Dnes o skupině Žabí hlen a odpovědnosti za svůj autogen
Teď vystoupí skupina Žába a rovnou vám říkám, že odmítám jakoukoli zodpovědnost za konání těchto lidí na pódiu.“ Těmihle slovy uváděl Miloš Čuřík před třiceti lety happening skupiny Žabí hlen na Pražských jazzových dnech. Když teď vyšel – nikoli v reedici, ale vůbec poprvé – soubor starých nahrávek vybraných nakladatelem a zakládajícím členem „Žáby“ Vladislavem Zadrobílkem, bez nadsázky se z archivů vylouplo překvapení.
Společenství přátel, které se věnovalo absolutní improvizaci, po sobě zanechalo nahrávky, které vůbec neznějí „česky“, naopak by se daly naslepo klidně vřadit do newyorské experimentální scény nebo k anglické scéně postjazzových volných improvizátorů. A že pochází z let 1979–1980? Magnetofonový pás je tu použitý tak, že by to klidně mohl být lo-fiexperiment z loňska.
Skupiny, která se utvořila kolem pražského antikvariátu v Dlážděné, si všiml i legendární popravčí text Nová vlna se starým obsahem, který v týdeníku Tribuna v roce 1983 vydal signál k likvidaci mladých kapel. „O jakou ,kulturu‘ a ,umění‘ jde, říkají již jejich názvy (např. Parchanti, Zkárovaný přebal, Žabí hlen, Žlutý pes, Devizový příslib apod.),“ psali perfektní nezáměrnou reklamu všem jmenovaným aparátčíci pod smyšleným jménem Jan Krýzl (povšimněme si, jak se pseudonym nechtě, ale direktně blíží slovu „fízl“). Kolik těch názvů kapel si pak psali studenti na penál, aniž by k nim kdy dorazil jejich zvuk ze samizdatových kazet šířených Petrem Cibulkou!
Žabí hlen měl však, aspoň mi to tak vždycky přišlo, nepřiléhavé jméno: trochu moc puberťácky rozjívené na to, jak silný, radikální a nepubertální postoj se za ním skrýval. Sochař Aleš Veselý, který coby základní člen několik netradičních nástrojů osobně svařil, v knize – rozhovoru Projdi tou branou! říká: „Byl to hlavně obrovský plezír a neuvěřitelné vyžití se.“ Hudebníci i nehudebníci se tu zkrátka scházeli k naprosto volnému zvukovému jednání. Jedno z mála pravidel říkalo, že žádný hráč by tu neměl rozeznívat nástroj, na který umí.
Lomozilo se, hrálo na předměty, do toho zněly naivně, ale i trpělivě oživované skutečné hudební instrumenty. Jen ti, kteří soukromé i veřejné performance tehdy zažili, by mohli říct, čím to je, že koncept, který by mohl skončit zábavou pro známé, vyústil v kompaktní a sebevědomou hudbu.
Aleš Veselý: „Spíš se to dělalo jako taková hygiena. Udělali jsme záhy několik výletů do Středokluk a tam jsme hráli. Udělali jsme si tam ohníček, pekli na něm buřty a používali na hraní věci, které tam byly po ruce a které tím, že zněly, přišly zrovna vhod. Takže se také stalo, že jsem vytáhnul autogen a doprovázel je na autogen. Jednu tu nahrávku jsme někomu přehráli a ten se ptal, jestli máme ,synťák‘. Tak to byl autogen.“
Aktivní období trvalo krátce, ale vzpomíná se na něj dodnes, viz kniha Miroslava Slavíka Žabí hlen aneb Život v minulém čase: „Produkce je v plném proudu. Na kraji jeviště budík natažený na patnáct minut. Eva Kafůňková objímá prádelní hrnec a ďábelsky tančí. Já buším železnými tyčemi do rezaté ,bicí sochy‘. Další dva kladivem drtí talíře v hrnci. Náhle jsme zasaženi, socha a já, proudem světla. O ničem nevím, ale z hlediště bylo potvrzeno, že jsem v tu chvíli stál v apokalyptickém sloupu rezavočervené mlhy rezu vířícího všude kolem. (...) Někde zahlédnu Mikoláše Chadimu, zvráceného v sedadle a řvoucího směrem ke stropu. Snad smíchy.“
Z nového alba Žabí hlen II. (Guerilla Records) není tolik slyšet ten zběsilý furor – spíš poetický rozměr a překvapivě inspirativní zvuk. Hrát absolutně svobodně: takové rozhodnutí se dá pochopit i v jiných dobách, než byly dva roky po chartě v Československu.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
