Po vstupu do palestinského uprchlického tábora Burdž Baradžní návštěvníka nejvíce upoutá elektrické vedení. Divoce pokroucené kabely se v obrovských, nerozpletitelných svazcích vinou jen nevysoko nad hlavami lidí. České normy zde, na jižním předměstí libanonské metropole Bejrútu, zjevně neznají. Člověka v pošmourném a větrném prosincovém počasí napadne, jak nebezpečné asi jsou odhalené kabely v dešti. Úvaha to není bezpředmětná – v několika posledních letech v táboře zemřelo na následky úrazů elektrickým proudem 35 lidí a dalších pět desítek utrpělo různě těžká zranění.
Černá elektrická anakonda.
Burdž Baradžní je jedním z dvanácti palestinských uprchlických táborů v Libanonu. Jeho populace začínala v roce 1949 na 3,5 tisíce obyvatel, teď jich tam žije už patnáctkrát tolik. Palestinská identita uprchlíků je znát hned u vstupu do tábora, kde vítr rozevlává zelenobíločerné vlajky s červeným klínem a z velkých plakátů se usmívá vůdce palestinské autonomie Mahmúd Abbás i jeho zesnulý předchůdce Jásir Arafat.
Palestinci pohrozili přerušením kontaktu s USA kvůli úřadu OOP |
Uličky tábora připomínají středověké medíny arabských měst. Mnohé jsou úzké tak, že jimi neprojdou ani dva chodci vedle sebe. Navzdory chladu tu běhá spousta bosých a málo oblečených dětí, chudoba je všudypřítomná. Mnohé domy mají na vstupních dveřích nalepeny plakáty „mučedníků“ – obvykle mladých mužů, kteří spáchali teroristický útok v Izraeli nebo zahynuli v boji s jeho vojáky. Obyvatelé ghetta, které od zbytku města nedělí žádné viditelné hranice, zápasí kromě bídy a nezaměstnanosti zjevně i s nedostatkem místa. Domy v táboře jsou nahuštěné a divoké, mnohdy neomítnuté přístavky napovídají, že územní plánování ani kolaudace jsou tady neznámým pojmem.
Jednotka dočasnosti
Palestinec Ahmad Nabíl Šihadí měl ale štěstí. Jako jeden z mála uprchlíků žijících v Libanonu vystudoval univerzitu a coby stavebního inženýra jej teď zaměstnává agentura OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA). „Většina lidí tu dosáhne jen na druhý stupeň vzdělání, dál jít nemohou, protože jejich rodiče nemají na další studium peníze. Spousta mých přátel proto odešla do Evropy – jsou ve Švédsku, Německu, Rakousku i dalších zemích,“ vypráví urostlý mladík, který díky výborným výsledkům ve škole dosáhl na grant Evropské unie. „Jediným receptem na přežití je tady vzdělání. Kdybych nemohl studovat, odešel bych do Evropy také,“ přiznává.
Přestože Palestinci nefigurují v první desítce národností nejčastěji mířících přes moře do Evropy, loni jich na starý kontinent přišlo jen z Libanonu víc než 12 tisíc. Byli to lidé, kteří předtím utekli do šestimilionové přímořské země před válkou v Sýrii. Takových uprchlíků je v Libanonu podle odhadů OSN asi 32 tisíc. Přidávají se k dalšímu více než čtvrtmilionu Palestinců, kteří v zemi žijí už od roku 1949. K tomu hostí Libanon ještě 1,3 milionu uprchlíků syrských, kteří ale mají ve srovnání s těmi palestinskými přece jen nadějnější perspektivu.
Ahmad Nabíl Šihadí, vedle něj ve svetru Riham Hasanová.
Statisíce Palestinců jsou totiž v Libanonu občany druhé kategorie. Tamní politické strany je už sice nepovažují za potenciální hrozbu pro stát jako v minulosti, shodují se ale na tom, že by neměli dostávat libanonské občanství. A to ani v případě, kdy se v zemi narodili a celý život žijí. Libanonští politici ale počítají s „právem na návrat“, tedy jedním z klíčových bodů palestinsko-izraelského konfliktu. A Palestince berou jako uprchlíky, kteří jsou v zemi dočasně. Podle toho s nimi také jednají.
Třicet devět tabu
Vedení státu s cedrem na vlajce je přesto těžké kritizovat – v posledních letech čelí bezprecedentnímu přílivu uprchlíků ze Sýrie a do libanonských škol už chodí stejné množství syrských dětí jako těch libanonských. Pro „Švýcarsko Blízkého východu“, jak se zemi před válkou přezdívalo, je navíc typická křehká rovnováha moci rozdělené podle náboženských linií mezi sunnity, šíity a maronitské křesťany. Přijetí statisíců palestinských uprchlíků převážně sunnitského vyznání by tuto rovnováhu mohlo narušit.
Putin vyzval k obnovení rozhovorů mezi Palestinou a Izraelem. I o Jeruzalému |
Vláda i profesní sdružení si navíc úzkostlivě střeží pracovní trh. Podle posledních údajů Světové banky se sice nezaměstnanost týká jen 6,8 procenta Libanonců, mezi palestinskými uprchlíky je to ale téměř čtvrtina populace. „Devětatřicet různých profesí je Palestincům stále zapovězeno. Jsou to ta nejlépe placená místa,“ vysvětluje Matteo Benatti z libanonského týmu organizace UNRWA. „Mnohdy se ale nedostanou ani k dalším pracím, které na tomto seznamu nefigurují,“ dodává s tím, že palestinští uprchlíci si ani sami nemohou požádat o pracovní povolení, vždy to za ně musí udělat jejich potenciální zaměstnavatel.
Omezením čelí Palestinci i v majetkových právech – na rozdíl od cizinců například ze Západu nemohou vlastnit nemovitosti. Pokud na ně vůbec mají peníze, musí si sehnat libanonského prostředníka, který je místo nich koupí. Riziko spojené s takovýmto obchodem je více než zjevné. To se ale spíše týká uprchlíků, kteří žijí v zemi delší dobu. Ze tří desítek tisíc Palestinců přišedších v posledních letech ze Sýrie je na pomoci agentury OSN závislých plných 93 procent.
Uprchlický tábor Burdž Baradžní.
Mantru českých politiků, že uprchlíkům se má pomáhat v místě, kde žijí, Evropská unie v Libanonu beze zbytku naplňuje. Pro agenturu OSN, starající se o palestinské uprchlíky, je Unie po Spojených státech druhým největším dárcem, jen letos přišlo do UNRWA z Bruselu 91 milionů eur (asi 2,4 miliardy korun) a příspěvek se v posledních letech několikanásobně zvýšil. Peníze jdou především na vzdělávání (UNRWA provozuje v Libanonu 67 škol), na zlepšování poměrů v táborech i na přímou finanční pomoc těm nejchudším.
Problém je, že já jsem já
Právě v oblasti vzdělání se palestinští uprchlíci, kteří přišli ze Sýrie, potýkají s řadou problémů. Ty začínají už příchodem na základní školu. „Největší problémy mají s angličtinou. Byla pro ně těžká, některé děti proto chtěly opustit školu,“ říká jedna z učitelek na základní škole Haifa v Bejrútu. Škola jim proto nabízí dotované doučování. Dalším častým důvodem pro opuštění školy je pro dívku období po zasnoubení.
Děti, které pocházejí ze syrského uprchlického tábora Jarmúk, se sice anglicky učily už v Sýrii, v Libanonu se ale na cizí jazyky klade mnohem větší důraz a výuka je náročnější. Rozdíl je i v bydlení: „Dřív jsme měli víc místa, tady žijeme v malých domech. Musím se učit ve stejné místnosti, kde se mladší sourozenci dívají na televizi,“ poznamenává k tomu osmiletá Malak Sulajmánová.
Problémem někdy je i přesvědčit rodiče, aby vůbec děti posílali do školy – někteří by i chtěli, kvůli chudobě ale nemají na výběr a děti jim místo vzdělávání pomáhají při práci. „Některé děti zažily extrémní násilí. Měli jsme tu jednu desetiletou dívku, která když odcházela ze Sýrie, viděla kolem sebe mrtvoly. Trpí proto stále traumaty,“ dodává jedna z učitelek s tím, že menší děti se s podobnými zážitky vyrovnávají lépe než ty starší, které si více uvědomují, co se děje.
Krizový moment vzdělávacího procesu je ukončení střední školy. Po ní jsou i nadaní studenti nuceni hledat si práci, protože pokračovat na univerzitu si může dovolit jen málokdo. Levnější je i poslat děti na studia třeba do sousedního Turecka. „Kdybych nedostala stipendium, rodina by si studium nemohla dovolit,“ potvrzuje i asi 25letá IT odbornice Riham Hasanová, která se narodila v uprchlickém táboře Šatíla. Nyní zde pracuje jako dobrovolnice a snaží se udělat něco pro komunitu, které se cítí být zavázána.
  |
Vzhledem k výše zmíněným omezením na pracovním trhu mají ale i absolventi univerzit často potíže sehnat své kvalifikaci odpovídající místo. UNRWA proto v Tripolisu na severu Libanonu provozuje i jakýsi pracovní úřad, kde zájemcům radí, jak správně sepsat motivační dopis, jak se chovat při pohovorech, a hlavně se je snaží propojovat s potenciálními zaměstnavateli.
Erdogan vyzývá: Uznejte Jeruzalém za metropoli Palestiny |
Služby úřadu využila i šestadvacetiletá Aja Saadová, která vystudovala finance. „Prvním problémem při hledání zaměstnání je fakt, že jsem Palestinka. Libanonské firmy dávají obvykle přednost domácím uchazečům. Druhou komplikací je to, že jsem žena,“ říká perfektní angličtinou usměvavá dívka v šátku s narážkou na konzervativní libanonskou společnost. Při hledání práce jednou ale neuspěla i v zahraniční neziskovce – ta měla sice kvóty na počet zahraničních pracovníků, pro ni jako Palestinku ale paradoxně neplatily. „To, že jsme Palestinci, se pozná i na platu. Když třeba firma vezme Palestince, automaticky mu dá nižší mzdu než Libanonci. Třeba 500 dolarů měsíčně místo 700,“ dodává. Vzhledem k tomu, že místo úřadů práce fungují v zemi jen soukromé firmy, které si své služby nechávají zaplatit, se klientů úřadu v Tripolisu paradoxně vyptávají na rady i samotní Libanonci. Služby tripoliského úřadu už vyhledalo 14 tisíc lidí.
Naděje je za mořem
Na okraji tohoto města se u mořského pobřeží nachází i největší a nejrozsáhlejší projekt, do něhož UNRWA v zemi investuje – uprchlický tábor Nahr Baríd. Tento tábor se od zbylých 11 v mnohém odlišuje: především ho spravují libanonské úřady. U každého z pěti vchodů jsou proto kontrolní stanoviště s libanonskými vojáky a betonovými zátarasy, nabarvenými podle libanonské vlajky červenou a bílou barvou. Zatímco ostatní tábory spravují palestinské frakce, sem se se zbraní vejít nedá.
V táborech občas propuká násilí mezi znepřátelenými frakcemi, nejde prý však o nepřátelství mezi Fatahem a Hamásem. „Jsou to spíše menší salafistické skupiny, které mají blízko k ideologii Islámského státu,“ vysvětluje bezpečnostní expert Ahmad Vazír. I jinak radikální hnutí Hamás působí podle něj v táborech spíše jako síla, která vzniklé vášně uklidňuje.
V roce 2007 libanonská armáda Nahr Baríd při zásahu proti extremistické skupině Fatah Islám během tří měsíců zcela zničila. Sedmadvacet tisíc civilistů tak muselo z tábora odejít a dnes se do něj pomalu vrací. Celkové náklady na opětovné postavení tábora, který staví UNRWA, se podle výpovědí jeho obyvatel – stavební plány neexistují – odhadují na 345 milionů dolarů. Rekonstrukce je rozložena do osmi etap, nyní se staví pátý sektor. Lidé přišli do tábora v roce 1948 z 18 různých vesnic, podle nich vznikaly i jednotlivé čtvrti Nahr Barídu.
Poselství z Vatikánu: papež vyzval k ukončení izraelsko-palestinského konfliktu |
Na dokončení rekonstrukce je potřeba ještě od dárců shromáždit 100 milionů dolarů. Polovinu z nákladů by měl zaplatit Západ, druhou polovinu země Perského zálivu – ty však zatím s placením zaostávají. „Od zemí Zálivu moc nečekám, spíš od Evropské unie,“ přiznává Chálid, jeden z šéfů tábora.
Nově postavené bytovky připomínají spíše běžné městské sídliště než uprchlický tábor. Domy však musí UNRWA stavět z bezpečnostních důvodů jen maximálně čtyřpatrové, lidé tak mají menší byty, než bývali zvyklí. Ani v nově postavených částech tábora pak nejsou žádné stromy, parky či dětská hřiště. „Rozšiřovat tábor nemůžeme, libanonské úřady na tom nemají žádný zájem. Palestince berou jen jako dočasné uprchlíky, počítají s právem na návrat,“ připomíná šéf irského rekonstrukčního týmu John Whyte neveselou situaci zdejších obyvatel.
