Hanka Michopulu s Pohlreichem uprostřed válečné vřavy

Hnědé igelitové balíky s černými nápisy totiž rozhodně nevěstily nic dobrého, a to byly zatím neprodyšně uzavřeny. Co teprve až se plast otevře a ven se vyřine puch materiálu s několikaletou záruční lhůtou? Hodila jsem krabici na pár dnů do kufru auta a čekala na spásu. Jakoukoliv. Podle nápisů na obalech jsem si mohla sestavit menu své poslední hostiny z BBQ žebírek, hamburgrů, vegetariánských karbanátků a sýrových těstovin. Ó, jaké pokušení!

Spása ale přišla: Potkala jsem šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha. S podřadným jídlem má bohaté zkušenosti z televizní show Ano, šéfe!, v armádě byl – jelito kopyto platíto – stane se mým spoluporotcem. Těsně před plánovanou ochutnávkou sice ještě volá a vymlouvá se na nějaké čerstvé, obzvlášť otřesné zážitky z natáčení druhé série, které prý ještě nezvládl strávit. Ujistím ho ale, že není cesty zpět, a tak o hodinu později mohou kolemjdoucí vidět přes sklo restaurace Divinis překvapivou scénku. Známá televizní tvář vykládá na stůl své restaurace balíky s hotovým jídlem, trhá jeden obal za druhým a zprovozňuje polní ohřívadlo.



Ještě včera večer se tenhle stůl prohýbal pod lanýžovými těstovinami postrouhanými aromatickým parmazánem, kotletkami krájenými z plece toskánského prasátka a víno z Montepulciana nad ním teklo proudem. Teď tu na umazaném talíři sedí polní hamburger zapatlaný pastou z "jakože čedaru" a v ohřívadle teplá karbanátek. Připravuju citronové ice tea z prášku a pochvaluju si svůj nápad angažovat právě Pohlreicha. Ten mi vysvětluje, jak si při natáčení první série Ano, šéfe! vytvořil sebeobranný ochutnávací systém: "V případě nepoživatelnosti vyplivuju, pokud mě jídlo mile překvapí, udělám ústupek a polknu jedno sousto. Takže jíst to určitě nebudeme, jenom ochutnáme." Mou domněnku, že lepší bude, když předem vyhladovíme, abychom se uměli lépe vcítit do situace, přebíjí Pohlreich logickým argumentem, že hladoví odpustíme testovanému jídlu všechno. Což je vlastně stejné tvrzení, ale dám na jeho pohled a před testem slupnu bílou broskev a müsli tyčinku. Tak jo, budeme najedení a přísní.

Druhý vrh
Ohřívač už pár minut bublá, ale přivést ho k chodu zabralo z celé

Jak dopadly další chody? Sýrové nudle – tak měkké, jak jen nudle mohou být těsně před tím, než se rozplynou na kaši, k tomu sýrová omáčka se zřetelnou práškovou chutí, povzbudivá oranžová barva. (Pohlreich nudlím říká druhý vrh namísto druhý chod.) Vykostěná imitace žebírek s přidanou uzenou chutí – název mluví za vše, totéž mleté maso jako hamburger (pouze z vepřového s trochou umělého čoudu) a stejná piškotovitá houska, špatné. Škeblová polévka z brambor a sušené smetany – gumové škeble děsné vizáže i chuti, pouze do války. Po ukončení testu nahlas uvažujeme, co provést s nevyužitými zbytky a koho by náš dárek asi tak potěšil. "Já bych si to vzal," pípne fotograf František. Když užasneme, proč by něco takového dělal, vysvětlí: "Půjdu s tím do hor. Hamburgry na hlavním nádraží jsou ještě mnohem hnusnější."

přípravy nejvíc času. Návod počítá po americku se žalobami všech podprůměrně intelektově vybavených, což však komplikuje život těm, kteří dostali od Boha naděleno o něco více. Poté, co nám návod šťastně zabrání, abychom sežvýkali obaly a ohřívadlo, konečně zjistíme, že ohřívací polštářek se prostě jen strčí do přiloženého pytlíku, zalije se deci vody (v místech na zemi, kde je jí nedostatek, prý případně močí) a do tohoto ohřívadla se vloží vakuově balený karbanátek (žebra, nudle atd.). To celé se podle návodu opřeokámen(v Divinisotalíře), aby nevybublala voda, a za něco okolo 15 minut (podle venkovní teploty) si můžeme pytlík s karbošem vytáhnout, otevřít a vložit mezi ztuhlé piškotovité kusy těsta představující ve válce sladkou americkou housku. Poté, co burger konečně vyklouzne s louží šťávy z pytlíku, vypadá spíš jako sekané maso slisované do pravidelného hranatého plátku. (Pohlreich: "Jé, REMO plátek, to ty už nepamatuješ, co?") Smažený karbanátek s křupavou vlnitou kůrčičkou to není. Ale je to maso a je to hnědé, a to má ve válce určitě svou váhu. Šťávu nalévám na housku. ("Aby to mělo lepší chuť," raduje se ironicky Pohlreich.) A přichází chvíle nejobávanější... Vidličky do ruky, nadechnout, teď...

Odkrojím malý kousek housky s masem, namočím do hnědé omáčky (ochucovadlo zvané brown sauce) a vložím do pusy. Po jazyku se mi prohánějí všechny hydrolyzované chuti světa, hodně soli a zhmotnělé trvanlivosti, ale přesto první sousto neplivu, ale polykám. Usoudím, že chuť jídla byla nerozpoznatelně překrytá hnědou omáčkou, a tak ochutnám maso s houskou ještě jednou – bez ní. Moje očekávání hrůzy bylo podle všeho černější než nudná realita. Je to špatné, ale ne odporné. Hamburger je nevalný, ale tak nějak neskandálním způsobem. "Ale jo, proč ne," hodnotí Pohlreich, "pár šikulů v českých hospodách by na tohle asi dokonce dokázalo být i pyšných. Tak proč ne v armádě. My jsme na vojně vařili a jedli mnohem větší blafy. Borci si tam z toho v zoufalství smažili topinky na induloně."

Asi jste to už věděli, ale: Válka je vůl a špatné jídlo dalším důvodem, proč to připomenout.