Pokud jste v Bratislavě nebyli několik let, dejte si pozor, kde si domluvíte s tamními známými schůzku. Sochy se tu vztyčují, bourají, ale také přemisťují z místa na místo a i ty největší jistoty, včetně sochy československého lva na dunajském nábřeží, berou za své.
Hitler a kočka
Dvanáctého října 1938 přijel Adolf Hitler do bratislavské Petržalky. Tehdy bylo dnešní stotisícové sídliště spíš vesnicí za řekou než skutečným předměstím, ostatně i území tehdejšího Československa bylo za Dunajem daleko menší než dnes. Přesto si nacisté vynutili v rámci Mnichovské dohody připojení Petržalky a také strategického Děvína na soutoku Moravy a Dunaje k Říši.
Hitler ukončil svoji obhlídku zabraného území v Au Café, oblíbené bratislavské výletní kavárně na petržalské straně Dunaje. A právě tady měl při pohledu na panoráma Bratislavy pronést památnou větu: „Ta kočka musí pryč!“
Tou kočkou byl československý lev postavený společně s památníkem Milana Rastislava Štefánika, slovenského spoluzakladatele Československa, před budovou Reduty, bratislavskou obdobou pražského Rudolfina.
Majestátní lev, opírající se o erb Československa, zmizel na začátku existence Slovenského štátu v roce 1940, nadživotní Štefánik před Redutou vydržel do roku 1953, kdy komunisté bronzovou sochu roztavili.
Nebylo to poprvé, co byla z prostranství před Redutou odstraněna nějaká socha. Do roku 1919 tu stálo sousoší rakouské císařovny Marie Terezie, díky níž Bratislava, jíž tehdy Slováci říkali Prešpurk, zažila období své největší slávy. Byla tehdy nejen hlavním městem Uherska, ale prešpurský hrad byl také letním sídlem císařovny, která kolem něj nechala vybudovat nádherné zahrady.
Ani to sochu v roce 1920 neuchránilo před likvidací novými dobyvateli, jimiž byli čeští legionáři a sokolové, kteří v tehdy převážně německo-maďarsko-židovském městě nemilosrdně zavedli nové pořádky. Těm neušel ani Děvín, z něhož sokolové v československém nadšení svrhli i symbol Uherska, sochu bájného orla turula, jednu z několika set, jež byly postaveny na sklonku monarchie po celých Uhrách. Za své vzaly i všechny další uherské sochy ve městě – památníky Arpáda, Rákócziho, Kossutha či Petöfiho. Čechoslovakistické běsnění přežila jen socha, lépe řečeno soška, bájného německého rytíře Rolanda na Hlavním náměstí Starého Města. Možná proto, že více než důstojný památník, prý rakouského císaře Maxmiliána, je to taková trochu směšná figurka, kterou lze na první pohled přehlédnout.
Skejťáci na Slavíně
Komunisté po roce 1948 „vyzdobili“ Bratislavu, z níž téměř zmizeli jak Židé, tak Němci a Maďaři, svými pomníky. Nejmonumentálnějším je jistě Slavín na vršku nad městem, pod nímž je pohřebiště sovětských vojáků padlých při dobývání města v roce 1945 a který je dnes také jedním z nejoblíbenějších míst bratislavských skejťáků.
Také prostranství před Redutou neušlo socialistickému realismu, v sedmdesátých letech tu bylo osazeno sousoší slovenského národního buditele Ľudovíta Štúra. Proto když se v rámci perestrojky mohl československý lev vrátit v roce 1988 z depozitáře zpět na ulici, musel být umístěn o několik set metrů dál, před budovu Slovenského národního muzea. Roztavený Štefánik neměl (přirozeně, vzhledem ke svému osudu) ani za perestrojky šanci na návrat a federace se po listopadu 1989 rozpadla příliš brzy. Osamocený lev se stal v době autoritářského mečiarismu místem, kde se scházeli slovenští federalisté, kteří byli možná shodou okolností, možná ne, po celá devadesátá léta tou slušnější alternativou Mečiara a jeho spojenců.
Zase spolu
Společnost Milana Rastislava Štefánika, v níž jsou převážně liberálně smýšlející Slováci, dokázala před několika roky sesbírat dost prostředků na znovuodlití Štefánikovy sochy. Byla však umístěna na jiné místo, před novou budovu Slovenského národního divadla, odpudivou megalomanskou komunistickou stavbu. Kolem ní naštěstí vyrostlo moderní nákupní a zábavní centrum západního střihu, které dělá z této části Bratislavy, vzdálené asi kilometr od Starého Města, nejhezčí část nábřeží.
Lev se díky tomu znovu stěhoval, aby se v dubnu 2009 opět stal součástí Štefánikova sousoší. Neobešlo se to bez protestů nacionalisticky orientovaných kruhů, kterým vadilo například to, že lev je na žulovém pylonu umístěn nad Štefánikovou hlavou. Historici museli také v tisku vysvětlovat, že lev vlastně není symbol Československa, ale legií. Těch legií, bez nichž byl Slovensko včetně Bratislavy asi zůstalo součástí Uher nebo poválečného Maďarska. A Štefánik byl v triumvirátu s Masarykem a Benešem jejich vrchním velitelem.
Národovci, napojení na Slovenskou národní stranu a tehdejší vládu premiéra Roberta Fica, protestovali i proti letecké kombinéze. Tu měl Štefánik na sobě při tragickém letu, kdy jeho italské letadlo havarovalo nedaleko Bratislavy a Štefánik na místě zahynul.
Svatopluk s dvojkřížem
Jako protipól „federálnímu“ pomníku na nábřeží Dunaje se rozhodla vládnoucí nacionalistická koalice Roberta Fica umístit na rekonstruovaném Bratislavském hradě svůj monument – sochu velkomoravského knížete Svatopluka, který byl v této souvislosti premiérem Ficem označen za „prvního krále starých Slováků“. Podle hesla, „jaká vláda, taková socha“, vznikl na nádvoří Bratislavského hradu socialistický realismus vyzařující paskvil.
Nebylo divu, autorem sochy byl autor mnoha monumentálních soch z doby komunismu, husákovský národní umělec Ján Kulich. Nadživotní jezdeckou sochu vyšperkoval Kulich slovenským dvojkřížem na štítu ve formě, v jaké ho používal klerofašistický Slovenský štát. Z odhalování sochy – poukazující hlavně na to, že Slováci měli krále dávno předtím, než do Podunají dorazili „na malých ošklivých konících“ (Ján Slota) předkové dnešních Maďarů – se stala v přímém přenosu Slovenské televize velkolepá předvolební akce.
Jenže Fico i jeho nacionalističtí spojenci v konečném součtu jarní parlamentní volby prohráli a liberální – nenacionalistická – koalice Ivety Radičové začala hovořit o tom, že Svatopluka z nádvoří Hradu odstraní. Předseda parlamentu Richard Sulík, v jehož pravomoci takový počin je, ale nakonec couvl a spokojil se s odstraněním fašistického dvojkříže na štítu.
Masaryk a Slota
Možná ne přímo plánovanou, přesto však odpovědí na monumentálního Svatopluka se stalo odhalení sochy T. G. Masaryka, již se „federalisty“ ovládané hlavní město (v Bratislavě tradičně vyhrávají liberální politické síly) rozhodlo umístit na nábřeží, přesně na místo, kde předtím stával ke Štefánikovi přemístěný lev.
Znovu se ozvaly protesty nacionalistů a slovenští neonacisté dokonce svolali na termín odhalení sochy, jímž se stal 28. říjen, den vzniku Československa, protestní demonstraci. Na té se ale sešlo jen pár křiklounů, zato příznivců Masaryka přišly stovky.
Socha TGM, pořízená podobně jako Štefánik z peněz soukromé sbírky, tak v podobě bronzového odlitku sochy špičkového prvorepublikového sochaře Ladislava Šalouna shlíží necelých osmnáct let po rozpadu Československa na Dunaj. Je ovšem otázkou, zda tam vydrží i po nástupu nějaké další nacionalistické vlády. Předseda opoziční Slovenské národní strany Ján Slota totiž tvrdí, že Masaryk si žádný pomník nezaslouží. „Na čestném místě stavíme sochu Masaryka, který byl otcem ideologie čechoslovakismu a tiše nechal intrikána Beneše odstranit M. R. Štefánika,“ nechal se slyšet Slota, který dodává, že má důkazy o tom, že Edvard Beneš nechal Štefánika zavraždit.
Takže stěhování soch v Bratislavě zřejmě není konec. Zvlášť když už zase sílí hlasy, že by se před Redutu měla vrátit socha Marie Terezie, a sousoší Štúra se má stěhovat... kam vlastně?
Prostě pokud jste nějaký čas nebyli v Bratislavě, tak si u žádné sochy raději schůzku nedávejte. Snad jedině u rytíře Rolanda, ten asi přežije všechno. ?
O autorovi| Luboš Palata, redaktor ln lubos.palata@lidovky.cz
