Do L’Ardoise na telecí líčka

Mušle mohly být dokonalé - kdyby mi při jídle mezi zuby neskřípal písek. Byly součástí neobvyklého pokrmu: mušle svatého Jakuba opečené na prudkém ohni s palačinkami galette a vařenými hruškami (360 Kč). Galette je lahodná pohanková palačinka původem z Bretaně, jejíž zrnitá konzistence pěkně kontrastuje s klouzavou hladkostí mušlí.

Tedy teoreticky. V kuchyni totiž měkkýše dostatečně nepropláchli, takže jejich maso chutnalo, jako by ho obalili v písku. Což není můj oblíbený způsob přípravy mušlí. Škoda - kdyby nebylo toho skřípání, byla bych si skvěle pochutnala (mimochodem, kdybyste chtěli ochutnat palačinky galette v tradičnější podobě, zajděte si do La Creperie v pražských Holešovicích).

Majitel restaurace L’Ardoise je Francouz Alexandre Déon (syn známého spisovatele Michela Déona), který se v Praze usadil poté, co zde při jednom filmování poznal svoji budoucí ženu (Déon pracuje také ve filmovém průmyslu). Svůj malý podnik na Vinohradech založil v roce 2006 a nedávno ho po krátké pauze znovu otevřel.

Před uzavřením jsem tu nikdy nebyla, takže nedokážu říci, jestli se tu změnilo něco podstatného. Když jsem sem poprvé vstoupila, uvítal mě příjemně osvětlený restaurant na rohu ulice. Na stolech bílé ubrusy, podél stěn lavice s béžovým koženým polstrováním, na stěnách pestré malby Itala Franca Hüllera a pár poliček se starými českými hračkami - autíčky, loutkami a nábytkem z domečku pro panenky.



Milé bylo i přivítání: příjemný číšník nám odebral kabáty a zeptal se, kam bychom si chtěly sednout. Restaurace byla víceméně prázdná, takže jsme si mohly vybrat z obou částí - kuřácké i nekuřácké. A protože vždycky dávám přednost nekuřácké, usadily jsme se tam.

Během této první návštěvy tam žádný kouř cítit nebyl, ale když jsem do L’Ardoise zašla podruhé, byla nekuřácká část výrazně zakouřená. Ne že by se tu povalovaly obláčky dýmu, ale bylo jasně cítit, že nedávno se tu kouřilo. Že by tu byla předešlý večer nějaká oslava? Nebo sem prostě jen zabloudil kouř z druhé části restaurace? Ale budiž. Nebyla to žádná tragédie, jen tu zkrátka bylo trochu zatuchlo.

Telecí, kam se podíváš
Zdejší jídelní lístek je krátký, a když jsem v L’Ardoise byla naposledy, v denní nabídce bylo jen jedno jídlo - cosi z telecích jater, co nám číšník sám od sebe nedoporučil, a když jsme se ho zeptali, trochu zaváhal. Neobjednali jsme si to.

Telecí maso tvoří mimochodem celkem velkou část jídelního lístku - dvě ze šesti hlavních jídel, což je trochu neobvyklé. Objednala jsem si telecí líčka (380 Kč). Telecí je nejjemnějším druhem masa a líčka jsou tím nejdelikátnějším kouskem, takže i kdybyste je ještě nikdy nejedli, dovedete si představit, jak úžasně chutnají. Kousky masa se lehce odlupovaly od vidličky a tenké vrstvičky tuku dávaly každému soustu lahodně krémovou příchuť. Líčka byla podávána s hustou hnědou omáčkou a (možná až příliš) malou přílohou složenou z gratinovaných brambor a poněkud mdle vypadající vařené zeleniny.

Stejnou vařenou zeleninu dostala moje známá k pečenému lososu millefeuille (310 Kč). Přílohu tvořily taštičky z listového těsta, které působily dost tuze a podobaly se spíš sušence. Známá z nich každopádně moc nadšená nebyla. Špatně si zvolil i kamarád, který si objednal obědové menu (předkrm a hlavní chod za 390 Kč) se zapečenými gnocchi. Byly tak převařené, že chutnaly spíš jako bramborová kaše než jako těstoviny. Doplňovala je těžká smetanová omáčka zapečená parmazánem - bez představivosti a bez chuti.

Chuťově mdlá byla i zeleninová polévka (90 Kč), ocenila jsem ale její smetanovou chuť, která byla „tak akorát“, a pár koleček osmažené cibule na ozdobu (cibule se pak objevila ještě v několika dalších jídlech, která jsem tu vyzkoušela). I když zdejší jídlo není vždycky bez chybičky, je čerstvé a jednoduché -a tak to mám ráda. S pokrmy tady nedělají žádné kejkle.

Někdy spíš nechají hosty, aby si s nimi trochu pohráli sami. Tak to alespoň bylo s hovězím steakem entrecote (490 Kč), velkým, jen lehce okořeněným kusem masa. Dostanete k němu nejrůznější přílohy: vařené nové brambory, bylinkové máslo, mističku mořské soli a dva druhy francouzské hořčice.

Steak byl připraven přesně, jak jsem jej objednala - na stupeň medium rare (středně syrový), ale nebyl propečen stejnoměrně. Z některých částí odkapávala krev, což by se nemělo stát ani u stupně rare (syrový).

Sladká tečka
Zatímco hlavní jídla jsou tak trochu střelbou poslepu - buď se strefíte, nebo ne - dezerty vám připraví jedině příjemné překvapení. Čokoládový fondán (160 Kč), kterému tady říkají „Horká čokoládová láva s toffee dipem“, byl připraven na jedničku. Tradiční francouzský koláč s karamelizovanými jablky tarte tatin doplňoval kopeček voňavé domácí vanilkové zmrzliny.

L’Ardoise Bruselská 7 Praha 2-Vinohrady Tel.: 222 524 102 www.ardoise.cz Laura Baranik, recenzentka restaurací www.praguespoon.com

A když jsme si při mé druhé návštěvě žádný dezert neobjednali, přinesli nám sami od sebe každému po kopečku pěny z tmavé a bílé čokolády a malou domácí sušenku. Čímž si mě získali a chytře si zajistili, že až sem přijdu příště, objednám si té pěny rovnou celou porci.

Pro mě je L’Ardoise příjemným malým podnikem, kam si lidé z okolí mohou zaskočit na občas opravdu povedené jídlo. Není to místo, kam by se muselo jezdit extra, ale pro ty, kdo pracují nebo bydlí na Vinohradech, to může být dobrá volba. A nejkrásněji tu bude zrovna teď na jaře, kdy bude možné usrkávat archivní vína i na velké zahrádce.

Teď ještě kdyby se postarali o těch pár kuchyňských lapsů, které se jim občas povedou.

Laura hodnotí L’Ardoise celkový dojem - dvě lžičky jídlo - dvě lžičky obsluha - tři lžičky atmosféra - dvě lžičky Vysvětlivky: gurmánská bomba - čtyři lžičky překvapivě dobré - tři lžičky průměr - dvě lžičky nic moc - jedna lžička raději se vyhnout - žádná lžička Recenze je nezávislá, náklady platí výhradně redakce Lidových novin.