SALON. COM
Nemálo filmařů je v 21. století přitahováno k historii radikalismu 60. a 70. let, zvlášť k jeho nejkrajnějším podobám. Carlos, oslnivý epický film (a televizní minisérie) francouzského režiséra Olivera Assayase je posledním a také nejhodnotnějším příkladem toho trendu. Není to ale ojedinělý snímek, během posledních několika let jsme mohli vidět filmy Che Stevena Soderbergha, na Oscara nominovaný Baader-Meinhoff Komplex Uliho Edela nebo film Dobrý den, noci Marka Bellochia. (...)
Ten film mě přivedl k uvědomění si toho, jak nutně soudobá umělecká kinematografie potřebuje infuzi vypravěčství, jež během posledního desetiletí oživila americkou televizní tvorbu. Terorista Carlos „Šakal“ Ramirez je v podobě, jak ho vykreslili Assayas a scenárista David Franck, něco jako světoběžnický příbuzný Tonyho Soprana, nemyslím si, že by to byla náhoda. Zároveň charismatický a odpudivý, milovník vína, žen a zpěvu rozmařile věřící ve vlastní velikost. Carlos se chová jako lacině shakespearovská kombinace krutosti, talentu a vulgarity stejně jako Tony.
Samozřejmě mezi nimi existují rozdíly. Carlosovi chybí cit pro rodinu a sentimentalita, jež Tonyho definují, Tony na rozdíl od něj nepředstírá, že jeho zločiny jsou prostředkem boje za nějakou ušlechtilou ideu. Pokud chápu postavu Carlose správně, tak Assayas tvrdí, že teroristova ideologie byla jenom zástěrka pro zvířeckou touhu po moci a slávě.
