Měli jsme revoluci únorovou, za čtyřicet let sametovou a teď máme vajíčkovou, při níž se házejí vejce po lídru ČSSD Jiřím Paroubkovi. A jde v ní i o kulturu, jelikož pan prezident má obavu, aby zvlášť ta politická neutrpěla. Je třeba ho ujistit, že může být v klidu, ta už je dávno v háji a vejcovrhači to opravdu nezavinili.
Od vajec již umytý, čistě ulízaný a také (dámy pozor) s novým „schwarzkopfem“ barvy havraní černi na hlavě a celkově hrdinně se tvářící Jiří Paroubek pak v televizoru pravil, že on ani jeho hoši nemohli nic dělat než nastavit tvář (zřejmě podle biblického kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem), protože by vypadali jako v Čardášové princezně. Bylo by zajímavé vědět, co si pan Paroubek myslí, že se dělá v operetě. Dosud nikdy nebylo spatřeno, že by třeba hrdinka Paroubkem zmíněné operety Sylva Varescu a její kníže Edwin pěli duet a uskakovali ze strany na stranu a zepředu dozadu. Když už jsme se ale dostali k dramatickému umění a různým příměrům, tak Paroubek vypadal spíš jako Pantalone z commedie dell´arte a David Rath, který přispěchal na pomoc s deštníkem, zase jako Pan Tau. A nešlo jen o paraple, tvářil se stejně koženě a vyjeveně. Příští týden se v Mostě otevře výstava Procházka starým Mostem, která na třech stovkách pohlednic ze sbírky místního rodáka Jaroslava Hrona připomene historii královského města, zbouraného kvůli těžbě hnědého uhlí. To, že za tento barbarský čin nebyl nikdo pohnán k zodpovědnosti, je stejně tristní jako prohlížení fotografií zmizelého města. Dnes ale už jsou k dispozici odborné práce, které dokládají, že finanční efekt celého cirkusu nebyl tak oslnivý, jak se nám minulý režim snažil namluvit. A tak jak léta běží, jediným výsledkem akce zůstává měsíční krajina místo města, které mohlo být stejnou turistickou atrakcí jako Český Krumlov. A jizvy v duších lidí. Kdo by si nevzpomněl na příšernou šaškárnu s přesouváním mosteckého Děkanského chrámu, které stálo obrovské sumy. Bolševik, aniž by vůbec jen uvažoval o diskusi, případně referendu, vybagroval středověké památky a pak unavoval tím, jakou unikátní technickou operací zachraňuje kostel.
Na hradě Lokti jsou složené krásné renesanční a barokní trámy, které zbyly z mosteckých měšťanských domů. Jak skvostné asi musely být tyto domy i po letech chátrání v péči komunistického státu. Ato, že prolomení limitů těžby pořád vlastně visí ve vzduchu a je na pořadu dne podle momentálních zájmů různých skupin, je strašidelné. Opravdu pořád platí po nás potopa?
O autorovi| Jana Machalická redaktorka LN
