Proslulé mauthausenské schodiště, po němž museli často nemocní a vyhladovělí vězni nosit až padesátikilové kameny z lomu, tvoří dohromady 186 velmi příkrých schodů. Dodnes připomíná, co vše museli nedobrovolní obyvatelé tábora vytrpět.
Od počátku letošního dubna jsou ale schody smrti a přístupová cesta k nim veřejnosti nepřístupné. Údajně kvůli tomu, že neodpovídají současným technickým normám. Není přitom zřejmé, jestli budou znovu otevřeny. To se nelíbí příbuzným pamětníků ani zástupcům Mezinárodního mauthausenského výboru, jenž dříve sdružoval bývalé vězně a nyní plní roli jakéhosi střežitele jejich odkazu a poradního orgánu památníku.
Plot, který brání přístupu ke schodům smrti.
„Jedná se o nesmyslný zákaz, který má znepřístupnit autentická místa historie tábora,“ tvrdí Vlastislav Janík, člen výboru za Česko. „Je to další krok k zakrytí míst, kde docházelo k největšímu utrpení vězňů,“ dodává. Pobouřen se cítí i předseda komitétu a někdejší lucemburský ministr kultury Guy Dockendorf, jehož otec byl v Mauthausenu vězněn.
Nejde přitom o jedinou změnu, k níž vedení památníku v uplynulých měsících přistoupilo. Velký odpor vyvolalo vybudování betonové výtahové šachty, která má zajistit bezbariérový přístup do areálu. V důsledku toho byl odstraněn také památník amerických osvoboditelů Mauthausenu.
Ministerstvo zahraničí: Postupovali neuváženě
Podle Vlastislava Janíka ale milionová stavba narušila historický ráz tábora zcela zbytečně, neboť výškový rozdíl mezi parkovištěm a areálem lze překonat i po zhruba 200 metrů dlouhé objízdné asfaltové cestě. V plánu je podle Mezinárodního mauthausenského výboru rovněž výstavba vyhlídkové plošiny, kterou by propojoval s lomem další výtah. Plošina má vzniknout v místě takzvané skály parašutistů, z níž Němci za války shazovali zajatce.
  |
Mluvčí mauthausenského památníku Gregor Panis serveru Lidovky.cz napsal, že schody smrti byly uzavřeny, neboť na nich nemohla být zaručena bezpečnost návštěvníků. Aby byly v budoucnu opět zpřístupněny v plném rozsahu by prý bylo zapotřebí učinit jisté konstrukční úpravy, například přidat zábradl. Což je prý vzhledem ke skutečnosti, že jde o chráněnou historickou památku, nemyslitelné.
Tvrzení o chystané výstavbě vyhlídky Panis odmítl. „Nikdy jsme neměli, ani nyní nemáme záměr postavit v místě památníku či jeho okolí vyhlídkovou plošinu s výtahem nebo bez něj,“ napsal. Zástupci památníku podle jeho slov momentálně prověřují možnosti, za jakých okolností by mohli schody zase otevřít.
Pověstné mauthausenské schody smrti do kamenolomu.
Do záležitosti se vložilo už i české ministerstvo zahraničních věcí (MZV). „Obrátil jsem se v té věci na rakouskou stranu a budu s ní dále jednat,“ sdělil serveru Lidovky.cz zvláštní zmocněnec MZV pro otázky holokaustu Antonín Hradilek.
„Podle toho, co jsem se dosud dozvěděl, management změny nekonzultoval se správní radou památníku ani s poradním sborem historiků. Zdá se, že postupoval neuváženě, pobouření bývalých vězňů či jejich rodin je pochopitelné,“ doplnil dále Hradilek.
Znechucená příbuzná pamětníka
Silně znepokojena je počínáním Rakušanů také Ivana Sládková, dcera Přemysla Šindelky, donedávna posledního žijícího českého vězně v Mauthausenu. Šindelka v tamním táboře strávil nedobrovolně téměř čtyři roky, letos v březnu zemřel.
„Jsem ráda, že se toho, co se momentálně v lágru děje, tatínek nedožil. Jsem z toho opravdu znechucená,“ říká Sládková. Podle jejích slov by prostředí mauthausenského tábora mělo zůstat v nezměněné podobě.
Ivana Sládková spolu s tatínkem v Mauthausenu při oslavách osvobození v roce 2009.
„Život v lágru byl tak hrozný, že si to nikdo z nás nedovede představit. A myslím, že jisté památky na to, co se tehdy dělo, by měly být zachovány pro další generace,“ míní. „Po smrti mého otce bohužel už nežije nikdo, kdo by těm Rakušákům řekl dost, tohle nedělejte.“
Mezi srpnem 1938 až květnem 1945 prošlo Mauthausenem bezmála 200 tisíc osob, z nichž 119 tisíc jeho krutosti nepřežilo. Ze zhruba osmi tisíců Čechů a Slováků se jich domů po osvobození nevrátila polovina. V táboře zemřel například písničkář Karel Hašler či kapitán Karel Pavlík, jenž dal rozkaz k obraně Místku před postupujícím wehrmachtem. Období utrpení a zajetí naopak přežili třeba budoucí prezident Antonín Novotný, jenž v Horních Rakousích prožil většinu války, pozdější kardinál Štěpán Trochta nebo lovec nacistů Simon Wiesenthal.
Ročně památník navštíví kolem čtvrt milionu lidí, přibližně polovina z nich je ze zahraničí. Do Mathausenu se velkém sjíždějí i Češi. A to zejména 5. května a 24. října. První datum připomíná osvobození lágru americkou armádou, druhé den, kdy po vojenské operaci na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha došlo k největší hromadné popravě Čechů. Usmrceno bylo 252 příbuzných a spolupracovníků parašutistů, kteří se na Heydrichově likvidaci podíleli.
Lovec nacistů Simon Wiesenthal.
Stejně jako v mnoha dalších nacistických táborech se v Mauthausenu používal k zabíjení vězňů Cyklon B. V plynové komoře, jež byla součástí areálu, mohlo být usmrceno až 80 lidí najednou. K zabití zajatců sloužil rovněž pojízdný plynový autobus. K dalším metodám zabíjení vězňů patřilo zastřelení, oběšení, nahnání do ostnatých drátů nabitých elektřinou nebo zmiňované shození ze skály. Výjimečné nebylo ani vpíchnutí injekce obsahující petrolej či benzin rovnou do srdce.
Koncentrační tábor Mauthausen.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Mauthausenští vězni byli využíváni převážně jako levná pracovní síla v kamenolomech, nasazováni k hloubení tunelů pro podzemní továrny v okolí nebo pracovali ve zbrojním průmyslu. Právě kvůli žulovým kamenolomům byla velením SS vybrána lokalita lágru asi 20 kilometrů od Lince na levém břehu Dunaje. Součástí koncentračního tábora Mauthausen-Gusen bylo rovněž více než 50 pobočných táborů v Rakousku a jižním Německu.
