Skvělý výhled luxusní restauraci nedělá

Tři restaurace, několik teras, velký vinný sklep a nově založená vinice - Ville Richter by rozhodně nikdo nemohl vyčítat nedostatek ambicí.

Kdoko li by se chtěl pustit do zásadní rekonstrukce klasicistního letohrádku pod Pražským hradem a sedmi tisíc čtverečních metrů pozemku, který k němu patří, měl by před sebou velký úkol. Budovu, kterou ve 30. letech 19. století vystavěl architekt Josef Peschka a jež se během druhé světové války ocitla v držení německé rodiny Richterových, zkonfiskoval v roce 1945 stát. Vystřídaly se tady bytové jednotky, kubánská ambasáda a nakonec za socialismu objekt připadl ministerstvu vnitra. Poté, co jej v 90. letech minulého století po dlouhých sporech zrestituoval Pražský hrad, rozhodl se vilu i se zpustlou vinicí pronajmout tomu, kdo přijde s nejlepším návrhem na využití pozemku.

Luxusní výhled. I ceny
Před několika měsíci otevřel nový vlastník vilu poprvé veřejnosti. Místní i turisté se teď mohou procházet v hezké zahradě a zastavit se tu buď na tradiční české jídlo v restauraci Piano Terra , nebo si zajít o patro výš na luxusnější večeři do Piano Nobile . Anebo si mohou dát prostě jen kávu a něco malého ve venkovní kavárně s výhledem na vinici.

Ale budou chtít?

Kdyby nic, za výhledem sem rozhodně chodit budou. Všechny tři restaurace se mohou chlubit krásným venkovním posezením s pohledy na Malou Stranu, Hrad a další historické části města. Horší už je, že ceny některých jídel se tu vyšplhaly do značné výše, aniž byste si mohli být jisti odpovídající kvalitou všech pokrmů.

Když se podíváme na jídelní lístek restaurace Piano Terra, je těžké nerozpoznat, že jde o past na turisty. Přestože by to měla být levnější varianta pro ty, kteří se necítí na luxusní Piano Nobile , i tady vás necelý půllitr (0,4 l) plzně vyjde na 59 korun a za misku kulajdy dáte 110 korun. Dost na to, aby majitel odradil případné místní zvědavce, já jsem se ale nevzdala. Vždycky jsem totiž snila o tom, aby tu bylo víc podniků s kvalitní tradiční českou kuchyní - i kdyby si za to měl připlatit. Daří se to zatím jen několika málo podnikům - v Praze třeba Café Savoy a pak prý ještě restauraci Krogen Soldaten Svejk ve Stockholmu, o níž jedna moje známá tvrdí, že tam jedla lepší české jídlo než kdekoli v tuzemsku.

I když je tedy jídlo v restauraci Piano Terra o třídu výš než v obyčejné české hospodě, jeho kvalita cenám neodpovídá. Specialitou šéfkuchaře je domácí pražská šunka s jablečným křenem, kyselými okurkami a nakládanou zeleninou. Šunka byla šťavnatá a křen sladký a silný, ale za 290 korun bych k tomu chtěla dostat něco jiného než bezvýraznou čalamádu a okoralý chleba.

Vídeňský řízek byl sice doplněn skvělým bramborovým salátem, maso ale bylo suché (jako většina telecího u nás) a málo naklepané. Člověk by čekal, že za 390 korun dostane řízek, který se bude blížit naprosté dokonalosti...

Díky rozlehlým terasám a úchvatnému výhledu si možná mohou v jídle dovolit nějakou rezervu - alespoň teď, dokud je teplo. Až se ale hosté budou muset před zimou stáhnout do škrobeného, nudného interiéru, možná budou méně ochotní přivírat oči nad nevalnou kvalitou jídla a přemrštěnými cenami.

Zdá se, že horní restaurace Piano Nobile (nezaměňovat se stejnojmennou restaurací v Chateau Mcely) se na tuto situaci připravila o něco lépe než sousední Piano Terra . Kromě venkovní terasy má také krásnou zasklenou zimní zahradu s výhledem. Ani tak příjemná atmosféra však nestačí zastřít smutnou skutečnost, že zdejší jídlo je drahé, snobské a nijak zvlášť dobré.

Ach, ten lanýžový olej!
Někdo ve zdejší kuchyni by si měl nechat přezkoušet citlivost svých chuťových pohárků. Každé jednotlivé jídlo chutnalo zvláštně - a to nikoli v pozitivním slova smyslu. Když si můj doprovod objednal studenou okurkovou polévku s mátou (210 Kč), doufala jsem, že půjde o čerstvý, osvěžující letní předkrm. Místo toho se výrazná chuť okurek rozplynula v podivně nasládlých a octových tónech a polévka nebyla podávána správně vychlazená, ale jen vlažná.

Z hlavního chodu skládajícího se ze zauzeného kachního prsíčka s kukuřicí, liškami a koňakovou omáčkou (650 Kč) mi utkvěla v paměti hlavně kukuřice. Byla tak bez chuti a přirozeného aromatu a měla tak gumovou konzistenci, až jsem si říkala, jestli náhodou nevyrostla přímo v mrazáku. V kuchyni ji navíc ponořili do oblíbené obezličky všech lenivých kuchařů - lanýžového oleje. Jeho výrazná vůně přebila jemnou chuť lišek, které snížila na úroveň pouhé dekorace. Škoda, protože měly být jednou z hlavních přísad pokrmu.

V každém druhu umění (a dobrá gastronomie rozhodně uměním je) vznikají ta nejkrásnější díla ve chvíli, když se umělci podaří zkrotit svou představivost a nechá vyniknout hlavním rysům své původní myšlenky. Šéfkuchař, který bez rozmyslu zasypává všechna jídla spoustou cukru a soli a polévá je octem a oleji výrazných chutí, zabíjí aroma hlavní přísady - tedy přesně to, na co jsme jako strávníci zvědaví.

Pozoruhodné je, že stejným problémem trpí i mnoho dalších tuzemských restaurací, zejména těch, které se považují za takzvaně lepší. Občas mají aromatické ozdůbky za úkol zamaskovat něco, co nemá v kuchyni co dělat: třeba lehce navinulou chuť ryby. Jindy mají zakrýt nedostatek sebevědomí nebo zkušeností šéfkuchaře. Řekla bych, že v Piano Nobile je to od každého něco.

Je to škoda. Villa Richter stojí na krásném místě, má slušnou obsluhu, dobré víno a výhled, který bere dech. Dokud ale kuchyně nebude vařit tak, aby mi to stálo za ten čas a peníze, asi se sem nevrátím.