Přestože restaurace Le Marché sídlí na jednom z hlavních náměstí přímo v centru Brna, její poloha není úplně šťastná. Zelný trh je poněkud mimo hlavní proud pěších návštěvníků centra, a navíc se večer mění v přeplněné parkoviště. Zásadní však je umístění podniku do útrob divadla Reduta, takže se o něm kvůli mizivé propagaci má šanci dozvědět opravdu málokdo.
Malá reklamní plachta na budově divadla působí spíš jako prezentace aktuálního programu, takže pro tuto chvíli je Le Marché zkrátka neviditelná restaurace. Tahle neviditelnost se ale bohužel projevuje i ve virtuálním světě, kde její provozovatelé víc než měsíc od otevření nebyli schopní zprovoznit webové stránky. Další z řady nedodělávek, se kterými se potenciální host potýká a které zbytečně kazí první dojem.
Restaurace Le Marché sídlí v brněnské Redutě. Její propagaci na fasádě si tak snadno spletete s upoutávkou na představení.
Promiňte, nerušíme?
Navzdory mizerné propagaci o podniku víme, vydáváme se tedy na jeho návštěvu. Jenže přestože známe adresu, není vyhráno. Člověk se totiž snadno ztratí i při jeho hledání v divadelní budově. Pokud se právě neschyluje k představení, zeje historická budova Reduty prázdnotou. Bylo by zajímavé sledovat, kolik lidí si troufne vzít za kliku masivních vstupních dveří a suverénně se vydá do liduprázdného interiéru hledat restauraci.
Kdo tak učiní, nesmí to vzdát hned u zavřených dveří naproti šatně, ale musí dojít až do atria, ze kterého teprve lze podnik zahlédnout. Po vstupu do nevelké místnosti s vysokým centrálním barem pokračuje přehlídka důsledné práce na zkažení prvního dojmu. Kromě nevlídného šera, které dá o to víc vyniknout svítící lednici s nápisem Coca Cola, hosta dost možná přivítá to co mě – a to jsem tu byl dvakrát. Vždy jsem měl pocit, že vlastně ruším personál při uvolněné konverzaci s přáteli na baru v prázdném podniku. Kuchař se sice neprodleně odebral ukrýt do kuchyně a číšník nás promptně usadil, pocitu, že jsme svým příchodem narušili něčí odpočinek, jsme se už ale nezbavili.
Interiér restaurace Le Marché.
V průběhu usazování vás možná stejně jako mě napadne, co je tohle vlastně za podnik. Je to bistro, takže se nemáme co divit, že číšníka nezajímá, jak naložíme s kabáty, které jsme si nakonec při jedné návštěvě museli pověsit za sebe na židli? Anebo je to restaurace, jen s nevzdělaným personálem? Při naší druhé návštěvě nám číšník sice přinesl ramínko, pak ale jen přihlížel, jak si na ně kabát dáváme, načež ho obřadně odnesl na věšák...
Le Marché prostě vzbuzuje příliš mnoho otázek. Mimochodem, ty personál zcela jistě nemá rád, protože na ně většinou nedokáže odpovědět a s omluvou odbíhá na poradu do kuchyně. U tří ze čtyř předkrmů něco nevědět a jednotlivě se chodit ptát, to vzbuzuje lítost a obavy, jak to celé vlastně dopadne. Absolutního dna, kdy jsem začal vážně přemýšlet o tom, že nebýt tu pracovně, už asi odcházím, jsme dosáhli při dotazu na víno. Vinný lístek neexistuje, z rozlévaných je k dispozici jen jedno víno, u kterého je číšník schopen kromě barvy dodat už jen jméno výrobce, a pokud host nedá pokoj, je vyzván k samostudiu chladicí vitríny.
Ne všechna jídla patří mezi propadáky, povedená je třeba pečená pražma.
V téhle tragikomedii hosté nevyhrávají
Po takové sérii nežádoucích udivení a podivných situací ještě před objednávkou jídla jsem se neubránil podezření, zda to všechno není jen nějaký propracovaný divadelní experiment. Představení, které se hraje každý den od poledne do půlnoci a kam diváci chodí v roli hostů, a zároveň se tak stávají spoluautory. Že by provozovatelé restaurace Twin Point svůj podnik zavřeli a šli nezkušeným hercům v roli obsluhy pomoct s nezbytnou profesionální částí představení a k vytvoření dokonalé iluze?
Kachní rilletes je menší kus masa ze stehna vydatně zalitý sádlem. Chybí třeba nakládaná cibulka nebo okurka.
V tomto kontextu by pak jistě pobavila vyděšená číšníkova odpověď na dotaz na kvalitu ústřic (80 korun za kus), že je ještě nikdy nejedl. A o kvalitě jídla by nemusela být ani řeč, jednoho by bohatě uspokojilo, že na stůl nejsou přinášeny sádrové rekvizity. I když vzhledem k cenám... "Pařížský chléb s kozím sýrem" za 90 korun je jen obyčejná šumava s hořčicí a dvěma rozpečenými kusy sýra, kachní rilletes za 70 korun je menší kus masa ze stehna vydatně zalitý sádlem, kterému chybí třeba nakládaná cibulka nebo okurka.
Jako divadelní divák bych pak byl velmi překvapen a přímo nadšen, kdyby z kuchyně dorazilo opravdu podařené jídlo držící se stylu jednoduché francouzské kuchyně. Naštěstí režisér připsal alespoň pár výstupů v tomto duchu. Velmi dobré byly například slávky na pastisu za 135 korun nebo pečená pražma na houbovém ragú (jen škoda že bez správného příboru a zejména bez talířku na odkládání kostí). Víc ale bylo těch nepovedených scén... Třeba z králíka na levanduli za 230 korun se vyklubal naprostý propadák. Malou přední nožku v převoněné smetanové omáčce, ze které se kuchař nenamáhal vyndat kuličky koření, a ještě ji naservíroval do hlubokého talíře, jsme rovnou vrátili.
Pařížský chléb s kozím sýrem je obyčejná šumava s hořčicí a dvěma rozpečenými kusy sýra.
Herci bych pak v závěru představení odpustil, že přinese jen rukou psaný účet, desky s penězi odnese a ke stolu už se nevrátí. Náležitě emocionálně rozjitřen bych pak opouštěl divadlo se vzpomínkami na povedený extravagantní dramatický kus o tom, že pouhé nadšení rozhodně nestvoří restauraci, kam bych se rád vracel. Bohužel.