Aco to vlastně je, ta láska? Když se dva vodí za ruku? Vypravěčka románu Znamení k lásce Cecilia slova „miluji tě“ zásadně nepoužívá, má s nimi bohatou neblahou zkušenost.
Poprvé se zamilovala do sazeče Henrika. Nikdy se jí nevyznával slovy, pouze se přibližovali, když společně sázeli písmena v tiskárně jejího strýčka. Nebo jí pouštěl desky Davida Bowieho a významně na ni hleděl při slovech jako „Oh my love, Janine, I’m helpless for your smile“. Jenže tento citlivý hoch, který dokázal konečky prstů odlišit literu „K“ fontů Futura a Helvetica, nepoznal, že se mu na první takříkajíc nepracovní schůzku v přítmí vloudila místo Cecilie její zrádná kamarádka.
Druhý byl milovník literatury Joakim, který se jí naopak stále vyznával a předčítal jí dokola pasáže z Větrné hůrky, Romea a Julie, Utrpení mladého Werthera a Anny Kareninové. Jednoho dne jí však zasmušile oznámil, že láska je pryč. Mistry planých řečí byli i následující dva milenci – výmluvní a nestálí. Tak se vypravěčka pro začátek dozvěděla, čemu se láska říká, ale co láska není.
K čemu je dobré psát?
Grafička Cecilia si vše důležité v životě spojuje s písmem, pro které má mimořádný cit. Její dědeček byl kameník, který tesal a zlatil jména na hrobech. Ale ještě dřív byl mořeplavec, lodní kuchař. „Každé jídlo, dokonce i kupovaný chléb se stejnou přílohou jako doma, bylo u dědečka chutnější – protože bylo připravované ,láskyplnou rukou‘, jak říkával.“ Dědeček mluvil málo, ale kromě poctivého řemesla a živého citu k dávno zemřelé babičce předal malé Cecilii myšlenku, že v životě má smysl jediné: usilovat o nemožné. Rozhodla se dosáhnout toho písmem.
Cecilia nesnáší tři věci: malý uzavřený prostor, tlachání a stereotyp. Písmem se z nich vždy osvobodila. Když ji kluci ve škole jednou zamkli do kamrlíku, psala na zeď „Já chci ven“ tak dlouho, až přišla záchrana. Ze čtyř zpackaných vztahů se také vypsala – nápisy vrytými do Bowieho desek nebo začerněním všech milostných slov v Joakimových oblíbených knihách. Písmem zničila všechny znaky a symboly lásek, které nic nevydržely.
Maminka jí jako holčičce psala často prstem na záda, že ji miluje. Ale její a otcův život vnímala jako oběžnici mezi prací a obývákem, kde se sedí a mluví. U dědečka, muže činu, poznala, že se dá žít jinak. Když jednou viděla u bratranců dráhu, kde vláček jezdil pořád dokola, přestavěla ji tak, aby se z dráhy vychýlil. „Napsala jsem o a viděla jsem, že to není kolečko, že to není stagnace. Napsala jsem další a všimla jsem si, že jsem v pohybu; připsala jsem třetí a viděla jsem tři kola, poznala jsem v tom lokomotivu, já jsem byla lokomotiva... pohnula jsem se z místa.“
Ale má kromě úniku i nějaký kladný důvod, proč psát? Dokáže se k něčemu propsat? Cecilia si sama vyzkoušela, že písmem lze podvádět, že jím lze ublížit i manipulovat víc než slovem vyřčeným. Poznala, že použít písmo ke špatným účelům je snadné, k dobrým těžší. Dědeček se domníval, že dobrým důvodem k psaní je fakt, že člověk umře. Cecilia si však od písma slibuje, že nejen zachová pro život něco, co patřilo zemřelým, ale že samo může život zachránit a dát.
Nezajímá ji písmo, které dobře vypadá, ale tvar písma, které se dotkne lidské imaginace, má vlastní duši i příběh: „Na monitoru zářilo H. Dva lidé vztahující k sobě ruce.“ Cecilia si uvědomuje, že hledá vlastně novou formu lásky, něco tak dobrého, jako byl dědečkův chleba. A najde Arthura, který dobrý chleba péct umí, hraje na cello a vypráví příběhy. Bohužel vůbec netouží po jejich zapsání, tím méně po nějaké nové abecedě. „Vždyť písmo vždycky něco zabíjí.“ Jan a Jon Jan Kjaerstad (* 1953) proslul za hranicemi Norska zejména rozsáhlou románovou trilogií Svůdce – Dobyvatel – Objevitel (1999). Českým čtenářům se dosud představil v antologii norských povídek Krajina s pobřežím prózou Návrat domů. Ta přibližuje techniku Kjaerstadova psaní, na pohled roztříštěného, ale promyšleně strukturovaného do různých pohledů na tutéž událost. V Návratu domů střídáním dvou vypravěčských i časových perspektiv odhaluje iluzi o setkání Evropanky s Afričanem. Ve Znameních k lásce jde však autorovi o něco obtížnějšího. Zde skutečně usiluje o nemožné – o nenaivní vyslovení nevýslovné zkušenosti lásky.
V tomto úsilí se Jan Kjaerstad setkává se svým vrstevníkem, druhem a protichůdcem, dramatikem Jonem Fossem (* 1959), jehož děl máme v češtině k dispozici více. Jon Fosse v románu Melancholie I krouží rovněž kolem tajemství lásky, kolem jednoho pohledu na milovanou bytost, okamžiku, který promění život vypravěče-malíře, svým způsobem zničí jeho vědomí a zároveň dá vzniknout obrazu, který po desetiletích změní život jinému umělci, spisovateli Vidmemu.
Jon Fosse jde za totožným cílem jako Jan Kjaerstad, ale jinou cestou. Soustředí se na jediný okamžik, evokuje uchvácenou mysl vypravěče variacemi téže myšlenky. Melancholie I se podobá prázdnému domu vyklizenému k jedinému setkání či obrazu. Jan Kjaerstad ve Znameních k lásce postavil dům naplněný, ne-li přeplněný hezkými i líbivými obrazy, postavami a výjevy, rozestavuje je a komentuje tak, aby vynikla jejich podobnost. Fosseho věty se pohybují hudebně, přírodně, spojitě, jako moře, Kjaerstadova dikce – alespoň v českém překladu – připomíná trhavou jízdu městskou dopravou. U Kjaerstada láska realitu rozšiřuje, u Fosseho prohlubuje.
Dvě znamení „A co láska, prohlásíme, že patří mezi věci sporné, nebo nesporné?“ ptal se kdysi Sokrates a Faidros mu odpověděl: „Určitě mezi věci sporné.“ Sokrates přesto něco tak sporného – neboť v lásce lidé podléhají klamu nejvíce – nezpochybnil ani o tom nepomlčel, viděl v lásce dar od bohů. Zesměšnil jen výmluvnost a chytrost těch, kdo o ní řeční bez ohledu na pravdu, zato s ohledem na podobnost pravdě, na pouhé mínění.
Něco pravdivého, co není pravděpodobné, potřebuje jiný, nový jazyk. „Jeho vyprávění se mě dotýkalo,“ říká o Arthurovi Cecilia, která hledala něco dokonalého, avšak našla cosi zázračného. „Smáli jsme se věcem, kterým se nikdo jiný nesmál.“ Řeč lásky nelze najít ve slovníku, její znaky nejsou „arbitrární“, konvenční, protože je tvoří společně prožitá zkušenost. Ale zároveň je nadosobní, má přirozenou autoritu. Dokáže vyjádřit i nemožné, protože v lásce nic nemožného není. Mluví v ní zřetelně sama skutečnost – ne znaky, ale znameními. Fosseův malíř Lars vidí v modré obloze Heleniny oči a Kjaerstadova Cecilia spatří v liteře O Arthurovu tvář. Takový jazyk se skládá z běžných, dostupných věcí, ale proměňuje je. „Nejtěžší je úplně obyčejný chleba,“ řekl jednou kriticky mistr pekař Arthurovi, který složitě a s pýchou zapletl vánočku z drahého těsta.
Znamení k lásce jsou spíše umně spletenou, nešizenou vánočkou, sladkostí na svátek. Znovu nalezeným příběhem o lásce, která promění člověka a otevře mu realitu, ale zároveň ho vyšine z dráhy a poblouzní ho. V tomto svatém blouznění „božstvo pozmění naše obvyklé zásady“ – jak to formuloval odpůrce planého psaní Sokrates v dialogu Faidros, který zapsal jeho žák Platon.
Láska osvěcuje a současně oslňuje. Oslněná Cecilia si Arthura zjednodušila, a tím ho ohrozila. On si své silné stránky „pečlivě naplánoval – jako něco dokonalého, stejně jako můj font. O člověku vždy nejvíc vypovídá jeho slabost“. A o lásce? V Kjaerstadově románu je prvním znamením k lásce intenzivní záblesk světla. Úkaz vzácný a sváteční. Svá znamení k lásce však má i každodennost. A ve všedních dnech asi nejvíc znamená způsob, jakým se dva lidé společně vyrovnávají se svou temnotou.
***
KNIHA TÝDNE
Znamení k lásce
Jan Kjaerstad Přeložila Daniela Zounková. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009. 244 stran.
O autorovi| DANIELA IWASHITA, Autorka je bohemistka
