Vyslovíme-li dnes termín "tepláková kultura", mladším lidem se spíše vybaví obraz vyznavačů stylu odvozeného z černošské městské kultury, rapujících a hiphopujících mladíků oděných do širokých mikin a plandavých nohavic, což je ale jiná kapitola zvaná kultura značky Nike.
Jenže tady jde o náš vlastní, zcela originální československý model tepláků, které jsme si mohli, všichni stejné, zakoupit v Prioru. Uznávám, labilnějším jedincům může tahle vzpomínka způsobit jistou nevolnost, ale musím tuhle naši národopisnou lahůdku vyjevit v pravém světle.
Seriál Retro móda 80. let čtěte v deníku
Život v socialistickém Československu neměl zdaleka jen šedivou podobu. Naše pečlivě vypracovaná volnočasová image byla totiž laděná do modra anebo pro zpestření do obzvlášť podařené vínové barvy v odstínu zkaženého masa. Možná že to s námi vývojoví pracovníci mysleli dobře, když vynalezli tuto příjemnou a chladivou, polyamidovou pleteninu jako pokrokovou vymoženost.
Tenké tepláky představovaly velký společenský pokrok
Tenké tepláky od slovenského národního podniku Tatrasvit či českého Pleasu představovaly už v šedesátých letech velký společenský pokrok v naší kultuře odívání a úspěchy socialismu v praxi. K dokonalosti jej bylo možné dovést bundičkou na zip ze stejného materiálu.
A co více? Na zimu, krásná huňatá teplákovina s vlasem uvnitř z čisté sovětské bavlny. Co na tom, že se po několika vypráních přeformátovala z délky na šířku. Bytelná teplákovina získala na hustotě a odolnosti, což obzvlášť ocenily maminky dětí ještě lezoucích po kolenou v rozkošných tepláčcích s lacly.
Tahle nesmělá pocta našemu, tenkrát bezbřehému prostoru volného času byla v podstatě jeho hrubou kolonizací. Ve výsledku nás tepláková kultura ještě více uzavírala do ghett našich soukromých ostrůvků: "Ideální oblečení pro doma, na chatu i rekreaci" inzeroval podnik Pleas v časopise Vlasta roku ’81.
Strčili nás do tepláků a znemožnili
Pohodlně, leč nedůstojně přestrojený člověk své soukromí nerad opouštěl. Strčili nás do tepláků, znemožnili a přeměnili na modrou pohodlnou masu. Kdo nevyzkoušel, nepochopí.
Bylo to jako vklouznout do jiné kůže, odzbrojující a ochromující jako znecitlivující anestetikum lidské důstojnosti, všichni pěkně jednotně, abychom utužením týmového ducha zamezili individualismu. Kdo by po takové psychoterapii obstál s plnou hrdostí. Ale ano, byli tací mezi námi, například: 1. příslušníci bývalé buržoazie, aristokracie či letky RAF, 2. disident či mánička, 3. socialistická pop elita, 4. vekslák, 5. zlatá mládež a spousty dalších z nás... Všichni totiž pro teplákovou kulturu neměli vhodné předpoklady, protože: 1. Ctili svůj osobní styl i v soukromí a jejich úbor nenesl rysy oblečení pokořujícího lidskou důstojnost. 2. Dosud vždy a všude nosili džíny, které si přivezli z vandru v osmašedesátém. 3. Měli tuzexové konto. 4. Vekslovali. 5. Kupovali si bony od veksláka.
Slušivý domácí obleček pro ženy
Ale pak tu byly ještě naše ženy, pro které socialističtí vývojáři vynalezli slušivý domácí obleček - dvoudílný úbor z lesklého polyamidového úpletu, 135 Kčs za komplet v barvě brčálu či petroleje ze zásilkového obchodního domu v Prostějově.
Žena v květovaném propínacím kabátku s délkou pod zadek a jednobarevných volných kalhotách byla takovou ozdobou domácnosti, že si musela dát pozor na jakýkoliv pohyb, aby se v tom neprodyšném silonu příliš nezpotila.
Tepláky mohou za naše nízké sebevědomí
Že stále ještě nejsme dostatečně sebevědomí v porovnání se západními národy? Já tvrdím, že za to mohou tepláky - tedy ty naše, vytahané. Dovolím si přidat malý postřeh, jak nás tenkrát viděli lidé zvenčí.
"O životním stylu v socialistickém Československu se mnoho informací přes železnou oponu nedostalo. Jedny z mála autentických obrázků, které jsme měli tehdy k dispozici, byly záběry z tehdejších olympiád, na nich jsme s úžasem sledovali těžké atletky - ohromné mohutné bytosti v modrých teplácích. Právě tak jsme si představovali české ženy. A když to padlo, nemohl jsem uvěřit, jak jsou ve skutečnosti krásné. Fotil jsem lidi na ulici a posílal expres do Londýna," vzpomíná jeden můj anglický známý, který už šestnáct let žije v Praze.
Šusťáky do města
V druhé polovině 80. let se v národním podniku Jitex Písek začaly vyrábět luxusní (a nedostatkové) tepláky z broušeného froté a díky perestrojce se častěji dostaly na trh i výrobky z dovozu. Adidasky to zrovna nebyly, ale tepláky to byly jiné, pohlednější, jásavě barevné...
Kdo ví, třeba jsme v slušivějších domácích úborech začali znovu nabývat svou ztracenou důstojnost a šli vstříc konci komunismu.
Ale aby bylo učiněno pravdě zadost, pamatujete, jak jsme pár let po listopadu - zase všichni stejně -vyrazili na nákupy do Rakouska a navlékli se do "šusťáků", tedy šusťákových teplákových souprav? A jak jsme se jich nemohli nabažit natolik, že jsme je ještě s menším citem pro styl než předtím nosili dokonce i ve městě? No jo, zvyk je holt železná košile.
Ve středu čtěte: TRVALÁ
