21. dubna 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Země postižená gangrénou. Venezuela volí mezi dvěma temnými vyhlídkami

Obyvatelé Caracasu plní láhve, kanystry a vše, co se dá, vodou z horského... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Obyvatelé Caracasu plní láhve, kanystry a vše, co se dá, vodou z horského... | foto: ČTK

CARACAS (OD ZVLÁŠTNÍHO ZPRAVODAJE) Americká invaze do Venezuely podle některých představuje jedinou cestu, jak pomoci zbídačené zemi, podle jiných by ale byla jen zkratkou ke zkáze. Přírodním bohatstvím obdařená země by se totiž mohla ještě více rozdrobit na panství gangů, generálů, polovojenských jednotek a drogových kartelů.

V úzké ulici plné demonstrantů za okamžik nebylo k hnutí. Především ti, kdo stáli v čele protestního pochodu, se náhle ocitli v pasti. Neměli kam couvnout a před nimi se tyčila živá bariéra sestavená ze štítů policistů a gardistů.

Za ozbrojeným kordonem již začínalo „provládní území“, kam se protestující dostanou jen málokdy. Policie a gardisté je většinou rychle rozpráší, a to i za cenu zabíjení.

Onu sobotu zkraje března se ale událo cosi nečekaného, policejní kordon se nečekaně rozestoupil. Dav se v euforii začal rozlévat i do těchto politicky „nepřístupných“ ulic.

Podle kolumbijských úřadů v neděli do země přešlo asi 60 členů venezuelských...

Na sloupech veřejného osvětlení tu visely plakáty s usměvavým prezidentem Nicolásem Madurem, zdem dominovala revoluční hesla jako Chávez žije! či protiamerická provolání typu Yankee go home!.

Východní část venezuelské metropole Caracasu, v níž převládá opozice a odkud se pochod přivalil, nabízí dramatický vizuální kontrast. Tam pouliční graffiti Madura označují za uzurpátora, překupníka drog a vraha.

Demonstranti se nakonec zastavili až na bulváru Victoria. Na jeho vzdáleném konci, již jen kousek od centrály tajné policie Sebin, číhal daleko mohutnější policejní kordon včetně „nosorožců“, jak se zde říká obrněným vozidlům s vodními děly.

Byl to ale Juan Guaidó, kdo pochod nakonec včas zastavil. Populární opoziční vůdce, jenž se 23. ledna prohlásil dočasným prezidentem kvůli zjevnému zfalšování prezidentských voleb a který v uplynulých týdnech nabyl bezmála mesiášské podoby, se náhle objevil na kapotě automobilu a spustil improvizovaný projev.

Bujarý dav ho ihned obstoupil a v úmorném vedru hltal každé jeho slovo. Guaidó chvílemi jen těžko krotil vášnivá skandování svého jména v rytmu populárního ooolé, olé, olé, olééé.

Venezuela.

Ohlušujícím rámusem se ale začaly prodírat i méně spokojené hlasy. „Guaidó, nemáme světlo,“ vykřikl kdosi. Vzápětí se přidal další, tentokrát ženský hlas: „Ani vodu, ani plyn!“ „Děti nám umírají v nemocnicích...,“ zašeptala vedle mě stojící zhruba dvacetiletá dívka.

Poté venezuelská ulice zažila něco nevídaného. Lidé jako by zareagovali na hmatatelnou frustraci a srdceryvné prosby a začali zcela nečekaně sborově burácet: „Intervenci, intervenci!“ V davu se dokonce objevily vlajky Spojených států.

V zajetí bídy a zločinu

Americký vojenský úder se pro mnohé Venezuelany stal jedinou možnou cestou, jak odstranit socialistického vůdce Nicoláse Madura a jeho mocenskou kliku.

Mnozí Venezuelané jsou přesvědčeni, že všechny ostatní způsoby selhaly. Diktátor zůstal, uvrhl svůj lid do hladu a žízně, obral ho o veškeré úspory, které vymazala hyperinflace, a nechává ho žít v zemi, kde řádí kriminální bandy, gangy a polovojenské jednotky.

Další požadují vylodění amerických mariňáků, protože se chtějí Madurovi pomstít za jeho krutovládu. Jeho odpůrci jej viní ze smrti tisíců, ne-li desetitisíců lidí.

Ona dívka z pochodu, který se dostal až na ulici Victoria, jež se mi později představila jako Adriana, Madura činí zodpovědným za smrt tisíců pacientů s ledvinovým onemocněním. Venezuela totiž nemá dostatek dialyzačních přístrojů.

Adriana se potýká se stejnou komplikací, na dialýze by během jedné nemocniční návštěvy měla trávit v průměru čtyři hodiny. „Jsem ale ráda, když mě tam nechají alespoň polovinu toho času, i když se moje krev samozřejmě nestihne celá vyčistit,“ popisuje své utrpení.

Venezuelská vlajka.

Úvahy o intervenci se ve zbídačené zemi objevují často. Sám Juan Guaidó uvedl, že by o ni Spojené státy v krizovém okamžiku požádal. Takovou strategii před časem nastínil harvardský profesor Ricardo Hausmann, kterého Guaidó zmiňuje jako vhodného ministra hospodářství ve své potenciální přechodné vládě.

Hausmann, původem Venezuelan, se domnívá, že dočasný prezident a jeho vláda by měli o intervenci požádat z humanitárních důvodů a „zachránit tak bezpočet životů“.

Americká invaze má ale i tvrdé odpůrce. Intervenci například jednomyslně odmítá opozici nakloněné uskupení států Lima Group, jež tvoří Kanada a třináct latinskoamerických zemí včetně Brazílie a Argentiny.

Proti je i velká část protimadurovské opozice. Argumentem mnoha analytiků je obava, že by americké bomby mohly chávismo – revoluční ideologii vytvořenou zesnulým lídrem Hugem Chávezem – jen posílit.

Chávistas prakticky od začátku revoluce v roce 1999 tvrdí, že existenci jejich politického a sociálního hnutí ohrožují „imperialistické choutky“ USA a Západu. Gringos nám nikdy nezapomněli, že jsme je vyhnali a vzali si zpět svou ropu, argumentují chávistas jako Diosdao Cabello, druhý muž režimu. Stoupenci revoluce by tak po případném úderu získali „důkaz“ pro svá tvrzení.

A pak je tu další pádný důvod, jenž od vojenského úderu Spojené státy zrazuje. Venezuelu dnes ovládají nejrůznější mafiánské bandy a drogové kartely, které si díky přírodním zdrojům, jimiž země oplývá, vytvořily svá malá království, jež léta rabují a pohádkově se tak obohacují.

Americký prezident Donald Trump by tak nemohl počítat jen s „chirurgickým“ jednorázově provedeným raketovým úderem či útokem malého speciálního komanda. Musel by zřejmě svolit k pozemní invazi a následné okupaci.

Madura před případným zásahem proti Guaidóovi při jeho návratu do Venezuely...

„Dostat Madura je jedna věc. Daleko složitější je ale vyčistit Venezuelu od všech kriminálních gangů a band, jež zemi terorizují. Pokud by nedošlo k něčemu takovému, Venezuela by se propadla do totálního chaosu,“ řekl LN respektovaný analytik a sloupkař Francisco Toro, jehož elektronické médium Caracas Chronicles sídlí ve venezuelské metropoli. 

Nicolás Maduro si stejně jako jeho předchůdce Hugo Chávez potrpí na ceremonie plné emocionální symboliky. Vůdce například rád předává „obráncům revoluce“ pozlacenou kopii šavle, s níž údajně do bitev vyrážel Simon Bolívar, věhlasný latinskoamerický bojovník za nezávislost na Španělsku.

Maduro zbraň rozdává nejrůznějším „hrdinům revoluce“. Nedávno ji obdržel třeba ministr zahraničí Jorge Arreaza, který podle prezidenta brání revoluci na mezinárodní scéně, především na půdě OSN.

Šavli ale dostali – přímo z rukou Madura (ten si při takové příležitosti navléká rudé rukavice) – i experti zodpovědní za chod elektrické sítě, jež v první polovině března zcela zkolabovala a zanechala celou zemi týden ve tmě. Maduro výpadek označil za sabotáž zorganizovanou Spojenými státy, a proto své experty odměnil poté, co dodávky elektřiny opět obnovili.

Nejčastěji ale šavli dostávají generálové a plukovníci armády. Ostatně Maduro a další představitelé režimu neustále hovoří o „vojensko-občanské alianci“. Tuší, že bez ozbrojených sil by s největší pravděpodobností již nebyli u moci.

Venezuela.

Podle nejnovějšího průzkumu venezuelské agentury veřejného mínění Datanálisis má Juan Guaidó až 60procentní podporu populace. Režim si toho je dobře vědom. Minulý týden místní Ústavodárné shromáždění poplatné Madurovi zbavilo Guaidóa imunity, čímž otevřelo cestu k jeho možnému zatčení a odsouzení.

Vláda cítí ztrátu podpory. A to hlavně ve svých tradičních baštách – chudinských čtvrtích známých jako barrios. Již zmiňovaná agentura Datanálisis zjistila, že tu dnes revoluci vnímá pozitivně jen necelá pětina (18 %) dotázaných.

Ozbrojené slumy

Byly to přitom právě tyto slumy, kam Hugo Chávez posílal levné potraviny, kde stavěl školy a kliniky a kde rovněž neváhal ozbrojovat místní populaci. Maduro je nyní schopen „pouze“ rozvážet potraviny, mnohdy se zpožděním, přičemž v jejich dodávkách často řada věcí chybí.

„V barrios je pořád spousta zbraní, od pistolí přes brokovnice až po granáty. Chávez prostě hlásal, že je potřeba revoluční lid ozbrojit,“ upozorňuje Roberto Briceno León, kriminalista, který slumy studuje přes půl století.

Otázkou ale je, zda by tito lidé chtěli revoluci v jejím nynějším stadiu rozkladu vůbec bránit. Barrios tíhu ekonomické krize zažívají stejně jako střední třída. Už dávno sem jejich vůdce neposílá kamiony s kuřaty, čtvrti trpí absencí hromadné dopravy a špatnými dodávkami vody. Navíc i mnozí obyvatelé slumů se rozhodli emigrovat a připojit se tak k exodu Venezuelanů, který od roku 2015 dospěl k číslu tří milionů.

„Historicky nejchudší sektory venezuelské společnosti zažívají odliv svých obyvatel, především mládeže. Ve slumech tak dnes zůstává jen nejstarší generace a děti,“ vysvětluje Briceno León.

Další analytik Guillermo Zubillaga z organizace Rady společnosti a států Jižní Ameriky (AS/COA) dokonce pochybuje, že by se režim v případě vojenského úderu zvenčí mohl spolehnout na své vlastní vojáky, natož na lidovou podporu. „Venezuela má dnes obtloustlé, zkorumpované generály a hladové vojáky nižších šarží,“ říká Zubillaga v narážce na údajnou mizivou armádní morálku. Krom toho je přesvědčen, že většina Venezuelanů dnes podporuje Juana Guaidóa: „Je mladý, energický a má vizi. Navíc pochází ze skromných poměrů a není běloch. Lidé se s ním prostě ztotožnili,“ dodává Zubillaga. Jeho důraz na rasu je důležitý z hlediska propagandy. Chávez stejně jako Maduro opozici léta s oblibou označovali za privilegovanou sortu bělošských oligarchů.

Vzhůru do hor jako Castro

Venezuela by přesto mohla sklouznout do občanské války. Část generálů a plukovníků (těch, kteří jsou v dobré kondici) se již nechala slyšet, že by za revoluci položila život.

Diosdao Cabello opakovaně tvrdí, že zahraniční voják může do Venezuely lehce vstoupit. „Ven už se ale nedostane,“ varuje. Cabello se zapsal do kanonu revoluce během převratu v roce 2002, kdy byl Chávez na pár dnů sesazen. Právě tehdy velel malé tankové divizi s loajálním cílem vrátit Cháveze zpět do prezidentského paláce Miraflores.

Vážněji než Cabellovy propagandistické projevy je ale nutné brát slova admirála Remigia Ceballose, který veřejně prohlásil, že pokud opozice získá moc, on a jemu věrní vojáci se stáhnou do hor, odkud zahájí partyzánskou válku ve stylu Fidela Castra.

„Čelíme nové formě amerického neokolonialismu, který se snaží zdiskreditovat nejvyšší velení venezuelské armády a poštvat nás proti sobě,“ nechal se slyšet Ceballos ve státní televizi. A dodal, že vojáci, kteří dezertovali, jsou nyní považováni za „kontrarevolucionáře“ a „nepřátele lidu“.

Měl by Juan Guaidó, pokud by opravdu dosáhl paláce Miraflores, po svém boku dost oddaných mužů ve zbrani, kteří by se nezdráhali bojovat proti vojákům, jako je Remigio Ceballos?

Venezuela.

Sloupkař Francisco Toro považuje takový scénář za nebezpečný. „Pokud dojde na frakci uvnitř ozbrojených sil, můžeme se rychle ocitnout v občanské válce,“ obává se.

Tora ale mnohem více znepokojuje představa totálního chaosu, který by zemi mohl zachvátit po americkém útoku. Novinář tvrdí, že Venezuela je dnes řízena stejně jako v 19. století. Tehdy měla federální vláda moc prakticky jen nad Caracasem, disponovala malou armádou a kontrolovala mezinárodní obchod. Vnitrozemí podle něj ovládali nejrůznější bandité.

„Problém s americkou invazí je v tom, co by nastalo den poté. Známe z historie spoustu příkladů, kdy se daná země rozpadla, jakmile se Američané stáhli. Stačí připomenout Somálsko, Irák či Libyi,“ upozorňuje Francisco Toro s tím, že pokud Venezuela má mít šanci na lepší časy, „někdo musí tyto moderní bandy zlikvidovat“.

Zóny míru

Caracas může posloužit jako příklad „kontrolovaného bezvládí“. Maduro nechal v určitých částech města, jež označil jako „zóny míru“, úřadovat takzvané motorizados, členy polovojenských jednotek, již tyto čtvrti objíždějí na motocyklech. A spolujezdci mají často pušku v ruce.

Colectivos, jak jsou paramilitaristé také nazýváni, nahánějí takovou hrůzu, že se kriminalita v zónách skutečně snížila. Výměnou za „zaručení bezpečnosti“ jim ale Maduro poskytl neomezenou moc a garantovanou beztrestnost.

„Colectivos kontrolují v těchto zónách vše, od distribuce jídla a vody až po obchod se zbraněmi, prostitutkami a drogami,“ popisuje situaci historik Elías Iturrieta. „Nikdo se v těchto zónách neodvažuje protestovat, protože se nikdo nechce dostat do střetu s Alem Caponem,“ dodává Iturrieta v narážce na legendárního chicagského mafiánského bosse z 20. let minulého století.

Venezuelu ovšem terorizují i mnohem početnější gangy s širokým arzenálem zbraní a propracovanou mocenskou hierarchií.

Phil Gunson z mezinárodní organizace International Crisis Group (ICG), která monitoruje násilí v zemi, tvrdí, že tyto mafiánské skupiny by z oblastí, jež ovládají, dokázala dostat jen profesionální armáda. A to po zahájení masivní pozemní a letecké ofenzivy.

Guaidó, který je od ledna předsedou venezuelského parlamentu, se během...

Guaidó, který je od ledna předsedou venezuelského parlamentu, se během demonstrací 23. ledna prohlásil prozatímním prezidentem. Učinil tak poté, co parlament označil za nelegitimní nový prezidentský mandát Madura s tím, že vzešel z nesvobodných voleb. Guaidóa uznaly za hlavu Venezuely již Spojené státy i další americké země, posléze se přidaly také státy evropské a další.

Že by se toho zhostila domácí armáda pod velením Madura, je téměř vyloučené, míní Phil Gunson, který ve Venezuele žije a pracuje přes dvě dekády. „Po případné americké invazi by se samotná armáda zřejmě snažila v nastalém zmatku urvat pro sebe vlastní teritorium,“ domnívá se Gunson, který právě z těchto důvodů americkou intervenci odmítá.

Boj by patrně nastal o podíl z drogových obchodů či výnosů z nelegální těžby zlata, diamantů a kobaltu, z nichž mafiánské skupiny už léta tyjí. Podle Gunsona ve Venezuele již existují partyzánské jednotky, které ovládají tento lukrativní obchod s přírodními zdroji. „Není potřeba zakládat guerrily. Ty už tady dávno jsou, od FLB až po ELN a rebely, kteří se odtrhli od demobilizované FARC,“ zmiňuje analytik bolivijské a kolumbijské partyzánské skupiny.

Posvátný oltář revoluce

Nabízí se tak další otázka – zda by Američané byli ochotni strávit v zemi více času a utratit desítky, ne-li stovky milionů dolarů, aby ve Venezuele pomohli nastolit trvalejší systém práva a pořádku. Historie amerických intervencí v Latinské Americe nedává v této souvislosti příliš důvodů k optimismu. „Příkladem může být Kuba, kde intervence proticastrovských Kubánců vedla k posílení režimu na dlouhá desetiletí. Trochu jiný obraz nabízí Guatemala, i tam ale na zdánlivý úspěch navázala faktická občanská válka,“ upozorňuje renomovaný profesor Josef Opatrný z katedry iberoamerických studií na pražské Karlově Univerzitě.

Opomenout nelze ani obyčejné chávistas, kteří dávají najevo, že by je případný útok zahraniční armády spíše semkl. „Situace je dnes špatná, ale pořád může být hůř. Můžeme se tu navzájem pozabíjet,“ míní celoživotní chávistka Valeria Palaciová – pětatřicetiletá žena, jež má ve svém obývacím pokoji jakýsi „posvátný revoluční oltář“, kde má vystavenou malou sochu Huga Cháveze, kopii jeho pověstného rudého baretu a některé z jeho knih. Naopak jeho nástupce Madura v oblibě příliš nemá. „Udělal řadu chyb, ale dnešní krizi si musíme vyřešit sami. Američané musí dát prostě od Venezuely ruce pryč,“ říká rozhodně Valerie v souladu se státní propagandou, jež nedávno přišla s novým sloganem: Manos fuera de Venezuela! (Ruce pryč od Venezuely!)

Profesor Opatrný se domnívá, že chávistas jako Valeria Palaciová jsou názorným příkladem slabé podpory, které se Madurovi po letech těžké ekonomické krize u lidí dostává.

„Maduro ale lidovou podporu ani nepotřebuje. Stačí mu armáda, policie a colectivos,“ dodává profesor Opatrný s tím, že s jejich pomocí se může u moci udržet celá léta.

Podle Opatrného by jej mohl odstavit snad jen armádní puč. Každopádně i kdyby ho provedli generálové naklonění opozici, Venezuela by nebyla ani zdaleka z nejhoršího venku. „Trvalo by desetiletí, než by taková vláda Venezuelu vyvedla z tragédie, kam ji přivedl Chávezův socialismus 21. století,“ uzavírá profesor.

Socha v La Guaira

Jestliže Maduro bojuje s mizivou podporou veřejnosti, opozicí kontrolované Národní shromáždění, jemuž režim v létě 2016 odebral veškeré pravomoce, na tom není o moc líp. I proto opoziční poslankyně Manuela Bolívarová letos v únoru zvolila během setkání s voliči v caracaské čtvrti Chacao poměrně neobvyklý přístup. Konfrontovala je přímo s tématem popularity opozičních poslanců, které mnozí označovali za impotentní, některé dokonce za vládní komplice.

„Jak jste se cítili v prosinci?“ zeptala se na loňský letopočet, jemuž řada Venezuelanů přezdívá „rok medvědího spánku“ – neodehrála se totiž během něj žádná masová rebelie. Byl to taky rok, kdy Maduro vyhrál – podle opozice a Západu zfalšované – prezidentské volby na dalších šest let. Účastníci setkání s poslankyní jeden po druhém přiznávali, že se v roce 2018 cítili mizerně, sklesle, odevzdaně a opuštěně.

„A dnes?“ pokračovala Bolívarová. Dav nabídl odlišnou paletu emocí: mám radost, jsem nadšený, opět věřím, jsem plný naděje. Podle Bolívarové má nyní řada z těchto lidí obavy, že revolta Juana Guaidóa „uvadla“ a brzy nastane moment, kdy by na pomoc měli přijít Američané. „Spousta lidí se mě ptá, kdy se už mariňáci skutečně vylodí na plážích La Guaira,“ říká poslankyně.

„Chápu, že americká invaze může přinést hotovu spoušť. Mám ale pocit, že Venezuela je jako pacient s gangrénou. Lepší uříznout nohu než pomalu ale jistě zemřít,“ mínil například jeden z účastníků mítinku – muž ve středních letech, který se představil jako Rolando Nuňéz.

Jeho soused, které se představil jako Armando, mu lehce odporoval. „Deset členů delta force a je to vyřízeno. V noci ho oddělají nebo ho vezmou s sebou a zavřou do vězení. Ani o tom nebudeme muset vědět,“ dumal v narážce na americké speciální komando.

Oba muži se ještě chvíli dohadovali, jak by americká invaze mohla vypadat. Byla to pozoruhodná scéna. Na ulici Caracasu se dnes lidé vášnivě baví o možném vojenském úderu americké armády. Mnozí v ní vidí toho jediného a posledního spasitele.

„Postavil bych Donaldu Trumpovi v La Guaira sochu, pokud by se pro invazi rozhodl,“ sliboval Rolando Nuňéz.

AUTOR JE SPOLUPRACOVNÍKEM LN, ŽIJE V CARACASU

Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.