Během chvíle Halabí vymění těsné souřadnice uprchlického tábora, zřízeného loni v říjnu na opuštěném berlínském letišti Tempelhof, za úhledné ulice německé metropole.
Další křesťanští uprchlíci chtěli do Německa. Teď znovu žádají azyl v Česku |
Oba prostory jsou si na míle vzdálené. Přitom je dělí jen úzký koridor, vymezený plotem a zábranami. Dle kritiků je nevlídný tábor příkladem, jak integrace uprchlíků nemá vypadat. Utečenci žijí za masivními zdmi letiště, odloučení od okolního světa. Vláda v Berlíně jim odpovídá, že vybudování největšího utečeneckého centra v Německu – s kapacitou až 7000 lidí – bylo jediným možným řešením.
Džamál Halabí si nestěžuje. „Ani už mi to tady v táboře nepřijde nějak zvláštní, jen je tu příliš mnoho lidí na malém místě,“ vykládá Halabí. „Už bych rád bydlel někde jinde,“ dodá.
Představuje své dva syny, které bere na procházku, tříletého Hassana a o rok staršího Nabíla.
Ubíjející jednotvárnost
V táboře Tempelhof žijí přes čtyři týdny a trochu je všechny, i jeho manželku, ubíjí jednotvárnost. Občas jí přeruší příjezd charity s novým ošacením. Navštěvují také jazykové kurzy, snaží se hledat novou perspektivu, ale cítí se poněkud ztraceni mezi tisíci jim podobných osudů.
Jsou to příběhy o ukrutnostech války a je jich tolik, že už přestávají dojímat. A čekatelů na příspěvky velkorysé německé politiky už je takové množství, že kapacity přestávají stačit. A to je Tempelhof opravdu rozlehlý.
Podle berlínských úřadů by měl každý uprchlík zůstat v Tempelhofu jen omezený počet několika týdnů, než se najde vhodnější ubytování. Jak ale neustával příliv nově příchozích, lhůty se hodně prodlužovaly.
Zejména při pohledu zvenčí je patrné, jak masivní je to stavba. Se svými 284 tisíci čtverečních metrů zastavěné plochy byl Tempelhof ve své době největší souvislou budovou na světě. Navíc je zahlouben tři patra do podzemí.
Chybí jim soukromí
Kdysi tady byla pláň, kde pochodovali na přehlídkách pruští vojáci, v polovině 30. let minulého století se architekt Ernst Sagebiel chopil úkolu vystavět tady největší letiště Evropy, pro Hitlerovu Novou Germánii. Později Tempelhof proslul na začátku studené války, když tudy proudily leteckým mostem potraviny pro Západní Berlín, obklíčený sovětskou blokádou. V letech 1948 až 1949 sem americké bombardéry C-47 shazovaly miliony tun potřebných zásob. Tolik minulost.
Dalších 16 iráckých uprchlíků asi odjede z Česka. Police je zadržela před hranicemi |
Na tyto velkorysé prostory tedy logicky padla volba, když se hledalo místo pro statisíce uprchlíků, kteří loni přišli do Německa. Je však také jedním z důvodů, proč je tam jen málokdo z nich spokojen. Obrovské letištní haly rozparcelované na malé kóje postrádají lidský rozměr.
Každá z malých obytných ploch má pětadvacet metrů čtverečních. Mohou sloužit rodinám jen jako přechodné východisko. Stejně jako bývalé hangáry o kus dál.
„Němci jsou hodní, moc nám pomohli,“ říká Halabí a snaží se vysvětlit, že nechce být nevděčný. Přesto chce tábor opustit a žít jinde. „Tak jako doma na předměstí Damašku, chtěl bych mít malý obchod, ve kterém každé ráno pozdravím své sousedy.“
Tady se zatím potkává se spoustou neznámých tváří, množstvím přechodných sousedů. Provizorní tábor v prostorách letiště nyní hostí okolo tří tisíc uprchlíků, kteří přicházejí většinou ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu.
Nápisy, které tu zbyly ještě po Američanech, teď překrývají nová graffiti v arabštině.
Česko nepřevezme uprchlíky. Žádost má vady, vzkázal Němcům Chovanec |
Halabí žije v jedné z oddělených kójí se svou ženou a jejími rodiči. Snaží se co nejvíc chodit ven, mezi lidi. „Ve dne to ještě ujde, ale v noci je vše slyšet, nemáte žádné soukromí,“ líčí. V přelidněných hangárech pláčou malé děti, mnozí lidé se budí při vzpomínkách na nepříjemné zážitky z nedávné doby.
Na těsném prostoru snadno vzplanou negativní emoce. Policisté tu museli několikrát zasahovat proti rozvášněným uprchlíkům, přitom konflikt pokaždé vypukl kvůli víceméně malicherným sporům. „Příčinou jsou národnostní tenze, Afghánci většinou nemají rádi Syřany – a naopak, pak je rozbuškou každá maličkost,“ líčí napjaté podmínky v hangárech Halabí.
Tempelhof, který psal příběhy každé kapitoly novodobých německých dějin, tak podává svědectví také o uprchlické krizi, patrně největší výzvě Německa od dob sjednocení před šestadvaceti lety.
Společnost Tamaja
Velký úkol má před sebou i humanitární společnost Tamaja, která má uprchlické centrum, největší v celém Německu, na starosti. Michael Elias, který stojí v jejím čele, připouští, že podobný úkol před jeho lidmi ještě nestál. „Nemáme žádný příklad z minulosti, jak řešit krizi takových rozměrů,“ připouští Elias, šestačtyřicetiletý ředitel společnosti, který sám kdysi přišel do Německa jako uprchlík z blízkovýchodního Libanonu.
Lidé z jeho týmu zdůrazňují, že Tempelhof je pouze nouzové řešení. „Jsou to letecké hangáry či bývalé letištní haly, nikdo si pochopitelně nemyslel, že by se tady někdy mohly ubytovávat běženecké rodiny,“ vysvětluje mluvčí Tamaji Contanze Döllová.
Když se po pádu berlínské zdi a konci studené války stáhly americké jednotky z letiště, dlouho se hledalo nové využití. Přicházely nejrůznější nápady, ale jako na mnoho věcí v zadluženém Berlíně, nedostávalo se na žádný z nich peněz. Při předloňském referendu Berlíňané zamítli plán na postavení téměř pěti tisíc bytů. Raději chtějí mít na místě dál opuštěné letiště s jeho zelení.
Usedlíci přišli o park
Ve chvíli, kdy se letiště stalo provizorním domovem uprchlíků, se však se svým parkem museli rozloučit. Ne každý je s tím srozuměn.
„Chápu, že ti lidé někde musí bydlet, ale nelíbí se mi, že jsme přišli o nejlepší zelený park v celém Berlíně,“ zlobí se Helga Ackermannová. Žije v nedalekém činžáku a do malého zeleného pásu kolem letiště, který zbyl k návštěvám veřejnosti, si chodí zaběhat. Jinak s uprchlíky problém nemá a cítí se bezpečně, navíc hned u hlavního vchodu je policejní stanice.
Němci Česko oficiálně požádali o převzetí 25 uprchlíků. Kdy je předají, není jasné |
Tempelhof se otevřel uprchlíkům na konci loňského října, kdy vrcholila běženecká krize a každým dnem jich přicházelo na bavorskou hranici okolo 15 tisíc.
„Nasedli do autobusů, řidiči nám volali, že už jsou na cestě do Berlína, a my museli připravit vše potřebné,“ vzpomíná Michael Elias. Nebyli na to sami. U příjezdu běženců na letiště vždy asistovala policie, někdy vojáci i početní dobrovolníci. Museli například rychle obstarat mnoho nových stanů s dalšími toaletami a separovanými sprchami – zejména pro ženy, které se ostýchaly navštěvovat větší společné sprchy, navíc mnohé měly špatnou zkušenost se sexuálním obtěžováním, které provázelo jejich pouť do Evropy.
Ani teď není vše ideální. Do sprch se musí dojet od ubytovacích hangárů autobusem, na který někdy čekají početné zástupy. To stresuje hlavně matky s malými dětmi.
Později přibyl pracovníkům z charity problém, jak všechny ty lidi nějak zabavit. Nuda se tu rozlézá do všech koutů. Většina z lidí si zpravidla hraje na laptopech, diskutuje u čaje, sleduje televizi, malé děti navštěvují školu, nová sportoviště, jinak se je snaží zabavit dobrovolníci z charitativního spolku Save the Children.
  |
Většina běženců by zde neměla strávit více než několik týdnů, dokud je nepřemístí na vhodnější místo v některé z šestnácti německých zemí. Kritici od počátku hlasitě mluví o tom, že Tempelhof vytváří izolované ghetto, kde integrace selhává.
Vláda v Berlíně trvá i dnes na tom, že loni to bylo jediné řešení, pokud neměly tisíce běženců zůstat někde na ulici. Dosavadní plán, za kterým stojí berlínský starosta za sociální demokraty Michael Müller a také křesťanský demokrat Holger Lippmann, který má projekt na berlínské radnici na starosti, počítá s tím, že podmínky pro běžence se budou zlepšovat. Německá vládní koalice se přitom snaží posunout věci i na spolkové úrovni. Vedení vládních stran se nyní shodlo na podobě nového integračního zákona.
Program přesidlování uprchlíků z Iráku do Česka skončí, rozhodla vláda |
Co návrh nabízí? Vláda v Berlíně chce vytvořit nová pracovní místa pro uprchlíky a zrušit dosavadní omezení, která bránila jejich zaměstnávání. Znamená to třeba nové motivační bonusy pro firmy, které imigranty zaměstnají. „Nově bude možné zaměstnávat přistěhovalce na krátkodobé práce,“ vysvětlil šéf sociálních demokratů Sigmar Gabriel.
Co se týká Tempelhofu, politici předpokládají, že uprchlické centrum by mělo skončit k 31. prosinci 2019 a celý prostor by se vrátil ke svému původnímu účelu – rekreaci Berlíňanů.
Mít svůj krámek
To vše jsou ovšem daleké výhledy, na mnoho let dopředu. Džamál Halabí se nyní soustředí spíše na nejbližší budoucnost. Neustále bombarduje úředníky dotazy, kdy jej s rodinou čeká přesídlení z Tempelhofu – zatím bezvýsledně.
Ale bylo mu i hůř. Při chůzi po úhledné ulici Gneisenau vzpomíná na útrapy nepřehledné války, které ho s rodinou vyhnaly ze Sýrie. Vykládá o nehorázných sumách, které platil převaděčům. A o nadšení, když nakonec poprvé uviděl německé hranice.
Podporují uprchlíky. Centrum někdo polil barvou a vystavil ředitelčino parte |
Teď sleduje upravené výkladní skříně, které lemují ulice tradiční přistěhovalecké berlínské čtvrti Kreuzberg. Halabí chce navštívit islámské centrum poblíž železniční stanice Görlitzer Bahnhof, kde se sejde s několika přáteli.
Ulice Kreuzbergu jako by ilustrovaly, jak by mohla úspěšná integrace běženců vypadat. Arabské obchody a fast foody ulice osvěžují, všude ale vládne víceméně německý pořádek.
„Takhle nějak bych si představoval svůj obchod,“ zasní se Halabí a ukazuje dětem syrský krámek s dováženými textiliemi. Líčí, jak by zaměstnal příbuzné v zemi, kterou opustil, a prodával jejich výrobky. Jeho předchůdci tady nezačínali jinak.
