Tou Skinner uzavírá svůj závazek na pět alb u vydavatelství Warner Music, kde před téměř deseti lety podepsal svoje první album, The Original Pirate Material (2002). Od té doby se změnilo hodně. Na prvním albu se Skinner snažil vytvořit vlastní mix londýnského stylu garage a zapůsobit na guru Dizzee Rascala. Po druhém albu A Grand Don’t Come for Free už nepotřeboval dělat dojem na nikoho. Čtyři platinové desky, nominace na Mercury Prize a hity jako Fit But You Know na vedoucích pozicích světových hitparád stačily k tomu, aby se stal autonomní hudební celebritou.
To všechno s ním jeho fanoušci prožívali společně, jednotlivá alba totiž pokaždé odrážela Skinnerův život. Jelikož mu chybí gangsterské historky nabité sociálním prachem černošského podsvětí, rozhodl se vyprávět všední příhody bílého kluka v Londýně, jak se to v hiphopu patří. Chvíli byl arogantním frackem, jehož každodenní život se potácí mezi marihuanovou apatií a taneční euforií v dlouhých nočních tazích po londýnských klubech, chvíli mentorským filozofem, meditujícím nad ekologickými problémy současného světa – jako na předposledním albu Everything is Borrowed. Především Skinner ale představuje nový prototyp rappera - sociálního komentátora žijícího ve víceméně pohodlném západním světě, který přesto generuje svoje vlastní nejistoty a problémy.
Jestli se dá říct, že páté album The Streets má nějaké téma, pak je to strach z virtuálního světa – slova jako Facebook, Skype nebo blogování prostupují celým albem. Do dalších konfrontací se ovšem nepouští – ani v textech, ani v hudbě. Už to není rozhořčený hlas mladého intelektuála z ulice, ale komentář od stolu otce -třicátníka. Jestliže tohle album je Skinnerovým výdechem po divoké desetileté jízdě na hurikánu, budiž mu to přáno.
