1. Jaké dávat spropitné?
Desetiprocentní spropitné je téměř povinností, pokud si jej nemůžete dovolit, Laura Baranik, někdejší recenzentka Lidových novin, má jednoduchou, byť trochu nesympatickou a drsnou radu: Choďte jenom do podniků, na které máte. Michael Klíma radí navíc kromě spropitného dávat i "všimné" (ale ve skutečnosti to není nic jiného než úplatek), tj. malý obnos peněz osobě, která nás uvádí ke stolu. "Jednak v takovém případě dostanu stůl i v případě, že všechny stoly jsou rezervovány, a navíc osoba, která mě ke stolu uvádí, dá nějakým tajným způsobem číšníkovi, který mne pak obsluhuje, najevo, že jsem dobrý host – a že se podle toho o mě musí starat," říká Klíma.
Spropitné si můžete oprávněně ušetřit v případě, když vás obsluhující nepřivítá, když vám nepřinese včas jídelní lístek, když nepřinese včas objednané nápoje nebo jídla, když se vám nesnaží pomoci při výběru jídel a nápojů nebo třeba pokud se ani neusměje a tváří se, že jste mu svým příchodem zkazili večer.
Laura Baranik radí: |
2. Kam s látkovým ubrouskem?
Patří do klína a měl by v něm zůstat po celou dobu večeře či oběda. Pokud potřebujeme vstát od stolu, položíme ubrousek na sedadlo židle (v lepších podnicích nám ho v mezičase vymění za nový), což znamená, že se ještě hodláme ke stolu vrátit. Během jídla je možné ubrouskem lehce otřít ústa. Zastrkávat si ho za košili není vhodné. To, jak zacházíme s ubrouskem, vypovídá o tom, jak zvládáme etiketu, snad ze všeho nejvíc.
Čtěte také: |
3. Jak číst jídelní lístek?
Ať už je menu zatavené ve fólii (což se bohužel stává i v lepších podnicích), nebo v kožených deskách, nikdy by nemělo být dlouhé jako román a obsahovat vše od české kuchyně po hamburgery, od rizot po vepřové koleno. Kdo sledoval pořad Ano, šéfe!, ten si možná pamatuje, jak Zdeněk Pohlreich bědoval nad často nesmyslnými jmény pokrmů, jako je pověstný Kuchařův mls nebo Babiččino tajemství. Eventuálně nad rádoby vtipnou staročeštinou typu Sviní pečenice, celtový knedlec a zelíc místo vepřové pečeně s knedlíkem a zelím. Málo jídel na menu, to většinou znamená lepší a čerstvé suroviny.
Několik zajímavých tipů, jak se zorientovat v nabídce, vymyslel americký gastronomický novinář Todd Kliman. I když mluví o restauracích za mořem, lze některé z nich použít i v Česku.
Jak podle Klimana rozeznat obyčejnou polévku od gastronomického zážitku? Radí věnovat pozornost doplňujícím detailům: Slibně zní například "polévka z muškátové dýně a podzimní hrušky, olej z dýňových semínek" nebo "jemné hříbkové cappuccino s kapkou dýňového oleje" – to vše právě kvůli oleji, který pokrm ozvláštní – stejně jako kopeček zakysané smetany: Detail, který udělá z obyčejné misky s hutnou polévkou něco víc.
U salátů radí Kliman orientovat se podle sezónních produktů, které se dají koupit v okolí. "Saláty jsou hlavně o nákupu dobrých surovin. Pokud kuchař nenakupuje svědomitě, nemá cenu si salát dávat," míní Kliman.
A gastronomický novinář pokračuje: když si člověk dá něco smaženého v podniku, kde se moc často smažené nepodává, riskuje, že dostane mastnou chuťovku (protože fritéza není v neustálém zápřahu, tudíž není tak rozpálená). Kuřecí maso si Kliman objednává jen v drahých podnicích a vždy jen celé nebo půlku kuřete: "Pokud si objednáte kuřecí prsa, říkáte si o zklamání," tvrdí. Většinou jsou totiž suchá a zalitá nevábnou omáčkou (ideálně "po česku" vylepšená o plátek šunky a eidamu).
