlom v izraelských elitách. Dříve zemi vládli generálové jako Rabin nebo Šaron. To už neplatí?
Ano, to je zásadní změna, která se stala právě v těch posledních třiceti letech. Byla doba, kdy premiérem mohl být jen válečný hrdina. Jicchak Rabin, Ariel Šaron, Ehud Barak – to byli lidé, kteří strávili život ve válkách. Dnes už se z generálů automaticky nestávají politické špičky. Nová generace lídrů se rekrutuje odjinud, například z byznysu, IT či ze start-upů.
A Netanjahu byl průkopníkem tohoto trendu?
Přesně tak. Netanjahu ten přelom zosobňuje. Jistě, byl v elitní jednotce Sajeret Matkal, ale jeho mentální nastavení není vojenské. Je to absolvent MIT, chodil na střední školu v USA, uvažuje jako americký manažer, jako marketér. Přinesl do Izraele politiku, která není založená na vojenských rozkazech, ale na PR, ekonomickém růstu a politickém manévrování.
Tvrdá lekce z historie
Jak se za jeho „manažerování“ změnil pohled na otázku Palestinců?
Otázka Palestinců a jejich možného státu se vyvíjí dekadentně bez ohledu na Netanjahua. Na těch zhruba osmdesáti letech izraelsko–palestinského konfliktu se dá vypozorovat jedna brutální zákonitost: každá odmítnutá mírová dohoda nebo kompromisní nabídka vede k tomu, že ta následující nabídka je už jen horší.
Palestinci mohli mít stát v roce 1947, odmítli. Mohli ho mít v roce 2000, 2008... pokaždé chtěli víc, pokaždé čekali na „spravedlnost“, a pokaždé skončili s menším územím a horšími podmínkami. Je to takový oslí můstek i pro současnou Ukrajinu, který se možná nebude poslouchat dobře, ale historie ho potvrzuje.
Vidíte toto riziko i na východ od nás?
Bohužel ano. Kdybychom vedle sebe položili ty předjednané dohody z Istanbulu z dubna 2022 a srovnali je s tím, co se reálně rýsuje dnes nebo co se snaží prosadit Donald Trump, možná bychom viděli propad.
Otázka zní, zda to, co leželo na stole před čtyřmi lety v Istanbulu, nemohlo být pro Ukrajinu z dnešního pohledu výhodnější. Tím neříkám, že to bylo spravedlivé. Ale politika a přežití státu nejsou o absolutní spravedlnosti.
Zbyněk Petráček
|
Zmiňujete, že Palestinci a možná nyní i Ukrajinci čekají na „spravedlivý mír“. Existuje takový stav?
Když se řekne ,spravedlivý mír’, zní to jako krásný novinový titulek. Ale k čemu to vede v praxi? Podívejte se kolem sebe. Je spravedlivý mír na Kypru, kde třetinu ostrova okupují Turci? Je spravedlivý mír v Tibetu nebo v Kašmíru?
Svět není spravedlivý. Ale u Izraele (a teď možná i u Ukrajiny) se trvá na tom, že řešení musí být dokonalé a morálně bezchybné. Výsledkem toho tlaku na dokonalost je ale nakonec to, že Palestinci nemají nic. Pro jednu stranu je to zrada ideálů, pro druhou nutný pragmatismus. A obojí má v sobě kus pravdy.
Proč Izrael přežívá
Častým argumentem kritiků Izraele, zejména na západní levici, je tvrzení, že jde o koloniální projekt. Že Židé jsou tam cizorodý prvek. Vy proti tomu v knize stavíte jeden velmi originální, lingvistický argument...
Je to jednoduchý test mapou. Podívejte se, jak pojmenovávali svá města skuteční kolonisté v Americe nebo Austrálii. Chtěli se cítit jako doma, tak zakládali ,Nový York’, ,Nový Orleans’, ,Nový Jižní Wales’.
V Izraeli ale nenajdete žádnou ,Novou Varšavu’, ,Novou Halič’ nebo ,Nový Berlín’. Kdyby to byli kolonisté, pojmenovávali by to po svých domovech v Evropě. Ale oni dělali pravý opak. Vraceli se k původním, starozákonním názvům i novějších měst jako Petah Tikva (Brána naděje) nebo Rišon Le-Cijon (První k Sijónu). To není chování kolonistů, to je chování lidí, kteří se vrací domů a obnovují to, co tam bylo.
Dalším pilířem izraelské odolnosti je demografie. Izrael má plodnost skoro tři děti na ženu, což je v rozvinutém světě anomálie. Je to taženo ortodoxními židy?
Současná úhrnná fertilita v zemi je 2,75 a i když z těch statistik úplně odečteme ultraortodoxní židy a Palestince žijící v Izraeli, tak se dostáváme na čísla kolem 2,3 až 2,4 dítěte na ženu. To je vysoce nad hranicí prosté reprodukce (2,1) a vysoce nad čímkoliv, co vidíme v Evropě.
Čím si to vysvětlujete? Evropa vymírá, Izrael roste. Je to o náboženství, nebo o něčem hlubším?
Je to o vůli přežít. V Německu nebo v západní Evropě, když dnes řeknete, že ,národ potřebuje děti, aby přežil’, tak se na vás sesypou, že používáte rétoriku z 30. let, že to zní jako Hitler. My jsme ten instinkt vytěsnili.
V Izraeli je ale hodnota přežití ,kmene’ pořád naprosto centrální. Oni vědí, že žijí v nepřátelském prostředí, a že pokud nebudou mít děti, tak prostě zmizí. Je to existenciální optimismus. Máte děti, protože věříte, že tu váš národ bude i za sto let. A to nám v Evropě chybí a mohli bychom si vzít příklad. Izrael je takové rozžhavené zrcadlo Západu.
Co v tom zrcadle vidíme, když se do něj podíváme z bezpečí Prahy?
Vidíme v něm naši možnou budoucnost. Izrael není anomálie, je to předvoj. Všechny procesy, které hýbou západním světem, tedy kulturní války, polarizace společnosti, boj o charakter demokracie, otázka migrace a hranic, to všechno se v Izraeli děje taky.
Jenže tam je to zrcadlo ,rozžhavené’. Všechno tam probíhá rychleji, drsněji a s vyššími sázkami, protože tam jde o život. Takže když se díváme na Izrael, vidíme to, co by čekalo svět, kdyby se dál vyvíjel směrem k nestabilitě.
