Českému publiku, které je kvůli komunistickým restrikcím mohlo vidět poprvé až s nástupem 90. let - shodou okolností nahoře ve velkém sále Lucerny, tak bylo dopřáno alespoň v "přetavených" verzích slyšet hudební i nehudební výtvory, které nastartovaly kariéru Laibach. S odstupem času se navíc dá říct, že právě syrové skladby protkané avantgardními a industriálními vlivy z první půlky 80. let patří k tomu nejoriginálnějšímu, co za sebou Laibach za téměř třicet let existence zanechali. A co z nich učinilo kapelu známou i za hranicemi Slovinska (respektive tehdejší Jugoslávie) a především v západní části Evropy.
Když se v Lucerna Music Baru přestavělo pódium po divoké (či možná spíše divošské) produkci britské elektro-etno-taneční formace Juno Reactor, která objíždí Evropu společně s Laibach (obě kapely spolupracují již delší dobu), nastal čas na předělávky zmíněných klenotů ze slovinské produkce.
Písničky jako Brat moj (překlad snad netřeba), Mi kujemo bodočnost (Tavíme budoucnost) a samozřejmě Država (Stát) zazněly sice v modernějším a z části odhlučněném hávu, nicméně původní syrovost zůstala. Na autentičnosti neubralo ani pozvolna obměněné složení kapely - pokud stojí za mikrofonem Milan Fras se svou tradiční kápí (byť již několik let nezvykle oholený), vizuální kontinuita je zaručena.
Tanz mit Laibach
Vystoupení, které se protáhlo až přes půlnoc, bylo rozdělené do několika bloků. Když skončila pasáž "přetavených" industriálních klenotů ze vzájemně se prolínajících alb završených deskou Nova Akropola (1985), následovalo torzo z předchozího turné tvořeného z drtivé části deskou předělaných hymen Volk. Došlo i na svérázně upravené národní písně USA, Británie, Francie a Turecka.
Dominantou závěrečné části se pak stalo album WAT (2003) od tradičně pochodové Tanz mit Laibach přes Das Spiel ist aus. To vše doplněné vkusným promítáním, které umocňovalo komorní atmosféru vhodně zvoleného Lucerna Music Baru. Malou pikantností byl technicky výpadek (zřejmě v promítání) v poslední části koncertu, který ale publikum přijalo s pochopením.
A jelikož publikum neuposlechlo refrénu Raus! z posledně jmenované písně (překlad snad opět netřeba), došlo i na přídavek. Zde zazněla skladba God is God (původně právě od Juno Reactor) z jinak spíše méně povedeného alba Jesus Christ Superstars (1996). Tedy žádné "hitovky" jako předělávky Sympathy for the Devil, Live is Life či snad - bohudík ne, jako kdysi v Abatonu - Mama Leone. Závěrem nezbývá než dodat: Laibach is Laibach.
