Lidovky.cz

Nikdy jsem nechtěl stát v řadě, říká Zdeněk Pohlreich

Jídlo

  12:47
Měl jsem vždycky potřebu vyniknout, jenže když jsem žil tady, držel jsem hubu a krok. Ale časem jsem měl toho všeho po krk. Tak jsem na jaře 1989 emigroval do Austrálie, říká šéfkuchař a průvodce pořadem Ano, šéfe, Zdeněk Pohlreich (52).

Zdeněk Pohlreich (52), šéfkuchař a průvodce pořadem Ano, šéfe. foto:  Viktor Chlad, Lidové noviny

Moje nejsilnější vzpomínka z dětství je spojena s kuřecím grilem na Floře. Už tenkrát tam grilovali kuřata a k tomu dělali hranolky z brambor. Táta nás tam brával občas o víkendu a já z toho vždycky měl obrovský zážitek.

Moc dobře jsem se neučil. Chtěl jsem na průmyslovku jako brácha, ale nakonec jsem skončil na učňáku na kuchaře. Byla to z nouze ctnost. Maminka mi tehdy říkala: "Když už jdeš na toho kuchaře, tak ať je z tebe aspoň fajnovej kuchař." Jenže fajnovejch kuchařů tady bylo tenkrát pět a půl. Já měl kliku, že jsem narazil na pana Franka. Byl to sekáč, dobrý, rovný chlap, kuchař jako ze škatulky. Hodně mě ovlivnil.

Šidil jsem jako všichni. Do roku 1989 jsem pracoval pod podnikem Restaurace a Jídelny. Bral jsem 1200 Kč měsíčně a to stačilo akorát na inkaso. Hlavní motivací lidí, co pracovali v pohostinství – ale i jinde – bylo vydělat nějaké peníze, aby byl ten život k žití. Já chtěl žít standardně, nechtěl jsem živořit. A jediným způsobem, jak toho dosáhnout, bylo něco si ukrást. Tak jsem si holt něco ukrad.

Nestydím se za to. Proč bych se měl stydět? Všichni to dělali. Nejsem na to hrdý, ale beru to tak, že když člověk žil v idiotské zemi, v idiotském zřízení, tak se musel chovat jako idiot, aby přežil. Myslím si, že když někdo něco umí líp než ostatní, měl by být placen víc než ostatní.

Jsem ješitnej bastard, co nikdy nechtěl stát v řadě. Já měl vždycky potřebu vyniknout, jenže když jsem žil tady, držel jsem hubu a krok. Ale časem jsem měl toho všeho po krk. Tak jsem na jaře 1989 emigroval do Austrálie. Nenapadlo mě, že za půl roku se tady bude cinkat klíčema. V Austrálii jsem zjistil, že neumím nic. Vařilo se tam o tři ligy výš. Abych přežil, musel jsem se přizpůsobit. Do práce jsem chodil i tři hodiny předtím, než jsem tam měl být, a vždycky jsem byl perfektně připravený. Měl jsem velkou motivaci a taky mě hnala ješitnost – nechtěl jsem nikomu udělat radost, že bych to snad nezvládl.

Kuchyň je jako armáda, vyžaduje stejnou disciplínu. O mně se říká, že jsem pes. Já si myslím, že se chovám tak, jak by se šéf chovat měl. Nemám potřebu se nikomu zavděčit, nekandiduju ve volbách, dělám svůj byznys. Je za mnou třicet let práce, proto o svých pokynech nediskutuju. Rozkaz je rozkaz a boss je jen jeden.

Velká chyba je, když chce šéf být se svými podřízenými kamarád. To je strašně laciné. Jsem přesvědčený, že když je člověk tvrdý, ale přitom má jeho práce smysl a systém, lidi to ocení víc, než kdyby s nimi byl kámoš. Já těm, co s tím mají problém, říkám: Jestli chceš kecat nesmysly, tak máš na vybranou. Buď si najdeš práci jinde, nebo to budeš kopat tak, jak chci já. Až budeš mít na podniku napsané své jméno, tak si to dělej, jak chceš.

Od roku 1978 jsem hrál baseball, dohromady patnáct let. S národním týmem jsem se jako kluk podíval na Západ, což byla pro mě tehdy neocenitelná zkušenost, která mi otevřela oči. Jako rozhodčí jsem se baseballu věnoval i v Austrálii.

Rozhodcování v baseballu mi dalo do života hodně. Například jsem velmi rychle pochopil, že australská společnost je mnohem tvrdší než ta naše. Přijdete tam a máte naivní pocit, že se s lidma domluvíte po dobrém. Nedomluvíte. Jsou to tvrďáci, a tak musíte být taky tvrďák. Tam jsem se naučil, že je potřeba s ničím se moc nemazat, rozhodnout se ve zlomku vteřiny. V tom jsou západní společnosti mnohem dál než my. Když se někomu nelíbíte, vmete vám to rovnou do ksichtu. U nás se lidi na sebe usmívají, ale jakmile zajdete za roh, řeknou o vás, že jste debil, nebo píšou anonymy. Austrálie mi pomohla v tom, že jsem se naučil říkat, co si myslím, a stát si za svým rozhodnutím.

Můj syn má dobrou chuť. Občas dostanu otázku, jestli půjde syn v mých šlépějích. Na to nedokážu odpovědět, Honzovi je teprve jedenáct, ale celý život jsme ho krmili dobře – je to na něm vidět – a já mám radost z toho, že umí ocenit dobré jídlo. Mě vždycky strašně potěšilo, když jsem si s ním sedl někde v zahraničí do restaurace a on si už jako pětiletý dal s chutí mušle, kalamáry, no prostě i to, nad čím Češi občas ohrnují nos jen proto, že to neznají.

Pořad Ano, šéfe! točíme podle formátu Kitchen Nightmares Gordona Ramsayho. Osobně jsem Ramsayho nepotkal, nebyl důvod. Jeho práci svým způsobem obdivuju, ale myslím, že žije strašně rychle a že možná, chudák, brzo skončí ve cvokárně.

Užívám si popularitu, kterou mi dala televize. Ostatně exhibicionistou jsem odjakživa. Jako kluk jsem chtěl být rocková hvězda. Hrál jsem v kapele, strašně rád jsem se předváděl, bavilo mě, jak po nás šly holky… Byl jsem ve svém živlu.

Bulváru jsem si řekl o dva tisíce za rozhovor. Jednalo se o Nedělní Blesk. Chtěli se mnou udělat rozhovor a já jim řekl, že ano, ale za dva tisíce. Myslím, že je naprosto fér udělat něco za něco. Oni si za svoje noviny taky nechají zaplatit. Já netvrdím, že my čeští šéfkuchaři jsme stejně slavní jako celebrity chefs v Británii nebo v Americe, ale doba, kdy jsme byli šťastní, že se mihneme v médiích, už skončila. Karty by se měly vyrovnat – my pro vás něco uděláme, vy na tom něco vyděláte, a tak si chceme taky "zobnout". Ty dva tisíce mi nepřijdou jako přemrštěná částka. Stejně mi je nedali. Bylo mi to jedno, nezchudnul jsem a můj život to nijak neovlivnilo. (Na upozornění, že Lidovky za rozhovory neplatí, řekl: To je něco jiného. Mně se do toho rozhovoru pro bulvár stejně nechtělo – pozn. aut.)

Nedokážu říct, jestli jsem teď na vrcholu, každopádně jsem maximálně spokojený s tím, co dělám, jak teď žiju. Když se mi nedařilo nebo jsem byl naštvaný na celý svět, říkával mi táta: Neboj se, všechno stihneš. Já jsem mu nevěřil a myslel si, že to jsou kecy, které se říkají dětem, aby nebyly smutné. Ale když se na to podívám zpětně, tak mu musím dát za pravdu. Stihnul jsem toho víc, než jsem čekal.

Život mě naučil spoustu věcí. Například to, že umí být pěkná svině. Také jsem přesvědčen, že řemeslo má pořád zlaté dno, i když má s prominutím posraný víko. A to moje řemeslo je tou nejúžasnější prací, kterou si umím představit, protože výsledek vidím hned. Život mě taky naučil, že člověk musí umět něco vydržet a vytrpět, být k sobě tvrdý. Pokud to neumí, ničeho nedosáhne.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.