Tarantinův mrazivý western zve diváka na manýristicky hnusnou jízdu plnou krve a zla

O citové závislosti mezi obětí-divákem a jejím trýznitelem-režisérem vypovídá i Tarantinův nový film Osm hrozných, který právě vstupuje i do českých kin. V temně pesimistickém příběhu bezvýhradně odporných hrdinů dosahuje Tarantino úrovně svého „artového“ kolegy Larse von Triera: míra manipulace s divákem je řemeslně obdivuhodná, tempo rajcovně nepředvídatelné, vypravěčská originalita tak ryzí, že filmoví labužníci mohou ržát nadšením. A autor je morálně hrozný.

Lidské tělo obsahuje čtyři až šest litrů krve, Tarantino jí však před divákovýma očima prolije mnohem víc než půl hektolitru statisticky vyceditelného z titulní osmy. Aktérů je totiž ve filmu víc. Zmasakrování se tak dočká i několik přehnaně milých, zcela nevinných a usměvavých postav – osazenstva osamělého stavení v zasněžené horské pustině Wyomingu, jehož majitelka Minnie provozuje galanterii a občerstvovací stanici pro dostavníky.

Ke slovu se dostává i Tarantinovo oblíbené explicitní násilí na ženách, byť se jeho obětí tentokrát stává „jen“ členka zločineckého gangu Daisy Domergueová, která ani po zatčení nelituje dosavadního násilnického života. V podání Jennifer Jason Leighové jde sice o cynického, vulgárního skřeta, současně však o ženu, která dokáže s kytarou zazpívat celkem lyrickou baladu.

Tarantino je zkrátka v Osmi hrozných teatrálně nekorektní. Vše, čím provokuje (a samozřejmě mnohem víc) najdete spíš v béčkových hororech než ve westernech. Na místě je tak odkaz ke klasickému nízkorozpočtovému sci-fi hororu Johna Carpentera Věc (1982), kde krev na sněhu působila tak efektně... Osm hrozných ovšem není filmečkem pro žánrové nadšence. Je prestižním a hojně medializovaným dílem významného režiséra. Už začal sbírat ceny od odborníků. A vlivná distribuční společnost Weinstein Company film prezentuje jako favorita nastávajícího oscarového klání.

Ježíš, božských 70mm a 8 1/2
Osm hrozných je ovšem šílená nuda, alespoň v pomyslné první polovině. I kratší verze uváděná u nás má 182 minut. Tarantino má tak dostatek prostoru na to, aby reklamou natěšeného diváka pořádně zmučil. V čase zvíci jednoho normálního celovečerního filmu posloucháte jen bezobsažné řeči postav, nejprve v dostavníku a pak uvnitř jediné místnosti. Sledujete, kterak lovec zločinců John Ruth (Kurt Russell) do povozu, jímž trasportuje do rukou spravedlnosti zlopověstnou Daisy, přibírá další dva cestující – svého afroamerického kolegu Marquise Warrena (Samuel L. Jackson) a usměvavého Chrise Mannixe (Walton Goggins), který tvrdí, že má být šerifem v městečku Red Rock, kam všichni směřují. Před ledovým blizzardem však hrdinové musejí hledat dočasné útočiště v Miniiině galanterii, kam už ráno dorazili cestující jiného dostavníku.

Jennifer Jason Leigh ve filmu Osm hrozných.

Sněhová bouře může trvat i několik dní, postavám však trvá výrazně kratší dobu, než mezi sebou odhalí nesmiřitelné vazby a animozity a začnou se vespolek vraždit. Přestože jako v každém westernu hrají prim střelné zbraně, svou roli sehraje i konev kafe, do které jeden z protagonistů nalije jed (zatímco jiný vybrnkávána klavít Tichou noc). To se stane ve čtvrté kapitole z šesti, ve které Tarantino svého (k smrti znuděného a možná i pěkně naštvaného) diváka konečně „odmění“: vyprávění se mění v detektivku, v níž Warren funguje jako Sherlock využívající logických dedukcí.

V potaz je třeba brát existenci cestujících druhého, tedy předchozího dostavníku - a hlas vypravěče (který supluje sám Tarantino). Dění se ostrým střihem vrací do slunného rána. Navenek ležérně uvolnění herci, vynikající kameraman Robert Richardson a skladatelský veterán Ennio Morriconepromění fanšmekrovskou, leč statickou „divadelní hru“ v neméně sofistikovanou akční palbu. A význam má najednou i ten červený bonbónek uvízlý mezi prkny v podlaze.

Vtipné čachry s vypravěčskou chronologií, uzávorkované do kapitol, jsou Tarantinovou specialitou. A obdobné hrátky s tempem najdeme i v chuťovce Grindhouse: Auto zabiják (1997). Osm hrozných je z hlediska „normální“ kinematografie drzým hazardem s diváckou trpělivostí, zapadá však do tarantinovského univerza. Očekávané jsou aluze na předchozí režisérovy filmy (fanoušky jistě rozjaří i takový detail, že postava Minnie si balí cigarety z fiktivního tabáku Red Apple). Předpokládaná je koncentrace známých herců i návrat tarantinovských veteránů: Michael Madsen jako honák Joe Gage tvrdící, že nejlepší je Štědrý den strávený s maminkou, nám připomíná, že Osm hrozných je vlastně „vánočním“ filmem. Osvědčeným režisérovým hercem je i Tim Roth, jehož úlisně zákeřná postava se představí jako kat Oswaldo Mobray (vypadá to však, že nahradil režisérova oblíbeného představitele podobných rolí, Christopha Waltze).

Samuel L. Jackson (který patří k Tarantinovým stálým spolupracovníkům) se pak seveřanský veterán z občanské války dostává do konfliktu s bývalým jižanským generálem Smithersem (Bruce Dern). Boj Severu a Jihu o svobodu a demokracii doznívá v krveprolití, jehož bezúčelnost zpochybňuje samotnou existenci spravedlnosti. Warren hýčká v náprsní kapse osobní dopis od prezidenta Lincolna. Současně je ovšem morálně nejodpornější postavou celého vyprávění.

Záměrná nepřítomnost kladného hrdiny a zábavnost přítomných mravních monster upomíná na Gaunery a spojuje hroznou Osmu s tím podvratným segmentem kinematografie, již tak ostře kritizují všichni mravokárci. Pámbu ví, jestli se Tarantinovi tentokrát povede uniknout lynči díky záběru sochy ukřižovaného Krista, kolem níž projíždějí oba dostavníky. Režisér sice okázale připomíná, že ví o existenci morálního imperativu, současně ovšem zůstává ateistou, jehož jediným pravým vyznáním a láskou je kinematografie.

Můžeme diskutovat o míře mrazivého odstupu a zjevné stvořitelské lásky k odporným postavám. Nebo o tom, jestli tahle ultračerná groteska není temným a hořkým obrazem současných Spojených států jako světa násilí, nevíry a ztracených ideálů. Jako lekce pro diváky-oběti to není špatné, kolik ji ovšem pochopí a přijme z těch, kteří se smějí a tleskají, když devátá postava z osmi ustřelí Warrenovi varlata?

Co asi myslí režisér „skutečně vážně“? Patrně jen odkazy na milované, staré filmy a televizní westernové série typu Bonanzy, na kterých vyrůstal. Svébytně morální je jistě i rozhodnutí natočit film v nádherném, zaniklém formátu 70mm Ultra Panavision. To milovník celuloidu Tarantino dokonce rozšířil na omezené uvádění „nedigitální“ verze v USA na příslušné promítací technice.

Vrcholným aktem narcistní cinefilie je pak Tarantinova „bilanční“ strategie: film totiž nazývá a koncipuje jako své osmé dílo - v návaznosti na vrcholný, autobiografický umělecký opus Federica Felliniho 8 1⁄2. To vzniklo v roce 1963, kdy se Taratino narodil - a kinematografie byla tak hrozně, hrozně nevinná.