Slunce je pro nás nejbližší a nejdůležitější hvězdou ve vesmíru. Všechny starověké kultury jej uctívaly jako božstvo, mnohé jako božstvo nejvyšší. Galileo Galilei však v 17. století objevil, že Slunce má skvrny a ty se navíc pohybují. Jako kdyby Slunce bylo koulí, která se otáčí podobně jako Země! S postupujícím poznáním se zdálo, že obraz Slunce jako Boha se hroutí.
V 19. století byla vynalezena spektroskopie a s její pomocí astronomové začali odhalovat chemické složení Slunce. Našli na něm především vodík, také železo či vápník a hlavně záhadný, neznámý prvek - podle Slunce nakonec pojmenovaný helium.
Italský astronom Angelo Secchi pozoroval spektroskopem okraj Slunce a zakresloval neuvěřitelné věci, které tam zahlédl. Ze Slunce viděl vystupovat svítící vlákna, někdy rovná, často všelijak zakroucená. V roce 1862 Secchi namířil spektroskop na hvězdy, jimiž je poseta noční obloha, a zjistil, že spektrum hvězd je stejné jako spektrum Slunce! Právě v tu chvíli se Slunce stalo hvězdou.
Při zatměních Slunce a později i speciálními slunečními dalekohledy odhalili astronomové nebývalou aktivitu nejbližší hvězdy. Na povrchu se tato aktivita projevuje neustálým neklidem, jako by Slunce vřelo. Nad povrch vystupují oblouky plynu - protuberance - a občas Slunce do prostoru vyvrhuje výrony plynu - erupce.
V roce 1908 George Ellery Hale postavil na vrcholu Mount Wilson nad Pasadenou osmnáctimetrovou sluneční věž, vlastně obří spektrograf, jímž objevil, že sluneční skvrny jsou magnetickými bouřemi. Vznik skvrn, protuberancí i erupcí je způsoben poruchami v magnetickém poli Slunce, jež je 4000krát silnější než magnetické pole Země!
Norský badatel Birkeland pak učinil další významný objev: k magnetickým bouřím a polárním zářím na Zemi dochází vždy několik dní po zvýšení sluneční aktivity. Bylo jasné, že provázání sluneční činnosti a polárních září je možné jen prostřednictvím nabitých částic přicházejících ze Slunce.
Pohled z vesmíru S prvními raketami schopnými doletět nad hranici zemské atmosféry se zjistilo, že Slunce vydává i pro život zhoubné ultrafialové, rentgenové a gama záření, která atmosféra naštěstí nepropouští. V následujících desetiletích se tyto druhy záření staly důležitým zdrojem poznání. V 60. letech byl potvrzen všesměrový proud částic ze Slunce -nadzvukový sluneční vítr.
Americká orbitální stanice Skylab se v roce 1973 stala první sluneční laboratoří v kosmickém prostoru umožňující snímkovat Slunce v exotických vlnových délkách. Odhalila obrovské výrony sluneční látky do prostoru, mnohem silnější než erupce. Meziplanetární sondy pak ukázaly, že sluneční vítr a výrony hmoty se projevují daleko za drahou nejvzdálenějších planet. Bez Slunce by život na Zemi nebyl, ale nebýt ochranné atmosféry a magnetosféry, život by byl sluneční aktivitou nemilosrdně zničen.
Se startem dodnes funkční Solární a heliosférické observatoře (SOHO) začali astronomové pomocí studia seizmických vln odkrývat sluneční nitro. Pod povrchem Slunce cirkulují mohutné proudy látky, které s sebou unášejí magnetické pole, jehož bouře pak na povrchu sledujeme jako sluneční aktivitu.
V jádru Slunce se produkuje energie v obrovském termonukleárním reaktoru. Z lehčích prvků se tvoří těžší a současně se produkuje záření. Stejně fungují i ostatní hvězdy. Situace je dnes přesně opačná než v době Secchiho objevu, že Slunce je hvězda. Ve všem, co víme o vzniku, vývoji i zániku hvězd, vycházíme z pozorování naší hvězdy Slunce, protože ta jediná je doslova na dosah.
Víme i to, že původně byly ve vesmíru jen vodík a helium a všechny těžší prvky musely vzniknout ve hvězdách. Především uhlík, dusík a kyslík. Ty tvoří zemskou atmosféru. K uhlíku a kyslíku stačí přidat vodík a máme vodu a organické látky - základní stavební kameny života. Velké hvězdy ve svém nitru vyrábějí těžší prvky až po železo, a když potom explodují jako supernovy, prudce syntetizují nejtěžší jádra včetně uranu. Výbuch takové hvězdy před necelými pěti miliardami let způsobil, že z obrovského mračna plynu vzniklo Slunce a z těžších prvků vyrobených předchozími generacemi hvězd se vytvořila naše planetární soustava.
Na konci svého života i Slunce vybuchne a obohatí vesmír o materiál pro budoucí pokolení hvězd a planet. Snad se i v té příští generaci na jedné z planet díky i navzdory své mateřské hvězdě vyvine život. Obraz Slunce jako boha se nezhroutil. Dnes víme, že ten obrovský reaktor uprostřed sluneční soustavy je daleko mocnějším božstvem, než si naši předkové dokázali představit.
O autorovi| JAN VESELÝ, Autor je astronomem ve Hvězdárně a planetáriu v Hradci Králové
