Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Tajná válka o smaragdy

Česko

Exkluzivně: Známý cestovatel Mnislav Zelený zvaný Atapana o venezuelském hledači smaragdů, jehož příběh jako by vypadl z tarantinovských stříleček

Dvě třetiny světové produkce smaragdů pocházejí z kolumbijské oblasti Boyacá. Smaragd je hned po diamantu nejdražší a nejvzácnější drahokam.

Boj o moc nad ložisky v Boyacá začal po 2. světové válce a trval prakticky až do konce tisíciletí. Vedli jej mezi sebou mocní narkobaroni z kartelů Medellín a Cali. Souboj začal, když vláda v roce 1947 boyacká naleziště znárodnila a k těžbě začala udělovat licence. Tzv. zelená válka pak trvala padesát let a přinesla tisíce mrtvých. Konec se přiblížil až poté, co v roce 1989 vyvraždili ozbrojenci Josého Gonzala Gachy z medellínské mafie celou šestnáctičlennou rodinu mocného konkurenčního narkobarona Gilberta Moliny. Na uvolněné vedoucí místo ve smaragdovém byznysu se vyšvihl Molinův komplic Victor Carranza. Jeho cílem bylo urovnat nepřátelské vztahy mezi rodinami, což se mu po mnoha bojích v roce 1998 podařilo.

Na návštěvě u tvrdých

Jednou jsem se v Boyacá setkal se sympatickým chlapíkem. Vypili jsme pár piv, a když se zmínil o smaragdech, zpozorněl jsem. Příští týden mě vzal do smaragdových dolů v Chivoru. Všichni známí mi cestu rozmlouvali, že tam cizince nemají rádi, že mě čekají jen nepříjemnosti. Připadalo mi však, že Pablo patří kmístním a že se vyzná. Tak jsem se dostal do uzavřeného světa „duros“ („tvrdých“), majitelů smaragdových dolů, prolezl smaragdové tunely, účastnil se oslav a pitek horníků, sledoval jejich ochranky a střelce ukryté kolem důlních děr a pozoroval přepočítávání zelených krystalů připravených do dílen v Bogotě. Při debatách jsem občas zaslechl jejich vzpomínky na různé šarvátky, přestřelky a boje, včetně zelené války. O této tajemné a krvavé bitvě mafií jsem nikdy předtím neslyšel. Nikdo, ani můj přítel Pablo, mi o ní však nechtěl říct nic bližšího. Důležitým zákonem tu totiž je „Ley del silencio“, Zákon mlčenlivosti. Teprve teď, na jaře 2009, se mi Pablo odvážil vyprávět více.

Pablo Buenahora se narodil v roce 1963 vměstečku Garagoa, v rodině obchodníka se smaragdy. Dětství prožil na nedělních smaragdových trzích v rodném městě, kam se svážely smaragdy z celého departmentu Boyacá. Pablův otec Jorge patřil ke známým obchodníkům se smaragdy v oblasti Chivoru. Vykupoval od těžařů kameny a vozil je na trhy v Garagoa či v Almeide. Sem přijížděli obchodníci z Bogoty, mezi nimiž se už objevovali i Japonci.

Když bylo Pablovi deset, začal svého otce na cestách doprovázet a o deset let později, po střední škole, se pustil do práce na vlastní pěst. „Nevěděl jsem, co mám dělat. Dal jsem se na tvrdou, dobrodružnou dráhu, kde jsem mohl zbohatnout, ale také kdykoli zmizet z povrchu zemského. Začal jsem od píky, bez jediného pesa, hledat v hromadách hlušiny v údolích pod smaragdovými doly v okolí městečka Muso, na západ od Chivoru. To je ten nejubožejší způsob dolování – bez licence, ve stálém ohrožení. Hledal jsem v suti vytěžené a probrané nahoře u důlních děr, kterou pak buldozery a vodní proud shrnuly dolů do údolí. Spolu s tisícovkami dalších hledačů jsem dennodenně, od rána do večera ryl v hromadách hlušiny, bahna a hlíny.

Ley de la pistola

Doly v Musu a státní licenci těžit smaragdy vlastnilo několik rodin. V té době je vedli Gilberto Molina a Pepe Molina s Victorem Carranzou, Benitem Mendezem a dalšími. Vytvořili akciovou společnost. Kdo byl tvrdší, a měl navíc štěstí, postupně skupoval akcie ostatních rodin. Jejich horníci již pracovali s dynamitem a s buldozery, jimiž shrnovali hlušinu. My hledači – ,guaqueros‘ – jsme sice měli možnost najít své štěstí zcela zdarma, ale nesměli jsme vystoupat příliš nahoru. Zóna, kam až jsme mohli, bývala hlídaná pistolníky, jež zastřelili každého, kdo by chtěl porušit její linii. Ryl jsem takhle v bahně dva roky. Stačilo to tak na jídlo a spaní v plechových chatrčích, které jsme si sami postavili hned vedle hromad hlušiny. Měli jsme tam i restaurace, bary s biliáry a občas přijely i prostitutky zMusa, takže i když někdo něco vydělal, hned to utratil. Dávali jsme se dohromady podle místa svého původu. Takže já jsem si vyhledal známé z Garagoa a žili a pracovali jsme společně. Byli jsme svého druhu parta společníků na jedné hromadě hlíny. Nebyla však chvíle klidu, každý se musel mít neustále na pozoru před ostatními. Když někdo náhodou našel více než druhý, hned mu hrozilo přepadení. Dennodenně se pilo a pak docházelo ke rvačkám. Každý den byly přestřelky, byli mrtví... Zabíjelo se za špatný pohled, nebo naopak za žádný pohled. Nikdo si nestěžoval ani nepodával žaloby, protože tady vládl ,Ley de la pistola‘, Zákon pistole. Prvním krokem každého z nás bylo koupit si pistoli a dostatek munice. To byla nutnost, a i když člověk zbraň přímo nepoužil, mohl s ní pohrozit, aby si vydobyl respekt. Kdo měl štěstí a našel dobrý úlovek, koupil si terénní auto. Takových nebylo málo, ale mnozí si často přilepšovali krádežemi a přepadeními.“

Zábava v letadle

Po dvou letech toho měl Pablo dost. Dohodl se s farmářem zásobujícím doly banány, pomeranči a kukuřicí a začal mu pomáhat. „Sklízel jsem úrodu a vozil ji s mulami přímo k ,tvrdým‘. Tak jsem se seznámil s Benitem Mendezem, který byl z Garagoa, tedy krajan. Farmář se u něj za mne přimluvil a já nastoupil v jeho dole. Vozil jsem vytěženou suť, makal se sbíječkou, s dynamitem. Když se někdo z cizinců ptá na plat, musím se smát. Žádný plat neexistuje, ani pojištění, ani volno, nic. Samozřejmě ani žádná smlouva. Když se znelíbíš nebo tě patron či jeho střelci nachytají, že jsi ukradl smaragd, vyhodí tě, a je-li toho víc, rovnou tě zastřelí nebo pronásledují kamkoli po Kolumbii.

Má práce pro patrona měla i nezanedbatelné výhody: Člověk je ve větším bezpečí, má zajištěné jídlo a byt, i když v chatrči jako hledači v údolí. Navíc je naděje, že ti patron občas, když má štěstí, něco dá. Taky jsme mohli prohledávat suť připravenou ke shození dolů do rokle. A je jisté, že si každý z nás tu a tam trochu pomohl i jinak a přes hrozící trest si z dolu něco vzal.

Další mou povinností u Mendeze bylo držet noční hlídky. S pistolí a puškou jsem chránil důl a vytěženou suť před nezvanými hosty od konkurence nebo zezdola od hledačů. Dělal jsem tam jen rok, protože se už rozjela další část krvavé zelené války. To bylo někdy koncem roku 1985. Dál na západ od Musa je další smaragdová oblast, Coscuez. Jeden z narkomafiánů, kteří ji chtěli ovládnout, byl José Gonzalo Rodriguez Gacha alias Mexikánec z medellínského kartelu. Zbohatl na kokainu a teď chtěl získat doly, stát se oficiálním a váženým podnikatelem a vyprat své drogové dolary. Tak lítal se svou helikoptérou do Coscuez a rozdával tam hledačům peníze. Koupil si je rychle. Pak od něj přicházely tajné zásilky zbraní. Hledači z Coscuez začali pronikat do Musa, kradli smaragdy, přepadali zásilky a vyprovokovali válku. Ve střetu mezi Coscuez a Muso se Gacha otevřeně postavil za Coscuez, a vnitřní souboj tak opět přerostl v krutou válku mezi narkomafiány a námi. V mé partě v Itoco dělal například kamarád Pedro Julio Yaya. V červenci 1989 jej zabijáci unesli, zabalili do pytle a z letadla shodili do horských roklí. To byla oblíbená praktika a zábava narkomafiánů. To já už tam ale dávno nebyl.

Po odchodu od Mendeze jsem se ještě nechal zlákat a přešel asi na tři měsíce do dolu Sincho. Jeho majitel Luis si mě najal jako ochranku a řidiče. To byla válka v počátcích. Luis skupoval smaragdy z ostatních dolů a já je vozil do Bogoty. Jednou si na nás v La Vega del Tigre počkala banda z Coscuez. Nasypala na cestu hromady kamení. Luis na mne tehdy křikl: ,Musíš to přejet, jinak je po nás.‘ Přejížděl jsem balvany, za námi začala střelba. Přední převodovka nápory nevydržela a roztříštila se. Dojel jsem na zadní převody. Přes Chinquinquirá až do Bogoty. Po tomhle zážitku jsem z Musa navždy utekl. Za vydělané peníze jsem si v Garagoa koupil koně a stádo krav, navíc jsem mohl vstoupit do společnosti zdejších ,tvrdých‘ těžařů jako společník. Kupoval jsem jídlo pro horníky a benzin do kompresorů pro sbíječky a transport v tunelu. Měl jsem za to 5 % z výtěžku.

Zelená válka zatím řádila dál. Řízení bojů za Muso převzal Victor Carranza, protože rodina Molinů byla vyvražděna. Victor měl speciální skupinu patnácti- až sedmnáctiletých mladíků, jimž velel Pedrito. To byla pravá eskadrona smrti. V převlečení za prodavače Coca-Coly či mléka se dostali až do centra medellínského kartelu, a jak říkali, čistili to tam. To byli nejnebezpečnější střelci Victora Carranzy, vyvraždili desítky narkomafiánů. Státním orgánům se to samozřejmě docela líbilo, protože jim byl dobrý každý spojenec proti největšímu narkokartelu Kolumbie. Není divu, že sám šéf DAS (Departamento Administrativo de Seguridad), generál Masa, se stal přítelem Carranzy a pomáhal mu s dodávkami zbraní. Nakonec vojáci Gachu dostali a v roce 1989 jej zabili. Takže Carranza a smaragdoví baroni vyhráli zelenou válku, která ovšem v dozvucích trvala až do roku 1998. Victor Carranza se stal nekorunovaným smaragdovým králem. Pamatuji si, jak mě jednou pozval na oběd, když jsem ještě dělal v Itaku. Byl vlastně také krajan, z Guateque, a ostatně začínal jako já. Už jako osmiletý ,guaquero‘ ryl klackem v hlušinách a měl prostě štěstí. Vydělal peníze a odešel do Musa, kde si koupil usedlosti a zažádal o licenci. Nyní je z něj blahobytný rančer, jeden z největších v zemi.“

Pan Čistý

Po celé Kolumbii se ovšem říká, že Carranza po vyhrané zelené válce svou armádu nerozpustil, a naopak ji poslal vraždit a rozsévat hrůzu do oblastí východně od Boyacá, kam rozšiřuje svou moc. Pablo tahle slova slyší nerad. „Říká se toho hodně,“ krčí rameny. „El Patron je prostě schopný a bohatý, měl tehdy přes 60 haciend a všichni mu záviděli…“ Takže není pravda, že třeba na Carranzově haciendě v Puerto López probíhal pod vedením specialistů z Izraele a Anglie výcvik ozbrojených jednotek a že tu po čase úřady odhalily masové hroby obětí Carranzových zabijáků? „Nikdy se mu nic nedokázalo,“ říká Pablo, „od roku 1998 se proti němu vedly tři procesy a ze všech vyšel čistý.“

Kolumbijský tisk má pro tyto soudní výhry vysvětlení: Carranzovo ekonomické impérium lemované masakry a likvidacemi svědků bylo kryto díky jeho kontaktům se zkorumpovanými vojáky a politiky a od roku 1993 i s úředníky samotné Fiscalía del Meta, což je speciální součást exekutivy vyšetřující zločiny proti lidskosti. Ani tyto známosti nezabránily tomu, že nakonec skončil ve vězení. „Ano,“ přiznává Pablo, „ale jen na necelé tři roky a v prosinci 2001 vyšel zcela očištěn. Nyní buduje síť ekoturistických ubytoven a hotelů Victor Carranza, dojednává v Evropě dovoz moderních důlních technologií a přiváží odborníky na geologii. Prostě se naplno věnuje podnikání.“

***

Prvním krokem každého z nás bylo koupit si pistoli a dostatek munice. To byla nutnost. ”

O autorovi| MNISLAV ZELENÝ, spolupracovník Pátku kolumbie98@hotmail.com

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...