DOČKALOVÁ: Tereza je jednou v roce pomalá

Kdyby tě to, bráško, zajímalo, tak jsem už měsíc na cestě, mám se dobře a nic mě netrápí. Nezbyly mi žádný peníze a nikoho jsem dlouho nenaštvala. Chodím pomalu a po zádech mi tečou stroužky potu. Moje sluncem a solí po měsíc opracovávaná kůže je doštípaná od komárů, protože jsem to sem vzala přes Bělověžský prales, kde všichni jezdí na kole ne proto, že by je to nějak zvlášť bavilo, ale proto, že je to jediná možnost, jak ujet větší půlce toho šedivého bzučícího mračna, pro kterou jsi něco jako pomalu se pohybující koblížek posypaný cukrem.

Asi bych zvládla být na cestě mnohem déle. Cestování umí kouzla s temporytmem. A taky mě baví, jak jsem skoro zapomněla přemýšlet. O divadle speciálně. Což je dost blbý, protože v Gdaňsku jsem právě z tohohle důvodu. Dostali jsme pozvání na Festival Szekspirowski. S hrou Něco za něco, kterou u nás Pod Palmovkou režíroval Jan Klata, hvězda polskýho divadla, dycky skvěle oháknutej buřič a nejrychlejší mozek, co jsem kdy viděla pracovat v praxi.

Minule to bylo takový zadostiučinění: v Brně na festivalu se Klata účastnil debaty po představení a nesmělý mladý chlapec se jej zeptal, proč je ta scéna znásilnění pět a půl minuty dlouhá, že je to neúnosné, že se na to nedá dívat, protože je to furt dokola, a když už má člověk pocit, že tvůrčí tým jenom zkouší divákovu trpělivost, znamená to, že jsme teprv v půlce. 

„A copak si žena, kterou někdo znásilňuje, může vybrat, jak dlouho to bude trvat?“ Yes, pane Jane, tleskám! Druhý nesmělý chlapec se poté optal, proč v jedné scéně mluví čtyři herci najednou přes sebe, vždyť je přece jasné, že jim nikdo nebude rozumět. - „Zeptám se pána, kolik má obvykle otevřených oken v Googlu?“ - „Asi dvacet čtyři.“ - „To děkuji pánovi, právě si odpověděl sám.“ Bravo! Tohle byl nevybratelnej míč, pane Jane!

Tady v Polsku na debatě po představení nezazněla žádná výtka ohledně přepálený časomíry. Jsou zvyklí. Jsou super. Ještě, že mám tak vyzenovanej temporytmus, jinak by mi muselo dojít, jak prestižní a významné to celé bylo. Kdyby to někoho zajímalo blíž, psala o tom před pár dny Marie Reslová pro Aktuálně.cz. Protože ano, bylo to vážně skvělý a jednou o tom budu vyprávět vnoučatům, ale teď je léto a já mám jedinečnou příležitost téměř úplně zapomenout na ten chaos, kterej mě už dvanáct let dost mizerně živí.

To si teď tak vzpomínám, že svůj vůbec první honorář za Ninu Zarečnou v Rackovi se mi podařilo celý vytratit v legendárním ostravském nonstopu Baník hned po premiéře. Ale druhý den mě to vůbec nemrzelo, protože jsem stejně měla pocit, že za takovouhle jízdu, kterou tenhle křest ohněm byl, bych vlastně Komorní Scéně Aréna měla platit já. Režisér a umělecký šéf Arény Ivan Krejčí říkal, že bychom nikdy neměli zapomínat na důvody, pro který jsme chtěli začít dělat divadlo. Tohle se tehdy stalo mou osobní zkoušečkou napětí a fází (zdravím svého nejoblíbenějšího slaboproudaře Dianišku). Že budu divadlo dělat do té doby, dokud budu mít pocit, že bych za tenhle zábavnej chaos v hodnotovém žebříčku měla někomu platit já. Jako za jízdu na lochnesce, můžu prosím ještě jednou, mami, naposled, fakt, slibuju na smrt mýho pupíku!

Máma po mě házela špinavý ponožky z koše na prádlo, když jsem jí oznámila, že chci jít na konzervatoř. Už se mi za to párkrát omluvila. Bože, doufám, že s tím nikdy nepřestane.

No nic, bráško, léto umí divy s temporytmem, já se během pár předchozích vět zázračně přesunula do Ostravy, města, který už naučilo nejednoho mladýho tchoře pořádně smrdět. A zase tady hraju divadlo, ačkoli se sama před sebou snažím dělat, že je to hrozný omyl. A odtud ti mávám svou stále doštípanou rukou. Těší mě být na světě. To je oproti jinejm měsícům v roce poměrně příjemná změna.