Spisovatel tak neuroticky nenávistné lásky k rodné zemi, jako je v Rakousku Elfriede Jelineková (1942), u nás chybí. Jak moc by se tu hodil, napadá zas a znova při četbě právě česky vydaných Vyvrhelů.
Komu to ta Královská švédská akademie probůh dává ty Nobelovy ceny za literaturu? Tyhle rozpaky se u nás opakují v posledních letech po jejím vyhlášení pravidelně. Stejně jako u Jelinekové v roce 2004, tak u jejích kolegyň Doris Lessingové a čerstvě u Herty Müllerové. Až na pár překladatelů se nejprve panikaří, kdo že to vlastně ten oceněný je. Pak se s hrůzou zjišťuje, že tu od dotyčné zatím nic nevyšlo (Herta Müllerová), nebo vyšlo, ale nikdo si toho nevšímal (Lessingová).
Jelinekovou tu v roce 2004 reprezentoval pouze jeden překlad, chladný a úsečný popis tragikomedie lásky mezi muži a ženami, Milovnice. Vyšel v roce 1996 a skončil po pár letech ve výprodeji. Těch pár germanistů, feministek a divadelních fajnšmekrů ho prostě vykoupit nestačilo. Po šesti letech se ale Jelineková stala v Čechách autorkou čtenou a hranou. Vlastně do jisté míry vzorovou ukázkou moderního angažovaného autora od vedle, ze sousedství. Někoho, kdo dokáže zvichřenou citlivostí a originálním jazykem rozvlnit stojaté vody toho nejsoučasnějšího rybníka, pod jehož hladinou to kvasí a hnije. Chce to kus odvahy a posedlosti dělat výlov jako Jelineková: plácat hlučně do hladiny, cákat kolem sebe krev a bláto a nenechat se porybnými okřikovat, že by trochu pokory, slušného chování a úcty k jejich nelehké náročné práci neškodilo.
Jelinekové knihy a hry se nepřicházejí dohodnout a uzavřít upatlaný mír. Jako detektor kovu citlivě vyhledávají zakopané válečné sekyry a pečlivě na nich analyzují krvavé stopy. Žádné tlusté čáry za minulostí, žádné co jsme si, to jsme si. Jak tahle ženská pije spořádaným, čistotným a domestikovaným občanům krev! Říkají ji Rudá pornografka a dnes již mrtvý nacionalista Haider ji dal kdysi pověsit na předvolební plakát s nápisem: Máte rádi Jelinekovou… nebo kulturu a umění?
Temné oči pozorovatele Vyvrhelové jsou mezigeneračním zlým snem. Mistrovsky napsaný text o dospívajících, kterým se mezi starými špatně dýchá. Svíráni jsou pod krkem z různých stran. Představa, že se stanou tak nudně dospělí, jako to vidí doma, je odporná. Co udělat, aby mě museli vzít na vědomí? Jak se vysmeknout z jejich vlivu? K těmhle rodičům mít úctu? Proboha jak? K bývalému esesákovi, co vzpomíná na staré dobré časy a mlátí svoji ženu? K matce socdemačce, co pořád sedí doma a káže o spravedlivějším světě? Mluvit se s nima nedá, souhlasit ani nesouhlasit nemá žádnou cenu. Stejně neposlouchají. Vem je čert i s těma jejich řečma a radama.
Člověk si nevybírá, komu se narodí. Nezbývá než u nich nějaký čas bydlet, ale jinak pryč od nich, co nejdál. Někam až k úvahám, jak to tomu jejich světu ukázat. Co si takhle někoho přepadnout! Namlátit mu, vzít mu prachy. Cítit, že má z nás respekt, že se bojí, že je to ten dospělý, co se třese. Zažít něco opravdového. Něco silného. Tak silného jako sex. Ne, silnějšího, protože na ten je častokrát lepší jen myslet než ho skutečně někde na záchodcích nebo v bytech rodičů provozovat. Ale tohle je konečně akce, žádný kecy ze školy a posedávání po kavárnách. Žádná domácí ubohost.
Vyvrhelové nejsou jen knihou pubertálních nejistot a zhnusení, které mohou končit až v tragickém soukromém nebo společenském radikalismu. Je to i tradičně jelinekovsky ironický popis zatuchlé průměrnosti, koktajícího a kvokajícího maloměšťáctví, zmatení a slabošského siláctví. Takové razantní knihy se zatím v Čechách a na Moravě nepíšou.
A přitom – co se zrovna teď děje za okny temných domů našeho veksláckého postkomunismu a jakýma očima nás asi pozorují ti zrovna dospívající?
Elfriede Jelineková: Vyvrhelové
Přeložila: Jitka Jílková Praha, Mladá fronta 2010. 264 s
