V roce 1998 vyhrála Jana Novotná slavněWimbledon. Od roku 1999 už nebyla na okruhu WTA. Přesto pořád tenisem žila: hrála turnaje legend, komentovala, trénovala. „Kdybych byla den bez tenisu, byla bych bez nálady,“ řekla. Před rozhovorem v roce 2015 opouštěla kurt číslo 12 a byla viditelně zklamaná. „Škoda toho voleje,“ litovala tehdy cestou z prohraného zápasu prvního kola čtyřhry legend.
Ve věku 49 let zemřela Jana Novotná. Vítězka Wimbledonu byla vážně nemocná |
Co na tom, že už nehrála o ty největší trofeje, že šlo „jen“ o čtyřhru legend. Pořád neměla ráda porážky. Stále pro ni tenis hodně znamenal. „Droga? To je hodně silné slovo. Ale závislá na tenisu jsem,“ řekla tehdy šestačtyřicetiletá dáma.
LN: Prohry nepotěší nikdy, že?
Ne. Když se mi trošku nedaří nebo prohrajeme, tak mě to pořád mrzí. Je to třeba vnímat tak, že kolikrát hraju proti o hodně mladším soupeřkám – a nedá se vyhrávat pořád. Beru to tak, že mohu na Wimbledonu být, zahrát si a snažit se vyhrát. Snažím se vše brát s respektem a nadhledem. Ale někdy to nejde.
LN: Je těžké se oprostit od toho, jak jste hrála dřív? A že už to teď tak dobře nejde?
Je. Někdy hlava chce, ví a chtěla by to zahrát jinak, ale tělo není naladěno na správnou notu, to je pak zvláštní. Nejde o to, že by chyběl trénink nebo bych nevěděla, jak to zahrát, ale chybějí zápasy.
  |
LN: Když se můžete zase proběhnout po trávě, je to pohlazení?
Určitě. Jenom tady na Wimbledonu být a vidět, jak je vše krásné a zelené, vylepšené. Kurty jsou v perfektním stavu, je to potěšení. Být celá v bílém, proběhnout se tam, zahrát si. Vnímám to velice hluboce a moc ráda se sem vracím.
LN: Probíhá i na wimbledonský turnaj legend příprava jako na vrchol roku?
No jistě. Moje sezona tady vrcholí, takže buďte rád, že s vámi mluvím, protože jsem prohrála a všechny žádosti o rozhovor odmítám. Ne, dělám si legraci. Je to individuální. Všechna děvčata jsou zaneprázdněna jinými věcmi – trénováním, komentováním nebo jinými akcemi. Nevím, jestli to je pro ně vrcholem, ale je nás hodně, které se na to snažíme co nejlépe připravit, aby to jakžtakž vypadalo.
LN: Jak velkou část vašeho srdce si Wimbledon získal?
Wimbledon je Wimbledon. Má velkou část mého srdce, ale není to jen o tomhle turnaji. Když jsem dělala rozhovor pro BBC World a prošli jsme celou moji kariéru – což nedělám často – dospěla jsem k tomu, jak moc mám tenis ráda.
LN: Jak to?
Zatoulala jsem se zpátky ke všem momentům, které jsem prožila. Hlavně sem k Wimbledonu, protože tady těch velkých bylo hodně. A zjistila jsem, co je na tom všem nejhezčí: jak mám pořád ráda tenis. Že mě hrozně baví – na tenis se dívám, tenis hraju, tenis mi dává úplně všechno, i po těch letech mě naplňuje. A když má člověk šanci být ve Wimbledonu přímo každý rok, potkat se s legendami, hrát tu a komentovat, je to hezké. Jde o uspokojivý pocit, že na vás nezapomínají, mají zájem a jste součástí, i když jste šestnáct let v tenisovém důchodu. To mě hrozně těší.
LN: Jak velkou část dne vám tenis zabere?
Každý den běhám, cvičím, někdy si jdu zahrát, pokračuji s Barborou Krejčíkovou v trénování. Pokud je trénink, jezdím s ní na turnaje, někdy jsou to čtyři hodiny a někdy celý den. Jako třeba dnes: ráno jsem tady byla v 9.15, kdy jsem si dala věci do šatny – a teď je 19.15 a ještě tady sedíme. Je to dlouhý den, ale nepřipadám si unavená, spíš naplněná všemi emocemi. Dokomentovala jsem zápas Sereny s Azarenkovou, to jsou zápasy, po kterých si říkáte: Wow, nádhera!
LN: Co by se stalo, kdybyste byla den bez tenisu?
To by bylo hrozné. Byla bych bez nálady. Mě tenis neunavuje. Když si řeknu: Teď jsem na dovolené a nebudu hrát, běhat ani skákat, tak za chvilku dobiju energii a jdu dál. Říkám si, co je nového, kde kdo co uhrál, jaká je nová příležitost.
LN: Bylo to tak během kariéry vždycky, že vás tenis naplňoval?
Myslím si, že ano, i když byla období...
LN:Jaká?
Program býval brutální. Od rána do večera. Vyhlíželi jsme momenty, kdy se nehrálo. Ale s odstupem kariéry si říkám, že jsem asi něco dělala dobře, protože mám tenis pořád ráda. Znám spoustu hráček, které raketu odložily a tenis nehrají, nezajímá je. Já jsem ráda, že jsem u něj zůstala, protože mi tenis dal všechno. A být součástí atmosféry, kterou tady vidíme, těch úspěchů a senzací, to je neskutečné.
LN: Jste ráda, že je tenis pořád víceméně stejný?
Mluví se o malinkých změnách, aby to bylo atraktivnější, v kostce tenis zůstává stejný. Hráči ale pořád posouvají fyzickou a mentální připravenost, takže i když se pravidla nemění, stává se tenis atraktivnějším. To je neskutečné.
LN: Není vám smutno, že dnes tenistky skoro nenabíhají na síť?
Když jsem komentovala Serenu s Azarenkovou, tak naběhly k síti všehovšudy sedmkrát či osmkrát. A když tam byly, tak to byly nejhlučnější momenty, kdy jsem volala: Hurá, jsou na síti! Věřím tomu, že doba bude zase jiná, už se to začíná projevovat u chlapů. Snad je jen otázkou času, kdy to i trenéři začnou učit a tenis zjednoduší a zpestří.
LN: Pomohlo by tohle i Berdychovi?
Jeho prohra tady mě hrozně mrzí. Když vidím, jaký je vynikající hráč, jak je skvěle fyzicky připraven a kolik má zkušeností, tak mě mrzí, že má problém porážet ty nejlepší. Na začátku sezony hrál výborně v Austrálii, začal být agresivnější, chodil na síť, zkrátil výměny a dařilo se mu. Je to vynikající hráč, který by si zasloužil být zase v semifinále, ve finále. Nebo grandslam vyhrát.
