Restaurace U prince Miroslava se nachází v prostředí typické prvorepublikové periferie, kde se zástavba činžovních domů láme do vilkové čtvrti. Vstupuje se přes zahrádku, kde jsou čtyři dřevěné stoly s lavicemi, každý z nich stíní slunečník jiného malého pivovaru, což dává zahrádce vesele strakatou atmosféru. A návštěvníka to nepřímo upozorňuje na pivní zaměření podniku - plných 19 píp.
Interiér hospody v suterénu respektuje charakter domu ze třicátých let minulého století - dřevěná podlaha, stěny s nahrubo omítnutými kazetami evokujícími linkrustaci v červenohnědé barvě s krémovým lemováním, zadní salonek je v barevnosti hráškově zelená se žlutým lemem. Salonek je vyzdoben opravdu vtipnými, až pitoreskními obrazy Zbyňka Benýška. U výčepu visí několik španělských kytar, které napovídají, že se zde může rozjet družná zábava se zpěvem, i když si doma zrovna zapomenete nástroj.
Piva spousta, informací méně
Obsluha tu měla jasně rozdělené role, jaké známe z kriminálek -hodný a zlý. Tím"hodným" byl číšník, jenž mimikou jasně dával najevo, které pivo stojí v první řadě za ochutnání a které je rozumné si nechat až pro případ, že by se zajímavější značky vypily. Roli "zlého" pak hrála číšnice s přísnými brýlemi, která by se možná lépe uplatnila jako učitelka v nějaké speciální škole pro nevychovatelné děti. Je ale dost možné, že při zavíračce její postava může sehrát pro podnik pozitivní roli.
Aktuální pivní lístek (nabídka piv se pravidelně obměňuje) je první, co vám na stole padne do oka. Tady bych princi Miroslavovi rovnou vytknul, že u některých piv neuvádí stupně a u všech neuvádí cenu. Podrobné charakteristiky piv jsou sice vyvěšeny na velké tabuli u výčepu, ale komu se chce po každém pivu běhat pro informace... Ceny jsou sice uvedeny také na internetu, pokud ale nepatříte k těm, co s sebou do restaurace nosí notebook jenom proto, aby se dozvěděli cenu piva, moc vám to nepomůže.
U výčepu najdete podrobnější informace o jednotlivých značkách piv.
Naštěstí pivní nabídka a souhra s milým číšníkem dá rychle na tento nedostatek zapomenout. Z ochutnaných piv si roli favorita brzy zabral olivětínský Opat Pepper, vonící po pepři a s velice příjemným pálivým nádechem. Myslím, že i nejzatvrzelejšímu odpůrci všech pivních novot by ochutnání tohoto moku nahlodalo jeho konzervativní žebříček hodnot. Za zmínku dále stojí výborně vyladěný ležák Hubertus prémium z Kácova, hlinecký nefiltrovaný Rychtář 12° i nefiltrovaná Únětická 10°, která tu vedle radlerů zastupuje piva na žízeň.
Na pivním lístku mě trochu překvapila přítomnost piva Pilsner Urquell, které se v těchto typech hospod zpravidla neobjevuje. Zřejmě se tu ale chtějí zavděčit úplně všem pivařům.
Porce tu mají nesobecky veliké
První výprava za poznáním prince Miroslava začala před třetí hodinou, kdy ještě mají hotová jídla, ale už připravují i minutky. Prosluněná zahrádka měla náladu, jako když se člověk vrací z koupaliště. Z hotových jídel, kterých tu nabízejí zpravidla pět v ceně kolem 80 Kč, padla volba na uzený vepřový jazyk se švestkovou omáčkou a bramborovými nočky (120 g, za 82 Kč). Jídlo, které by obstálo i v té nejlepší firemní jídelně, kde se dbá jak na kvalitu, tak na poměr cena a výkon.
Druhý testovací vzorek byla doporučená minutka ze stálého lístku: Radlické medailonky vepřové a kuřecí prokládané anglickou slaninou (300 g, 175 Kč) s hranolky (200g, 28 Kč). Nejstandardnější minutka z dobrých surovin. Vše správně prosmažené, chuťově bezchybné, nicméně bez osobitosti. Křupavá anglická slanina dosvědčuje, že se tu nehraje na zdravou stravu, ale aby to k pivu šmakovalo. Netřeba dodávat, že jak bramborové nočky, tak hranolky byly z polotovaru. Znamení, že skutečný labužník si pro ukojení svých potřeb musí najít přece jenom jinou cenovou skupinu. Dalším rysem všech jídel je naprosto nesobecká velikost porcí, která u českého strávníka spolehlivě vyvolává pocit štěstí a hojnosti.
Nabídka jídel v restauraci U prince Miroslava vhodně doplňuje to hlavní: širokou pivní nabídku.
Večerní návštěva prověřila připravenost podniku na posezení partiček a dvojiček. Na řadu tedy přišlo testování pochoutek k pivu. Tlačenka s cibulí a octem (50 g, 45 Kč), etalon hospodských chuťovek, byla vynikající, smírnou příchutí česneku, natenko nakrájená, množství cibule potvrdilo povahu podniku: nebát se kvantity. V další fázi přišel na řadu tatarský biftek s topinkami (100 g, 130 Kč) z evidentně čerstvého masa a s dostatečným ověnčením kořením a přísadami. Bramboráčky se zapečenými olomouckými tvarůžky (4 ks, 75 Kč) byly opravdu domácí a jen doložily, že v české kuchyni lze s úspěchem spojit leccos.
Návštěvníci restaurace se skládali především z řad starousedlíků, zaměstnanců nedalekých bankovních domů a office center tu bylo jak šafránu, což dokládá, že chuť na zajímavé pivo je jev širší a netýká se jen vyznavačů trendů. Zdařilou tečku mé mise udělal muž s vizáží člena kapely ZZ TOP, který se vybelhal z vedlejšího domu a přisedl ke stolu. Připili jsme si Primátorem Stout, černým jako noc a hořkým jako život.
