Éra Donalda Trumpa může kompletně zamíchat kartami při úvahách o řešení židovsko-arabského konfliktu. Sází na to alespoň radikální sionistická pravice, pro kterou je myšlenka vybalancovaného řešení sporu – tedy zejména vznik palestinského státu vedle existujícího Izraele – zcela nepřijatelná. Vývoj posledních týdnů ukazuje, že tento tábor, ideově spřízněný s mnoha lidmi z Trumpova nejbližšího okolí, využívá všechny příležitosti pro prosazení své vize.
Netanjahu v pondělí odlétá do Spojených států a hodně se spekuluje, co vlastně hodlá Trumpovi říci o izraelských úmyslech. Jak včera informoval deník Haarec, užší vládní tým o tom má jednat teprve v neděli, avšak už nyní je prý jasné, že neformální vůdce radikálního křídla a ministr školství Naftali Bennett hodlá premiéra vyzvat, aby koncept dvoustátního řešení opustil a v Bílém domě odmítl jakkoli omezovat rozšiřování židovských osad. „Trumpovo vítězství je pro Izrael obrovskou příležitostí okamžitě ohlásit svůj odklon od myšlenky ustavení Palestiny v srdci naší země,“ prohlásil Bennett už po Trumpově zvolení a „srdcem naší země“ měl na mysli území, jež Izrael téměř padesát let okupuje.
Sám „Bibi“ (Netanjahuova přezdívka z dětství) se dosud opatrně vyjadřoval ve prospěch palestinského státu, byť před lety přidal novou podmínku, že Palestinci musejí Izrael explicitně uznat za židovský stát(jako takový, bez zmíněné etnické klasifikace, už ho uznali v roce 1993).
Průlomový zákon
Takzvané dvoustátní řešení je zatím páteří všech mezinárodních konceptů a pracoval s ním i dosavadní prezident USA Barack Obama. Izraelští komentátoři si všímají, že s příchodem Trumpa přestal Netanjahu o možnosti palestinského státu prakticky mluvit a na cílené otázky novinářů odpovídá vyhýbavě. Několikrát zmínil, že bude-li něco jako palestinský stát existovat, bude na jeho území nadále mít volnost pohybu izraelská armáda – což nijak nepřipomíná svrchovanou nezávislou zemi. Lidé z Bennettova okruhu mezitím otevřeně mluví o anektování dosud „pouze“ okupovaných území, přičemž Arabové by v takto vytvořeném jednotném státě měli oproti Židům značně omezená práva.
Bennetova mocenská skupina, která premiéra drží zprava „pod krkem“, v tomto týdnu zabodovala i jinak. Zatímco byl Netanjahu v Evropě, vůdce strany Židovský domov narychlo v pondělí v parlamentu (Knesetu) prosadil druhé a závěrečné třetí hlasování o tzv.regulačním zákonu. Za tímto eufemismem se skrývá zpětné vyvlastnění konkrétních Palestinců, na jejichž pozemcích židovští osadníci v uplynulých desetiletích postavili tisíce domů či bytů, což bylo v rozporu i s izraelským právem. Zákon, který osadnické počínání retroaktivně zlegalizoval, nakonec prošel poměrem 60 ku 52 hlasům. Vyvolal však ostré reakce nejen v zahraničí, ale i ze strany liberální a levicové opozice a izraelských právních expertů; jeho projednávání chtěl v obavách z mezinárodně právních dopadů zahrát do autu i samotný Netanjahu.
Zákon je totiž průlomový v tom, že Kneset zasáhl do civilních životů obyvatel okupovaných území, což je sféra definovaná mezinárodními konvencemi. Zatímco někteří levicoví politici a komentátoři tak mluví o „nestoudné legalizaci loupeže za bílého dne“, zástupci několika lidskoprávních organizací už zákon napadli u izraelského vrchního soudu. „Tento všeobjímající a nebezpečný zákon umožňuje vyvlastnění rozsáhlých pozemků palestinských soukromých osob a všemu nadřazuje politické zájmy Izraele,“ prohlásila právnička Suhád Bišárová z jeruzalémské organizace Adála.
Mezi židovskými právními experty v Izraeli skutečně panují obavy, že kvůli osadnické legislativě by se Izrael mohl dostat až před mezinárodní justici. Dokladem, že může jít o obavy oprávněné, je postoj vrchního státního zástupce Avichaje Mandelblita. Ten se totiž od počínání státu otevřeně distancoval s tím, že Izrael podle všeho porušuje čtvrtou ženevskou konvenci. Mandelblit tak nejenže u soudu odmítl hájit vládu, ale podle některých informací nelze vyloučit, že proti ní bude dokonce aktivně vypovídat. Pravicový kabinet, který se de facto stal rukojmím osadnické lobby, si přitom musel najmout soukromé právníky.
Celý spor se týká asi 3900 obydlí na Západním břehu Jordánu. Asi pětinu z nich kolonisté vybudovali v divokých leženích postavených bez souhlasu izraelských úřadů. Většina dotyčných budov je ale v oficiálních, byť z hlediska mezinárodního práva nezákonných židovských osadách. Zákon přiznává postiženým Palestincům finanční kompenzaci, vyvlastnění ale zabránit nemohou. Zastánci zákona pracují s tezí, že osadníci dotyčné domy postavili „v dobré víře“ a nevěděli, že půda patří konkrétním Palestincům. Argumentují také tím, že ilegální výstavbu izraelské vlády všech barev léta tiše přehlížely.
