SANTIAGO DE CHILE Jaké pocity má horník hluboko pod zemí? Tuto otázku si klade mnoho Chilanů od loňského října, kdy sledovali záchrannou ságu 33 horníků uvězněných v dole v San José. A v dole pro turisty se strašidelným názvem Ďáblův dech na ni mnozí hledají odpověď, napsala agentura AFP.
Štoly, jimiž turisté v Ďáblově dechu procházejí, jsou jen 50 metrů pod zemí, což se nedá srovnávat s hloubkou kolem 600 metrů, v níž byla 90 dní uvězněna slavná „třiatřicítka“. Ale i tak pomalý sestup turistů v malých skupinách v kovové kleci, velmi podobné té, s jejíž pomocí byly zázračně zachráněni horníci ze San José, vyvolává velké emoce.
„Museli se cítit nějak takhle,“ funí jeden z turistů s přilbou na hlavě a s baterií napájející svítilnu za pasem. Výtah pomalu klesá do tmy. Je cítit charakteristická vlhkost. Návštěvníci přijeli ze Santiaga, ale také třeba až z Německa.
V sandálech a křiklavě barevných košilích jdou tito „horníci na jeden den“ pomalu za sebou, navzájem se podpírají, opírají se o lešení a výdřevu ze silných fošen, někde se musejí hodně sklánět, protože průchody nejsou vyšší než metr. A přitom si zkoušejí představit rizika, jež jim mohou hrozit.
Roberto Rojas, někdejší místní havíř, z něhož se stal průvodce, turistům ukazuje malou, starou zrezivělou klec, která visí zavěšená pod stropem chodby. „To je klec pro malého ptáčka, který signalizoval přítomnost zemního plynu, který necítíte, ale který vás může spolehlivě zabít,“ říká turistům Rojas. „Když ptáček z bidýlka v kleci spadl mrtvý, všichni řvali, jak nejhlasitěji uměli, ‚plyn‘ a prchali k žebříkům,“ dodává. V ruce svírá metanometr, moderní verzi důlních kanárků. Na rozdíl od dolu San José na severu země, kde se těžila měď a zlato, místní důl Lota na pobřeží asi 500 kilometrů jižně od Santiaga je jedním z uhelných dolů, které se v Chile pomalu zavírají. Lota byla zavřena v roce 1997 po 113 letech provozu. S důlními chodbami, které se táhnou pod dnem Tichého oceánu až do hloubky 600 metrů, důl Ďáblův dech vděčí za své jméno silným mořským větrům, které s charakteristickým hvízdavým zvukem pronikají až ke štolám.
„Tady pracoval můj tatínek“ Turisté si prohlížejí „denní chleba“ havířů – uhlí, uspořádání stísněného prostoru, v němž je koutek na jídlo, vzdálenější místo improvizované toalety, nádoby s vodou a také pálené vápno, které v dole vstřebává oxid uhličitý. Vrcholným okamžikem návštěvy bývá výzva průvodce k vypnutí svítilen na dlouhou jednu minutu a zaposlouchání se do ticha podzemí.
Někteří chilští návštěvníci si v dole jakoby dávali schůzku s hornickou minulostí svých rodin. „Nikdy jsem si nepředstavoval, že to bylo tak těžké, když tady pracoval můj tatínek,“ svěřuje se Masiel Soto, jehož otec z dolů odešel, když při úraze přišel o prsty na ruce. Pro místní havíře, jako je Roberto Rojas, z nichž se stali průvodci turistů nebo prodavači suvenýrů u východu z dolu, ale Ďáblův dech neřekl ještě poslední slovo. Věří totiž, že těžba by se sem mohla někdy ještě vrátit, že Chile, které se snaží diverzifikovat své zdroje, by mohlo znovu objevit uhlí na úkor čistších technologií. A uhlí, toho tu prý je na 500 let.
