Vždycky jsem si říkala, jaká je to škoda, že v Praze není podnik, kam by ženy mohly přijít v šatech a nikdo by si o nich nemyslel, že zešílely. A najednou tu byl. V roce 2002 se otevřela kubánská restaurace a bar v jednom, La Bodeguita Del Medio.
Každý den tu hrála živá latinskoamerická hudba a nejen o sobotních večerech jste se tu mohli kochat ladnými pohyby tanečníků. Před vchodem se stály fronty a přísný bodyguard jen tak někoho nepustil.
Podnik se okamžitě stal miláčkem všech pseudocelebrit, politiků, podnikatelů, sportovců, slečen, které se vyznaly, a hlavně milovníků dobré kuchyně. Jídelní lístek totiž nabízel unikátní nahlédnutí do klasické kubánské gastronomie.
La Bodeguita Del Medio
|
Velkými okny restaurace je i dnes vidět, že to tu žije. A není to jen tím, že bohémský interiér připomíná proslulý podnik v Havaně. Ať sem zavítáte jakýkoli den v týdnu, k baru se protlačíte jen těžko.
Restaurace je rozdělena do kuřácké a nekuřácké části. Zdi jsou pomalované od hostů fixou a visí na nich fotografie různých osobností - mimo jiné pražské smetánky. Daleko působivější jsou však fotky nočního ruchu tropické Kuby. O artefakty z různých koutů světa tu jen zakopáváte, všeho je zkrátka nějak moc.
Internetové stránky slibují nejrůznější požitky. Třeba že si můžete koupit pravý kubánský doutník a vychutnat si ho spolu se skleničkou něčeho dobrého v salonku v horním patře. Jenže do salonku se jen tak nedostanete, a když se zeptáte personálu, vysvětlí vám, že "VIP prostory jsou teď uzavřeny".
Na večeři jsem se sem vydala uprostřed týdne a záměrně jsem zvolila pozdější hodinu. Chtěla jsem mít klid na jídlo a hlavně jsem byla zvědavá na obsluhu. Při předešlých návštěvách jsem měla smůlu na zaučující se servírky, arogantní číšníky a místa, se kterými jsem nebyla nikdy moc spokojená.
Bohužel to ani tentokrát nebylo jiné. Hosteska, která nás měla uvést ke stolu, se urazila, protože jsem na ni nezareagovala dostatečně rychle -v chumlu lidí jsem totiž nepochopila, že mává zrovna na mě. Dostali jsme stůl v miniaturní uličce, kde se nám o něj každý "veselý" host opřel a ptal se na toalety.
Juka, co nechutná jako juka
Jídelní lístek sestavil kuchař Jaroslav Zahálka. Najdete zde netradiční, vybrané kombinace lahodných chutí připomínajících Karibik. Ryby, jehněčí kotletky s čočkou, pečené jehněčí lýtko nebo kreolské speciality, jako třeba rýži s černými fazolemi a slaninou. Já mám ráda malé barové pokrmy, takzvané tapas, které můžete zobat k vínu nebo jen tak. V Bodeguitě mají na výběr banánové plátky s rajčatovou salsou nebo jukové plátky s avokádovou omáčkou.
Juka je rostlina vzhledem připomínající palmu. Ve zdejším podání má ale do klasické juky bohužel hodně daleko. Živila jsem se jí několik měsíců a připravovala si ji na nespočet způsobů, takže vím, jak má správně chutnat. Přiobjednala jsem si tedy ještě česnekovou omáčku, která se přidává k jednomu z předkrmů - ke kuřecím paličkám ve "swett and chilli" marinádě (148 Kč).
V poslední době narážím v restauracích na syrové maso, obzvláště u kosti. Tady tomu naštěstí tak nebylo. Navíc jsem uvítala, že pečené paličky nebyly pálivé natolik, že bych musela každé sousto zapíjet sklenicí vody.
Můj spolustolovník si objednal tenké plátky pečeného steaku s tatarskou omáčkou, chilli olejem a topinkami (160 Kč). Přestože číšníka požádal o toasty připravené nasucho, dostal umaštěné chleby nasáté olejem. Za normálních okolností bych ihned žádala o výměnu, ale přestože jsme byli jediní hosté, kteří si v tak pozdní hodinu ještě objednali jídlo, trvalo poměrně dlouho, než jsme ho dostali.
Nechtěla jsem riskovat další zdržení a raději si napočítala do deseti. Pečené plátky se nejvíc ze všeho podobaly tlustě nakrájenému carpacciu, ovšem zcela bez chuti. Partner - a to je co říct -ani nedojedl. Jeho dojem zachránil až silný hovězí vývar s masem, zeleninou a nudlemi (55 Kč), o který jsme se podělili.
Jako hlavní jídlo jsem si dala kachní stehno pečené v sádle s provensálskými knedlíčky a zelím na červeném víně (230 Kč). Jedním slovem hrůza! Kachní stehno (spíše stehýnko) bylo tak namarinované, že hutná hnědá omáčka naprosto přebila chuť masa.
Podle informací od personálu je jejím základem vývar z kachních kostí a slaniny. Po pár soustech už nemáte chuť na nic a marně hledáte na talíři suchý kousek knedlíku. Ten se jim mimochodem velice povedl, kdyby se ovšem také nekoupal v hnědé omáčce, stejně jako příliš tvrdé zelí.
Čokoládová bomba
Těšila jsem se na dezert. Zaujal mě čokoládový dort s vanilkovým mascarpone a jahodami (185 Kč). Dort? Spíš čokoládová bomba. Měkký, bez zbytečných příkras a s čerstvým mascarpone. Ale tak hutný, že strávit tento šedesátigramový kousek mi trvalo několik těžkých hodin.
Abych alespoň trochu zachránila tento kulinářský horor, objednala jsem si hned po hlavním jídle zdejší vyhlášené mojito (159 Kč). Máta má prý příznivé účinky na trávicí ústrojí... Moje "medicína" bohužel dorazila až ve chvíli, kdy jsem žádala o účet.
Je škoda, že z luxusní restaurace se stala průměrná závodka pro střední třídu. Dříve vyhlášená kuchyně, netradiční menu a styl restaurace, který je i v dnešní době ojedinělý, by evidentně potřebovaly oprášit.
Možná by stačilo přizvat si opět odborníka a více kontrolovat, co se nosí na stůl. Rozhodně bych se nespoléhala na to, že po značném množství alkoholu v krvi bude hostům chutnat vše, co dostanou pod nos.
