Kniha významného německého novináře, dlouholetého šéfredaktora časopisu Der Spiegel Stefana Austa Baader-Meinhof komplex, která vyšla před pár dny v českém překladu, je základní prací o historii nejbrutálnější levicové teroristické skupiny Západu Rote Armee Fraktion - RAF. Její první vydání pochází už z roku 1975, tedy dva roky předtím, než na podzim 1977 události eskalovaly únosem šéfa svazu průmyslníků Hannse Martina Schleyera, dramatickým osvobozením cestujících z uneseného letadla Lufthansy v Mogadishu a následnou sebevraždou trojice, respektive původní čtveřice (jedna žena přežila) ve věznici ve Stammheimu. To sice nebyl konec RAF, ale je fakt, že už nikdy levicový terorismus nenabyl takovou sílu, mimo jiné proto, že stát ukázal, že je schopen se mu tvrdě postavit.
Aust v dalších desetiletích knihu kontinuálně doplňoval, vycházela v dalších vydáních, v poslední verzi z roku 2008, kdy podle ní byl natočen stejnojmenný film, má už tisíc stran. České vydání je poloviční, avšak autorizované a to podstatné zcela jistě obsahující.
Je to kniha, která by literárně patřila do žánru „literatura faktu“, kdyby v ní nešlo o tak politicky brizantní téma, jehož se sama kniha stala součástí. Stefan Aust není totiž ve věci jen nestranným publicistou, který si po archivech a pamětnících narešeršoval materiál, nýbrž byl jaksi přímým účastníkem dění, byť rozhodně ne na straně teroristů, ale nalézal se, řekněme, poblíž. Na konci 60. let patřil k významným činitelům západoněmeckého studentského hnutí, znal se osobně s Ulrikou Meinhofovou, tehdy redaktorkou levicového časopisu Konkret, podle sdělení jednoho z pamětníků se zúčastnil slavného výletu Rudiho Dutschkeho do Prahy na jaře 1968, který skončil ještě slavnějším nedorozuměním s českými studenty.
Pocházel tedy ze stejného prostředí, ze kterého pak vzešla i první generace RAF, která dala skupině název, ideologii, logo a zakládací mýtus. Aust psal tedy knihu o „svých“ soudruzích, kteří se „vymkli“, kteří sešli z cesty, či spíše došli mnohem dál, než se lidé jako Aust odvážili pomyslet. V tom smyslu je to kniha sice úpěnlivě objektivistická, ale nepostrádá jistou dávku empatie a schopnosti pojmenovat de facto nevysvětlitelné, tedy oč těm lidem šlo a proč volili takové prostředky. Čímž tu nechce být řečeno, že Aust jakýmkoli způsobem s RAF sympatizoval. To podstatné nijak nezamlčuje. Tím byla vybičovaná nenávist včetně sebenenávisti, sebeklam a intelektuální zoufalství hraničící s intelektuální idiocií, mesiášský komplex a fascinace násilím, která měla u ženských členek RAF - a ve skupině převládaly ženy! - ráz až jakési sexuální aberace.
Austova kniha je minimálně komentativní. Kde může, volí důsledně faktografický postup: jde chronologicky událost za událostí, čin za činem. Vrství obrovské množství materiálu, ale je stále přehledná a - dá-li se to tak říci - napínavá. Je důkladná především v pokusu deskriptivně popsat pohyb a proměny v neustále se měnícím organismu RAF, jež představovala miniaturní válčící armádu v těle nenáviděného státu. „Válka šesti proti šedesáti milionům,“ popsal situaci ještě před rokem 1977 spisovatel Heinrich Böll, který byl pravicí a bulvárem obviňován ze sympatií k teroristům, což byl pochopitelně nesmysl.
Už brzy po prvních atentátech začátkem 70. let vzniká v Německu „mýtus RAF“: směsice odmítání násilí na jedné, veřejné straně, a jakéhosi uhranutí radikálním rozchodem se všemi normami „buržoazní společnosti“ - na straně soukromé. Tento „komplex“ byl nejsilnější pochopitelně v tradičně levicově liberálních kruzích a prostupuje velkou část německé kultury posledních třiceti let. A je v pozadí velkých debat o německé minulosti se všemi syndromy vin. Na konci německého sebebičování, oblíbené činnosti tamějších intelektuálů, se na její krajní mezi vznáší přízrak samopalu vetknutého do rudé hvězdy, symbol RAF: jako absurdní vyústění německého dvacátého století. V tomto ohledu přináší Austova kniha způsob, jak věci „demytizovat“: nevykládat je, nýbrž co nejchladněji popsat. Je to kniha proti legendě a proti jakýmkoli pokusům o svatořečení. Tak aspoň působí v Německu.
Proč by ji měl číst ale člověk, který žil ve zcela jiné zemi a situaci a německé problémy s terorismem a debaty o něm k němu téměř nedolehly? Myslím, že kvůli jejímu hrdinovi. Možná to nebyl Austův zájem, ale v tomto jednostranně krvavém příběhu jím je německý stát a jeho instituce, ta stará buržoaznědemokratická BRD se socdemokratickým kancléřem Schmidtem, která ve své nejtěžší chvíli prokázala, že ví, co chce hájit a proč to chce hájit. Nakonec to uznali i její vytrvalí kritici. I ten Stefan Aust.
Stefan Aust: Baader-Meinhof komplex
Frakce Rudé armády 1970-1977 Přeložila Jana Zoubková, vydal Knižní klub, 496 stran
***
RAF, KAM SE PODÍVÁŠ
Austova kniha posloužila také jako předloha stejnojmenného filmu Uliho Edela z roku 2008
