Německé divadelní sdružení Rimini Protokoll si myslí, že Česko a Německo spojuje vietnamská komunita, a tak na festivalu německého divadla uvedlo svůj další autorský projekt s názvem Vung bien gioi. Lze k tomu mít asi tisíc poznámek a námitek: hlavně tu jde o zrůdnost systémů na obou stranách a zneužívané etnikum je vlastně druhotné. Ale budiž, jsou to divadelníci a tohle spojení opepřené absurdní realitou bývalého socialistického tábora jim přišlo atraktivní.
Dvouhodinová produkce, při níž čeští a němečtí Vietnamci vyprávějí své osudy a ilustrativně rovnají oblečení na stáncích, případně se do něj oblékají, ale jasně ukazuje, že tzv. dokumentární, nebo chcete-li sociologické divadlo má svoje limity. A že nikdy nenahradí divadlo, které se snaží výpověď o světě přetavit do umělecké formy. Snad ho může v jedné rovině doplnit. Jenže není pokaždé tak zábavné a hravě bezprostřední jako v Mnemoparku, v němž experti se svými mašinkami pronikali do tajemné země jménem Švýcarsko. V šarádě o vietnamské komunitě zůstala trčet jen amatérská neohrabanost vypravěčů, občas roztomilá, ale nic víc.
Navzdory tomu, že se tato reality show hlásí k divadlu, má mnohem blíž k psychoterapeutické seanci, které přihlížet až tak velká zábava není, o neexistující pointě nemluvě. Sdělování, předávání a potřebná katarze totiž zůstává vyhrazena jen jedné straně, i když klidně mohu se zájmem vyslechnout, jak se dnes u nás žije druhé generaci Vietnamců, jak ti první prohlédli a vzepřeli se Ho Či Minovi, jak je zatýkala policie, když na černo prodávali cigarety. Historky z absurdních dob. Ale divadlo? Sotva. Dokument? Možná, ale pak by to chtělo více syrové reality. Protože ta, která se týká současných gastarbeitrů v Česku, je děsivě drsná, to nejsou žádné úsměvné obrázky z tržiště. A to je další problém - Rimini Protokoll navzdory svým avizovaným rešerším zůstali ještě hodně na povrchu.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
