Vikárka je hostinec, který tu byl od nepaměti. Samozřejmě ne doslova, ale skoro. Díky její bohaté historii a umístění mezi zdmi Pražského hradu ji zná snad každý Pražan. V domě původně sídlilo vikářství, jemuž dal v roce 1347 Karel IV. právo vařit vlastní pivo. Zbožní pivovarníci měli se svým produktem úspěch a za vlády Rudolfa II. na přelomu 16. a 17. století zásobovali galony zlatavého moku četné umělce, alchymisty a cizí hodnostáře na císařském dvoře.
Dnes se tu čepují Krušovice poněkud méně zajímavým hostům z ciziny za poněkud hůře stravitelné ceny – čtyři deci piva za šedesát korun. Za mé nedávné návštěvy o nedělním odpoledni jsem tu zažila skupinku japonských turistů, kteří měli pro sebe celý salonek a popořadě se všichni donekonečna fotili se servírkou a poté i s číšníkem (jejich fascinace se snad dá vysvětlit "tradičními" kroji, které tu obsluha nosí).
Megapodnik pro turisty?
Zdá se, že turisti jsou pro restauraci, která se v roce 2005 otevřela po sedmileté rozsáhlé rekonstrukci, hlavním zdrojem příjmů. Rozhodně tu teď pro ně mají víc než dost místa: kromě restaurace o několika místnostech, kde je celkem sto míst k sezení, patří Vikárce i sklep, kam se vejde dalších 60 lidí (pojmenován byl po Matěji Broučkovi, jehož tu Svatopluk Čech nechal vstoupit do 15. století), a salonky pro další tři stovky lidí v horním patře. Kromě toho vlastní Vikárka i vedlejší fastfood a Rudolfovu slévárnu ve stylu rudolfinské alchymistické laboratoře.
Staré časy tu připomíná i výzdoba. Na klenutých stěnách Vikárky visí staré mapy města a Hradu a do decentní klasické hudby, která se line ze stropních reproduktorů, tikají, vrčí a bijí staré pendlovky. A přestože ceny by tomu odpovídaly, Vikárka není tak docela past na turisty. Má víc kouzla a také se víc snaží.
Tak například – obsluha překvapila kvalitou. Vypadlo to, jako by jim skutečně záleželo na tom, jestli se jejich hosté budou chtít vrátit. Během obou mých návštěv byla obsluha příjemná a nevtíravá. Nečinilo jim nejmenší potíže lehce změnit složení jídel (můj společník nechtěl v salátu slaninu), a dokonce se během jídla přišli přeptat, jestli je všechno v pořádku. Musím říct, že na mě opravdu udělali dojem. Byli prostě tak… milí.
Právě proto budu psát následující řádky o tom, jak mi na Vikárce chutnalo, s těžkým srdcem. Tamní jídlo jsem si chtěla užít – už jen kvůli té milé obsluze. Jenže kvalitě obsluhy neodpovídalo ani zdaleka. Některé pokrmy byly celkem dobré – třeba předkrm v podobě šunky od kosti (95 Kč) se šalotkovým konfitem, ostrým křenem a hořčicovou omáčkou, která skvěle doplňovala jemné plátky masa.
Jednoduchý salát (120 Kč) byl zase zalit chutným balzamikovým dresinkem a ocenila jsem na něm i to, že se v něm nevyskytoval ledový salát. Chutnal mi dokonce i hovězí a kuřecí vývar (55 Kč) – ovšem jen při mé první návštěvě, když k němu (tak jak to bylo psáno v jídelním lístku) byly domácí nudle. Při druhé návštěvě byly skvělé nudle nahrazeny čímsi, co připomínalo nalámané špagety, a vývar byl přesolený.
Svíčková se nedala rozkousat
Člověk by si pomyslel, že v podniku tohoto typu bravurně zvládnou českou kuchyni. Maso ve svíčkové (195 Kč) však bylo tuhé jako v hospodě na rohu a omáčka nebyla o nic lepší než z prášku. Z pečeného vepřového kolene (245 Kč) se zase maso neodlupovalo tak lehce, jak by mělo. A zatímco telecí řízek (245 Kč) byl doplněn dobrou bramborovou kaší s cibulkou, řízek byl moc silný a těžko se kousal.
Při své druhé návštěvě jsem jako hlavní chod chtěla vyzkoušet něco z ciziny. Mezinárodní položky na jídelním lístku Vikárky obecně poněkud vzbuzují podezření (vzpomínám si například na kuřecí nugety se zeleninou a špagetami), tak jsem se rozhodla pro něco, co vypadalo celkem bezpečně: grilovanou vepřovou panenku v parmazánové krustě podávanou se zeleninovými lasagnemi (285 Kč).
Vepřové a lasagne nejsou sice nejobvyklejší kombinace, ale zdálo se, že by to mohlo být dobré. Bohužel jsem se zmýlila: kůrka na vepřovém byla strašlivě přesolená a lasagne tak vysušené, že se jejich vrchní vrstva dala rozkrojit jedině nožem na steaky. Chuť mi částečně spravily až švestkové knedlíky (85 Kč) posypané mákem a moučkovým cukrem a "bomba Malakoff" (85 Kč), zákusek z piškotu a čokoládové pěny obalený v křupavé vrstvě čokolády.
Vikárka se v poslední době snaží zlepšit si pověst pořádáním různých gastronomických akcí – nejnověji to byl Hot Food Festival (Festival ostrého jídla), kde bylo možné ochutnat ostré pochoutky ze světa. Základním cílem akce bylo seznámit Čechy, jejichž kuchyně se s čili papričkami moc nekamarádí, s lahodností ostrých chutí.
Pro případ nouze byl na místě dostatek mléka, sladkých šťáv a zdravotní sestra. Pěkný a chvályhodný nápad. Než ale začne Vikárka pořádat výpravy do světových kuchyní – mexické, indické, sečuánské nebo thajské, které nemají absolutně nic společného s položkami na jejich jídelním lístku, neměla by se snažit vylepšit hlavně českou kuchyni? To je to nejmenší, co se dá od restaurace s tak dlouhou minulostí očekávat.
Dnes se tu čepují Krušovice poněkud méně zajímavým hostům z ciziny za poněkud hůře stravitelné ceny – čtyři deci piva za šedesát korun. Za mé nedávné návštěvy o nedělním odpoledni jsem tu zažila skupinku japonských turistů, kteří měli pro sebe celý salonek a popořadě se všichni donekonečna fotili se servírkou a poté i s číšníkem (jejich fascinace se snad dá vysvětlit "tradičními" kroji, které tu obsluha nosí).
Megapodnik pro turisty?
Zdá se, že turisti jsou pro restauraci, která se v roce 2005 otevřela po sedmileté rozsáhlé rekonstrukci, hlavním zdrojem příjmů. Rozhodně tu teď pro ně mají víc než dost místa: kromě restaurace o několika místnostech, kde je celkem sto míst k sezení, patří Vikárce i sklep, kam se vejde dalších 60 lidí (pojmenován byl po Matěji Broučkovi, jehož tu Svatopluk Čech nechal vstoupit do 15. století), a salonky pro další tři stovky lidí v horním patře. Kromě toho vlastní Vikárka i vedlejší fastfood a Rudolfovu slévárnu ve stylu rudolfinské alchymistické laboratoře.
Staré časy tu připomíná i výzdoba. Na klenutých stěnách Vikárky visí staré mapy města a Hradu a do decentní klasické hudby, která se line ze stropních reproduktorů, tikají, vrčí a bijí staré pendlovky. A přestože ceny by tomu odpovídaly, Vikárka není tak docela past na turisty. Má víc kouzla a také se víc snaží.
Tak například – obsluha překvapila kvalitou. Vypadlo to, jako by jim skutečně záleželo na tom, jestli se jejich hosté budou chtít vrátit. Během obou mých návštěv byla obsluha příjemná a nevtíravá. Nečinilo jim nejmenší potíže lehce změnit složení jídel (můj společník nechtěl v salátu slaninu), a dokonce se během jídla přišli přeptat, jestli je všechno v pořádku. Musím říct, že na mě opravdu udělali dojem. Byli prostě tak… milí.
Právě proto budu psát následující řádky o tom, jak mi na Vikárce chutnalo, s těžkým srdcem. Tamní jídlo jsem si chtěla užít – už jen kvůli té milé obsluze. Jenže kvalitě obsluhy neodpovídalo ani zdaleka. Některé pokrmy byly celkem dobré – třeba předkrm v podobě šunky od kosti (95 Kč) se šalotkovým konfitem, ostrým křenem a hořčicovou omáčkou, která skvěle doplňovala jemné plátky masa.
Jednoduchý salát (120 Kč) byl zase zalit chutným balzamikovým dresinkem a ocenila jsem na něm i to, že se v něm nevyskytoval ledový salát. Chutnal mi dokonce i hovězí a kuřecí vývar (55 Kč) – ovšem jen při mé první návštěvě, když k němu (tak jak to bylo psáno v jídelním lístku) byly domácí nudle. Při druhé návštěvě byly skvělé nudle nahrazeny čímsi, co připomínalo nalámané špagety, a vývar byl přesolený.
Svíčková se nedala rozkousat
Člověk by si pomyslel, že v podniku tohoto typu bravurně zvládnou českou kuchyni. Maso ve svíčkové (195 Kč) však bylo tuhé jako v hospodě na rohu a omáčka nebyla o nic lepší než z prášku. Z pečeného vepřového kolene (245 Kč) se zase maso neodlupovalo tak lehce, jak by mělo. A zatímco telecí řízek (245 Kč) byl doplněn dobrou bramborovou kaší s cibulkou, řízek byl moc silný a těžko se kousal.
Restaurant VikárkaVikářská 39, Praha 1 |
Při své druhé návštěvě jsem jako hlavní chod chtěla vyzkoušet něco z ciziny. Mezinárodní položky na jídelním lístku Vikárky obecně poněkud vzbuzují podezření (vzpomínám si například na kuřecí nugety se zeleninou a špagetami), tak jsem se rozhodla pro něco, co vypadalo celkem bezpečně: grilovanou vepřovou panenku v parmazánové krustě podávanou se zeleninovými lasagnemi (285 Kč).
Vepřové a lasagne nejsou sice nejobvyklejší kombinace, ale zdálo se, že by to mohlo být dobré. Bohužel jsem se zmýlila: kůrka na vepřovém byla strašlivě přesolená a lasagne tak vysušené, že se jejich vrchní vrstva dala rozkrojit jedině nožem na steaky. Chuť mi částečně spravily až švestkové knedlíky (85 Kč) posypané mákem a moučkovým cukrem a "bomba Malakoff" (85 Kč), zákusek z piškotu a čokoládové pěny obalený v křupavé vrstvě čokolády.
Vikárka se v poslední době snaží zlepšit si pověst pořádáním různých gastronomických akcí – nejnověji to byl Hot Food Festival (Festival ostrého jídla), kde bylo možné ochutnat ostré pochoutky ze světa. Základním cílem akce bylo seznámit Čechy, jejichž kuchyně se s čili papričkami moc nekamarádí, s lahodností ostrých chutí.
Pro případ nouze byl na místě dostatek mléka, sladkých šťáv a zdravotní sestra. Pěkný a chvályhodný nápad. Než ale začne Vikárka pořádat výpravy do světových kuchyní – mexické, indické, sečuánské nebo thajské, které nemají absolutně nic společného s položkami na jejich jídelním lístku, neměla by se snažit vylepšit hlavně českou kuchyni? To je to nejmenší, co se dá od restaurace s tak dlouhou minulostí očekávat.
Laura hodnotí Restaurant Vikárkacelkový dojem - dvě lžičky |