Ve středních Čechách, mezi Prahou a Sázavou, je mikroregion Ladův kraj. Jméno dostal po malíři Josefu Ladovi, který se narodil ve zdejší obci Hrusice a okolními měkce formovanými kopci a malebnými vesničkami se inspiroval ve svých známých dětských knížkách.
Už čtyři roky má Josef Lada i dvě turistickou stezky. První z nich, Pohádkové Hrusice, provede poutníka po malířově rodné obci. Cesta kocoura Mikeše je o dost delší. Vede po stopách Ladovy nejznámější postavičky a jejího věrného průvodce Pašíka. Na každém z jejích dvanácti zastavení je tabule s Ladovými ilustracemi a úryvkem z Mikeše.
Cesta z Hrusic do Říčan je dvacet kilometrů dlouhá, takže jestli se na ni vydáte, budete si nejspíš muset udělat pár zastávek. Což mě přivádí k restauraci, kterou budu hodnotit tento týden: k hostinci U Koně v obci Klokočná na deváté zastávce Cesty kocoura Mikeše (podle tabule se jmenuje „Mikeš straší“). Zajít do ní se vyplatí, ať už máte v nohách 15 kilometrů, nebo jste se dovezli až sem pohodlně autem.
Kuchař, který vařil Havlovi
Hostinec na tomhle místě stál už dávno předtím, než vznikly Ladovy stezky, dokonce dávno předtím, než se Lada vůbec narodil: od 17. století. Jeho kuchyni dnes vládne šéfkuchař Jaroslav Sapík, který dříve vařil na Pražském hradě a jistou dobu byl zaměstnán jako osobní kuchař Václava Havla.
Pochází z rodu kuchařů a u Koně dnes dělá čest závazku svých předků a vaří vysoce kvalitní českou kuchyni z čerstvých surovin. Není to žádná hogo fogo restaurace, ale je oblíbená u místních i u chatařů z Prahy. Když jsme sem s přáteli zašli jednou v neděli odpoledne, bylo tu tak plno, že jsme byli rádi za stůl, o nějž jsme se dělili s dalšími lidmi. Bylo to v menší přední části restaurace, která je vyzdobená starým kuchyňským náčiním, vybledlými rodinnými fotografiemi a historickými rádii.
I když je tedy prostor celkem zaplněný, bylo tu čisto a bylo vidět, že výzdobě a údržbě se majitelé opravdu věnují. Na malém stolku tu stála váza s čerstvě natrhanými fialami pěti různých barev a u vchodu voněly větvičky jasmínu. Vedle nás seděla rodina s několika dětmi, neposedným psem a plyšovým medvědem v téměř skutečné velikosti, takže potřeboval vlastní židli.
Kolem čile chodili číšníci balancující v rukou talíři pro hosty ve větší zadní místnosti. Z reproduktorů se linul zpěv Karla Gotta a Hany Zagorové.
Jídelní lístek je rozdělen na dvě části - Jídla ze selských dvorů dle rodinných receptů a Rodinné recepty ze zámecké kuchyně. Obě části obsahují předkrmy, hlavní chody i dezerty, takže výběr může být poněkud složitý.
Jakmile si ale zvolíte, pravděpodobně nebudete zklamáni. V luxusnější sekci ze zámecké kuchyně najdete například český račí krém (165 Kč) - hustou, krémovou polévku rudé barvy a výrazné račí chuti se spoustou račího masa. Byla lepší a levnější než táž polévka v pražském Café Savoy, která je také velmi chutná, ale na můj vkus až moc krémová. Zdálo se mi, že zdejší verze je čistší a jaksi opravdovější. Podává se s toastem ozdobeným plátkem citronu, rajčete a plátkem natvrdo uvařeného vejce s kopečkem kaviáru.
Pochoutka z 18. století
Zdejší specialitou je ale něco jiného - pečené divoké sele (360 Kč), které je zároveň zdejším nejstarším jídlem. Podle jídelního lístku jde o specialitu podávanou „dle dokumentace naší prababičky již v roce 1784 při honu na zámku Rájec-Jestřebí“. Ještě že se ten recept dochoval, protože je to opravdu trhák. Měkké mladé maso kuchař prošpikoval slaninou, aby zachoval jeho šťavnatost a bohatou chuť, a podává ho s omáčkou z divokého česneku, špenátem, restovanými houbami a kulatými bramborovými knedlíky.
Selete byla pořádná porce; pečené kachny s bramborovými knedlíky a červeným zelím (285 Kč) bylo tolik, že jsme si zbytek museli nechat zabalit s sebou k večeři... A nebyli jsme jediní. Za tu dobu, co jsme seděli u vchodových dveří, kolem nás prošlo hezkých pár lidí - zejména žen, které si nesly krabičky se zbytkem svých porcí. Takže i když ceny jsou tady o něco vyšší, než je v Ladově kraji zvykem, můžete se spolehnout na to, že za své peníze se opravdu najíte.
Pan Sapík je znám jako velký obhájce české kuchyně. V minulosti řekl, že se vyrovná klidně i francouzské. A i když s ním v tomto bodě nemohu tak docela souhlasit, jeho restaurace je opravdu královstvím dobrého, pravého českého jídla - ať už pochází ze selského dvora, nebo ze zámecké kuchyně.
Takových podniků, jako je restaurace U Koně, bychom potřebovali víc. Kdybych mohla, nejradši bych jich pár viděla ve městě, kde žiju, ale musím uznat, že půvab restaurace umocňuje právě to, kde leží - na návsi v Klokočné, u rybníka, starých vah a pěkného památníku obětem první světové války. A možná, že tu zahlédnete i kocoura Mikeše, jak si to vykračuje po trávníku.
Už čtyři roky má Josef Lada i dvě turistickou stezky. První z nich, Pohádkové Hrusice, provede poutníka po malířově rodné obci. Cesta kocoura Mikeše je o dost delší. Vede po stopách Ladovy nejznámější postavičky a jejího věrného průvodce Pašíka. Na každém z jejích dvanácti zastavení je tabule s Ladovými ilustracemi a úryvkem z Mikeše.
Cesta z Hrusic do Říčan je dvacet kilometrů dlouhá, takže jestli se na ni vydáte, budete si nejspíš muset udělat pár zastávek. Což mě přivádí k restauraci, kterou budu hodnotit tento týden: k hostinci U Koně v obci Klokočná na deváté zastávce Cesty kocoura Mikeše (podle tabule se jmenuje „Mikeš straší“). Zajít do ní se vyplatí, ať už máte v nohách 15 kilometrů, nebo jste se dovezli až sem pohodlně autem.
Kuchař, který vařil Havlovi
Hostinec na tomhle místě stál už dávno předtím, než vznikly Ladovy stezky, dokonce dávno předtím, než se Lada vůbec narodil: od 17. století. Jeho kuchyni dnes vládne šéfkuchař Jaroslav Sapík, který dříve vařil na Pražském hradě a jistou dobu byl zaměstnán jako osobní kuchař Václava Havla.
Pochází z rodu kuchařů a u Koně dnes dělá čest závazku svých předků a vaří vysoce kvalitní českou kuchyni z čerstvých surovin. Není to žádná hogo fogo restaurace, ale je oblíbená u místních i u chatařů z Prahy. Když jsme sem s přáteli zašli jednou v neděli odpoledne, bylo tu tak plno, že jsme byli rádi za stůl, o nějž jsme se dělili s dalšími lidmi. Bylo to v menší přední části restaurace, která je vyzdobená starým kuchyňským náčiním, vybledlými rodinnými fotografiemi a historickými rádii.
I když je tedy prostor celkem zaplněný, bylo tu čisto a bylo vidět, že výzdobě a údržbě se majitelé opravdu věnují. Na malém stolku tu stála váza s čerstvě natrhanými fialami pěti různých barev a u vchodu voněly větvičky jasmínu. Vedle nás seděla rodina s několika dětmi, neposedným psem a plyšovým medvědem v téměř skutečné velikosti, takže potřeboval vlastní židli.
Kolem čile chodili číšníci balancující v rukou talíři pro hosty ve větší zadní místnosti. Z reproduktorů se linul zpěv Karla Gotta a Hany Zagorové.
Jídelní lístek je rozdělen na dvě části - Jídla ze selských dvorů dle rodinných receptů a Rodinné recepty ze zámecké kuchyně. Obě části obsahují předkrmy, hlavní chody i dezerty, takže výběr může být poněkud složitý.
Jakmile si ale zvolíte, pravděpodobně nebudete zklamáni. V luxusnější sekci ze zámecké kuchyně najdete například český račí krém (165 Kč) - hustou, krémovou polévku rudé barvy a výrazné račí chuti se spoustou račího masa. Byla lepší a levnější než táž polévka v pražském Café Savoy, která je také velmi chutná, ale na můj vkus až moc krémová. Zdálo se mi, že zdejší verze je čistší a jaksi opravdovější. Podává se s toastem ozdobeným plátkem citronu, rajčete a plátkem natvrdo uvařeného vejce s kopečkem kaviáru.
Pochoutka z 18. století
Zdejší specialitou je ale něco jiného - pečené divoké sele (360 Kč), které je zároveň zdejším nejstarším jídlem. Podle jídelního lístku jde o specialitu podávanou „dle dokumentace naší prababičky již v roce 1784 při honu na zámku Rájec-Jestřebí“. Ještě že se ten recept dochoval, protože je to opravdu trhák. Měkké mladé maso kuchař prošpikoval slaninou, aby zachoval jeho šťavnatost a bohatou chuť, a podává ho s omáčkou z divokého česneku, špenátem, restovanými houbami a kulatými bramborovými knedlíky.
Restaurace a penzion U KoněKlokočná 8, |
Selete byla pořádná porce; pečené kachny s bramborovými knedlíky a červeným zelím (285 Kč) bylo tolik, že jsme si zbytek museli nechat zabalit s sebou k večeři... A nebyli jsme jediní. Za tu dobu, co jsme seděli u vchodových dveří, kolem nás prošlo hezkých pár lidí - zejména žen, které si nesly krabičky se zbytkem svých porcí. Takže i když ceny jsou tady o něco vyšší, než je v Ladově kraji zvykem, můžete se spolehnout na to, že za své peníze se opravdu najíte.
Pan Sapík je znám jako velký obhájce české kuchyně. V minulosti řekl, že se vyrovná klidně i francouzské. A i když s ním v tomto bodě nemohu tak docela souhlasit, jeho restaurace je opravdu královstvím dobrého, pravého českého jídla - ať už pochází ze selského dvora, nebo ze zámecké kuchyně.
Takových podniků, jako je restaurace U Koně, bychom potřebovali víc. Kdybych mohla, nejradši bych jich pár viděla ve městě, kde žiju, ale musím uznat, že půvab restaurace umocňuje právě to, kde leží - na návsi v Klokočné, u rybníka, starých vah a pěkného památníku obětem první světové války. A možná, že tu zahlédnete i kocoura Mikeše, jak si to vykračuje po trávníku.
Laura hodnotí restauraci U Koněcelkový dojem - tři lžičky |