Relativně malému počtu teroristů s omezenými zdroji se daří soustavně zaměstnávat nejmoderněji vybavené a dobře organizované armády. Při poukazování na americké nezdary a zklamání ve válce proti terorismu – ať už jde o neschopnost zabránit útokům z 11. září, pozatýkat vůdce Al Kajdy nebo obnovit pořádek v Iráku – se většina kritiky soustředí na špatnou organizační práci amerických vládních agentur a armády. Na letištích nebyla dostatečná bezpečnostní opatření; činnost zpravodajských služeb a policejních složek nebyla úzce koordinována; armáda příliš nepromyslela další postup v poválečném Iráku.
Na problém se ale můžeme podívat z jiného úhlu. Lze prohlásit: S nepřáteli Spojených států z řad teroristů je těžké se vypořádat proto, že si počínají chaoticky a nevypočitatelně. Díky pákovému efektu nepořádku a neuspořádanosti se relativně malému počtu teroristů, kteří mají k dispozici malé množství zdrojů, daří soustavně zaměstnávat nejmoderněji vybavené a nejlépe organizované vojenské a zpravodajské síly v dějinách. Jinak řečeno: neuspořádanost dává teroristům sílu a efektivitu.
Vezměme si třeba Al Kajdu. Její členové jsou rozptýleni po celém světě, často vmíšení mezi běžné obyvatelstvo. Jejich činy jsou nepředvídatelné a nesoustavné. Na rozdíl od tradičních teroristických organizací není Al Kajda rozdělena do buněk či pevně daných skupin lidí, kteří spolu navzájem spolupracují a svou činnost koordinují s dalšími buňkami.
Možná dokonce není ani vhodné označovat Al Kajdu za organizaci; odborníci ji někdy chápou jako hnutí nebo filozofii. Někde se objeví, jinde zmizí a ustavičně přitahuje nové členy. Protože její přívrženci neusilují o vytváření hierarchie či norem a ani spolu příliš nekomunikují, je pro jejich protivníky dost těžké alespoň několik jich pochytat. Členové Al Kajdy obvykle nemají informace o existenci jiných členů, natožpak o jejich plánech, a nemají prostředky potřebné k tomu, aby se s nimi mohli spojit.
Al Kajda nemá jediného nepřítele, jediný soubor cílů ani jediný plán útoku. Žádná země si tak nemůže být jistá, zda právě ona není pravděpodobným cílem, a pokud ano, tak stejně netuší, kdy k tomu dojde. To dělá z Al Kajdy noční můru pro různé odborníky, kteří by chtěli vědět, čemu mají čelit.
„Protože u Al Kajdy je toho tak málo pevně stanoveno, analytici a stratégové boje proti terorismu musí být připraveni přizpůsobovat své názory měnící se realitě a vyhlídkám,“ podotýká David Ronfeldt, jeden z vedoucích sociologů výzkumného týmu, jenž se ve společnosti Rand Corporation zabývá otázkami americké bezpečnosti. Mnohé z toho platí i ve vztahu k bouřlivé situaci v Iráku.
Podobně jako teroristům dobře slouží neuspořádanost a chaos, tak se vysoce organizovaný přístup k obraně a ochraně Spojených států mnohdy ukazuje být neproduktivním či něčím ještě horším. Vojsko může vyslat dokonale koordinované prapory vojáků vybavené nejmodernější výzbrojí a hlídat nebe prostřednictvím bezpilotních letadel nesoucích řízené střely. Na koho ale mají vojáci střílet?
***
Knihu Erica Abrahamsona a Davida H. Freedmana nazvanou Báječný chaos vydalo nakladatelství Dokořán. Text upravila redakce Lidových novin.
