Předehřejte troubu. Odstraňte obal. Zeleninu rozložte na plech a posypte lístky rozmarýnu. Přidejte lžíci oleje. Doba přípravy 20 minut na 220 °C. V polovině doby přípravy obraťte. Ne, to není recept, ale „návod k použití“, jak je psáno na obalu. Skrz plast je v kartonové misce vidět mrkev, pastinák, červená cibule a rozmarýn – vše umyté, nakrájené a naaranžované.
Pokrm patří k nové generaci polotovarů, kterých britský řetězec zastoupený i v České republice nabízí řadu. A nejen on. Pomalu se podobné zlepšováky objevují i v dalších supermarketech. Zvykli jsme si na oprané saláty v sáčku, předvařenou kukuřici nebo červenou řepu. Jde o další krok v dlouhodobém vývoji směrem ke zkrácení procesu vaření. Ano, připravovat si jídlo doma se dnes sice nosí, ale vše má být rychlé, pohodlné, snadné. Takže proč se loupat s bramborami, které si můžeme bez slupky koupit zatavené ve fólii, nač krájet mrkev, když to za nás může udělat výrobce. A kdybychom se nechtěli „dřít“ s loupáním cibule, můžeme hodit do košíku úhledně zabalené kostičky.
Co budeme jíst?
Každý z nás za život zkonzumuje asi padesát tun potravin. Celkem jde nejméně o sto tisíc jídel. Na to, co budeme jíst, pomýšlíme mnohokrát denně. Rozhodnutí činíme převážně emocionálně a na základě našich stravovacích zvyklostí. Čím dál častěji ale také podle toho, „jak to jde rychle“. Jídlo „to go“, tedy s sebou, nebo potraviny „ready to eat“, připravené k okamžité konzumaci, zažívají strmý vzestup. Celosvětový trh s těmito výrobky v dalších deseti letech poroste o více než sedm procent ročně. V roce 2026 má podle britského výzkumného institutu Future Market Insights činit skoro pět bilionů korun. Tato čísla se kromě potravin k přímé spotřebě vztahují i na mražené potraviny, umytou zeleninu a ovoce, na chléb a pečivo. Asi nepřekvapí, že se jich nejvíce prodá v USA a ve Velké Británii.
Jakýmsi dosavadním vyvrcholením snahy o „uživatelsky přívětivé“ potraviny byl vzorně oloupaný pomeranč v plastové krabičce, který prodával americký řetězec Whole Foods. Po vlně pobouření společnost produkt zase rychle stáhla z regálu a nadále pomeranč prodávala v jeho přirozeném obalu, tedy ve slupce. Jen o pár dnů později čelila podobné kritice kanadská síť Sobeys, která začala prodávat oloupaná a vypeckovaná avokáda. „Tento produkt byl vyvinut pro lidi, kteří mohou být nováčky v používání avokád, a pro trochu větší pohodlí,“ hájil se řetězec. Vtipné bylo konstatování jednoho zákazníka, že vyjmout avokádo z plastu je stejně obtížné, jako je oloupat.
„Podobnou příhodu jsme zažili před několika lety s banánem,“ vypráví Paul Pöttschacher, mluvčí Rewe Group, ke které patří i Billa. „V jedné vídeňské pobočce učeň viděl nahnědlý banán. Myslel si, že ho už nikdo nebude chtít. Oloupal ho, nakrájel na kousky a zabalil do fólie. Nechtěl plýtvat, ale lidé se rozčilovali nad nadbytečným užíváním plastů. Jenže i toto je možnost, jak prodat vzhledově nedokonalé ovoce, které je ale v pořádku,“ říká.
„V Mexiku je nepředstavitelné, že by si lidé koupili nakrájené ovoce v kelímku. Jsme zvyklí kupovat ho v celku,“ říká učitelka Milena, z poloviny Češka a z poloviny Mexičanka. Zralé ananasy či manga v této tropické zemi navíc rádi jedí rukou. „Často vám po nich teče šťáva, je to požitek všemi smysly,“ vypráví nadšeně. Tomu průměrný Brit nejspíš moc nerozumí, vždyť právě na ostrovech jsou „potraviny pro lenochy“, jak tam předem připravenému jídlu říkají, samozřejmostí. Důsledky rád předvádí ve školách kuchař Jamie Oliver – mnoho dětí nepozná druhy zeleniny, protože ji viděly jen v nakrájeném stavu.
Návštěva některých řetězců je trochu jako výlet do budoucnosti každodenního stravování. Promýšlení toho, co se v následujících dnech bude vařit, sepsání seznamu a nakupování ingrediencí odpadá. Například v Rakousku prodávají řetězce řady „lepších“ polotovarů bez přidaných konzervantů a dochucovadel. Nabízejí i nečekaně rafinované či exotické pokrmy, někdy na způsob stavebnice, z níž si lze libovolně nakombinovat večeři. Jde o takzvanou „Komponentenküche“ (kuchyně složená z dílů), kterou řetězec Merkur patřící Bille nabízí s mottem „Kochen leicht gemacht“ (snadno uvařené). Ze čtyř „součástek“ – základ, zelenina, omáčka, příloha – si zákazník sestaví podle osobních preferencí „svůj“ pokrm, který doma uvaří během pěti minut. Různými kombinacemi získá více než 2000 pokrmů.
Procházka kuchařkou
V Německu zas prosperuje supermarket Kochhaus, ve kterém zboží není řazené dle kategorií, nýbrž podle receptu. Koncept obchodu říká, že „procházíte“ kuchařkou a zastavíte se u toho pokrmu, který vás nejvíc oslovuje. Každý týden je jich na výběr osmnáct, od předkrmu až po dezert. A když je třeba pouze stroužek česneku, pak dostanete opravdu jen jeden. Obrázky na tabuli ukážou krok za krokem, jak se pokrm uvaří. Kdo nemá čas, může si nechat poslat suroviny domů. Ceny za pokrmy se pohybují v přepočtu od 81 do 270 korun.
Když se nakupuje jen pro jediné příští jídlo, posoudit zralost či čerstvost podle vůně nebo hmatem už není možné a ani nutné. Řešíme pouze, na jaký z těch v různých stupních zpracovaných pokrmů zrovna máme chuť. S potravinami ztrácíme kontakt, čímž se ochuzujeme i o smyslový prožitek ze zpracovávání surovin.
Nemáme čas. Opravdu?
Hájíme se tím, že na to, abychom si recept vyladili k dokonalosti a vaření si i trochu užili, v dnešní uspěchané době nemáme čas. Jenže čísla naznačují spíše opak. Průměrná pracovní doba činí čtyřicet hodin za týden, při zohlednění dovolené a svátků navíc pracujeme pouze třicet sedm týdnů. Na začátku minulého století lidé pracovali týdně třeba i pětašedesát hodin, v továrně nebo na poli, bez nároku na placenou dovolenou. Denně trávíme v průměru bezmála tři čtvrtě hodiny na Facebooku a ještě více před televizí, velký kus práce odvádějí pračka a myčka, do našich domovů se stěhují roboti, kteří za nás vysávají podlahu nebo myjí okna. I v kuchyni se zabydlely stroje a nástroje, které nám pomáhají strouhat, krájet, sekat, šlehat, hníst či péct. Přesto stále žehráme na nedostatek času.
Podle německých vědců dnes na jedno jídlo v průměru vynaložíme osm minut nákupu a přípravy. Před dvaceti lety to bylo čtvrt hodiny, v roce 1974 třicet minut av roce 1934 dvě a půl hodiny. Tehdy tuto práci nesly na bedrech výhradně ženy, zatímco muži vydělávali na živobytí a vedli světové války. Po té poslední ženy nastoupily do placených zaměstnání. Jenže zatímco soustružník Zdeněk šel po práci na pivo, jeřábnici Zdenku čekala druhá šichta doma. Jak překonat hluboce zakořeněné tradice, navíc když to od jedné strany vyžaduje vzdát se svých privilegií? Nejlépe se o to ani nepokoušet a pomoci si trikem, v tomto případě mechanizací domácnosti a zefektivněním vaření.
V padesátých letech tedy začal vývoj všemožných polotovarů a předem připravených jídel. „Zpočátku bylo velmi obtížné zajistit průmyslovou výrobu a přijatelnou cenu těchto potravin“, říká Martin Franc, vedoucí oddělení dějin Akademie věd Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, historik každodennosti. „Existovala u nás speciální distribuční síť pro obalované sýry na smažení, pokrmy z mletého masa nebo obalované řízky, o které byl největší zájem.“ Dříve narození mají jistě v živé paměti obchody zvané Polotovary, v jejichž výloze se krčily obalené hlavičky květáku či holandské řízky. Stačilo je hodit na pánev a osmažit.
Výroba polotovarů byla příliš náročná na ruční práci a některé zboží neuspokojovalo svojí kvalitou, například legendární REMA plátky. Jak napovídá název této „pochutiny“, tedy zkratka sousloví rekonstituované maso, šlo o zbytky masa slisované do obdélníků neurčité barvy a chuti, z nichž se kouzlily třeba řízky.
Optimalizace chuti
Už v roce 1957 se na českém trhu objevily první polévky v sáčku, klasická gulášová, hrachová se slaninou, slepičí a flíčková. V západoněmeckých domácnostech se mezitím rozšířily mrazáky as nimi trend mražených polotovarů. Když v roce 1970 společnost Dr. Oetker uvedla na trh první mraženou pizzu s mozzarellou, mortadelou, rajčaty a paprikou na syrovém těstu v hliníkové misce, okamžitě se z ní stal trhák, kterým její modernější variace zůstávají i o půlstoletí později. Kromě produkčních procesů ale museli výrobci polotovarů „optimalizovat“ také chuť. S láskou a péčí připravené jídlo z čerstvých surovin chutná jinak, než když do zásobníků nasypete průmyslově zpracované suroviny a zapnete výrobní linku na plný výkon.
Navíc se to v průmyslových potravinách hemží umělými barvivy a látkami zvýrazňujícími chuť. Jedním z nejrozšířenějších a také nejkontroverznějších aditiv je glutamát sodný, který se začal přidávat skoro do všeho, co lze jíst – ať už přiznaně pod zkratkou E621, anebo schovaný za souslovím „výtažek z kvasničného extraktu“. V levnějších potravinách a polotovarech je glutamátu víc než dost, stejně jako dalších nutričně problematických složek, především cukru, soli a nevhodných tuků. Mnoho spotřebitelů to neřeší a jogurt se skutečnými jahodami a bez barviva jim připadá fádní.
Stejně tak je ovšem čím dál více lidí, kteří o jídle přemýšlejí. Také oni by si třeba tu a tam koupili již skoro hotový pokrm, pokud by nemuseli příliš slevovat z chuti a kvality. Právě na ně nový trend předem připravených polotovarů cílí. Fakt, že oloupaná cibule a na kostičky nakrájená mrkev jsou tak trochu zvrácenost, nejspíš za chvíli nebude nikdo řešit. Stejně jako tomu bylo kdysi u polévek z pytlíku.
