K jeho osobnímu „desateru“ patří i „raději být neúspěšným politikem než pominout morální horizont společenského působení a života obecně“. Jeho politické angažmá začalo dávno před rokem 1968 - ale bylo to vlastně neangažmá: Rudolf Battěk od roku 1948 nechodil k volbám.
Za války pracoval v pražské ČKD, takže pak mohl jako „dělnický kádr“ vystudovat vysokou školu a nastoupit jako ekonom na ministerstvo vnitra. Pak se ovšem v roce 1958 přišlo na to, že nechodí k volbám, a tak musel „do výroby“ -znovu do ČKD a jako údržbář do SONP Kladno. Pro Battěka však každé prostředí představovalo příležitost. Věnoval se v dělnickém prostředí sociometrickému výzkumu malých skupin a tento výzkum mu v roce 1965 vydláždil cestu do Sociologického ústavu Akademie věd. Vroce 1968 se stal kooptací poslancem České národní rady za Klub angažovaných nestraníků, jehož byl místopředsedou. Poté, co spolu s dalšími v září 1969 podepsal petici Deset bodů, byl však zbaven poslanecké imunity a promptně zatčen. Strávil více než rok ve vyšetřovací vazbě a samozřejmě přišel o zaměstnání. Dělal vrátného, soustružníka a nakonec myl výlohy.
Charta a VONS Hned v roce 1971 byl znovu uvězněn za spolupráci na letácích, které občany před volbami upozorňovaly, že jít k volbám je právo, nikoliv povinnost. Patřil k velké skupině podobně postižených, rozčleněných do řady menších skupinek -monstrproces proti více než čtyřiceti lidem se i normalizačnímu režimu zdál příliš velkým soustem. Ale že by si „dal pokoj“? Ani nápad!
V prosinci 1976 podepsal první prohlášení Charty 77, na jaře 1978 patřil k prvním členům Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Vždy činný, vždy ochoten pomoci. V roce 1980 byl jedním ze tří mluvčích Charty 77 - v době, kdy v Polsku sílila Solidarita a československý režim se hystericky bál, aby se duch vzpoury nepřevalil přes hranice, a pronásledoval příslušníky nezávislých iniciativ ve snaze donutit je k vystěhování.
V červnu 1980 byl Battěk zatčen a obviněn z napadení veřejného činitele - pokud je známo, chtěl odejít z okrsku Veřejné bezpečnosti, kde ho nesmyslně nechávali čekat, a policistovi, který ho fyzicky tahal nazpět, spadla čepice. Jakmile byl ovšem Battěk za mřížemi, bylo obvinění rozšířeno o podvracení republiky a Battěk odsouzen na sedm a půl roku do vězení. Takový trest však i tehdy budil hrůzu, odvolací soud mu tedy dva roky „slevil“, takže si Battěk s těmito pěti a půl roky odseděl celkem deset let. A to nepočítáme mnohá zadržení na osmačtyřicet hodin, výslechy a jiné šikany.
Mezi chartisty byl Battěk proslulý svým vtipem: dlouho se například tradovala věta, jíž se svým jemným úsměvem odpověděl na jakési nejapné „poučení“ příslušníků StB: „Jednotlivým slovům rozumím docela dobře, ale celkový smysl mi uniká.“ Ze strany ho vyloučil Paroubek Po listopadu 1989 vstoupil Rudolf Battěk do obnovené sociální demokracie, ale příliš úspěšný tam nebyl. Vroce 1990 v rámci Občanského fóra založil Asociaci sociálních demokratů a byl zvolen do Federálního shromáždění, zatímco sociální demokracie, která kandidovala samostatně, propadla. A tak byl Battěk v letech 1990-92 předsedou Sněmovny lidu a místopředsedou Federálního shromáždění, ale sociální demokracie, strana, v niž vkládal velké naděje, ho v červnu 1990 vyloučila. Zdůvodnění bylo bizarní, až stalinistické: prý ve straně zakládal „druhé centrum“. Podepsán Jiří Paroubek. Inu, disciplína...
Přát Rudolfu Battěkovi k narozeninám dobrou pohodu by bylo nošení dříví do lesa, dobrou pohodou oplýval i ve chvílích, kdy ostatním nebylo do skoku. Přejme tedy věčnému realistovi hodně zdraví.
***
„Jednotlivým slovům rozumím docela dobře, ale celkový smysl mi uniká.“
