Jako lék i na talíř. Zařaďte do jídelníčku co nejvíce bylinek, prospívají organismu

Není na světě bylina, aby pro něco nebyla,“ říká valašské přísloví – a pohled na jarní louky, úvozové cesty i rumiště mu dává vrchovatě za pravdu. Každý lístek či kvítek, který po zimě vyrašil, jako by se nabízel do kuchyně nebo ke zpracování pro léčivé účely. Po dlouhých měsících, kdy bylo všechno zelené pod sněhem, to tělo přímo táhne ke každé rostlince, jež ohlašuje jaro. Organismus si jednoduše říká o čerstvé býlí.

Vopenec a cikorie

Podle tradic našich babiček byl dnem, kdy se jarní lístky objevily na stole nejpozději, Zelený čtvrtek. Stará pověra říká, že člověk má v tento den pojísti něco zeleného, aby jej nebolelo v krku a vůbec byl zdráv. Doyenka českých kuchařek Magdalena Dobromila Rettigová nezůstává ve svých spisech této tradici nic dlužna.

„Na jaře sbírají se všelijaké bylinky, z nichž chutná a zdravá polévka se upraviti může. Vezmi tedy openec, žebříček, jahodové, fialkové a kmínové lístky, chudobičky, cikorku, kerblík zelenou petrželku, mladé zelené cibulky, řeřichu, polní salátek a všechno dobře očisti…“ začíná recept na polévku z jarního býlí.

Podobně radí i národopisec Čeněk Zíbrt, který cituje rady ze spisů vydaných na počátku devatenáctého století: „Potřebovati se mohou všechny byliny, o nichž se ví, že žádné hořké a nebo škodné šťávy nemají, jako třebule, vopenec, špenát, petržel, cikorie, pampeliška, řebříček, sedmikrása a jiné.“

Kromě zelených polévek, které oba klasici doporučují, se dají nasekané bylinky použít i do mnoha dalších jarních jídel: skvělé jsou hlavně v různých salátech, nákypech, zapékaných jídlech, ale též v omáčkách. Na Českobrodsku se třeba na jaře tradičně dělal svítek s uzeným masem a nadrobno nasekanými mladými lístky kopřiv a šnytlíkem. Na jihu Čech, konkrétně na Bechyňsku, zase bývalo zvykem vajíčka kořenit popencem zvaným též kundrlátek či budra. A tehdejším hospodyním nešlo jen o chuť.

„Význam byl asi ten, aby po požití kundrlátku byli všichni domácí chráněni proti čarám a moru. Podobně se dřív užívalo i černobejlu, divizny, předobra,“ upozorňuje historik Jan Karel Hraše ve sborníku Český lid. Když odhlédneme od magického aspektu, dá se předpokládat, že mor tady zastupuje nemoci jako takové: bylinkářky nejspíš znaly pozitivní vliv popence na čištění krve a rozpouštění hlenů. Oboje po zimě organismu prospělo více než dost. Zatímco některé býlí bylo v kuchyni typické pro ten či onen region, část z nich vládla na jaře napříč republikou. Od Aše až po Valašské Klobouky by se hospodyně shodly hlavně na kopřivě. První neděli po Velikonocích se podle ní dokonce říkalo kopřivná.

Zásobárna vitaminu C

Většina jarních bylinek v sobě spojuje hned dvě funkce: dodají tělu vitaminy po zimě, zároveň však ještě skoro každou charakterizuje nějaký specifický léčivý účinek.

„Řeřicha vodní je vůbec známá a u lidu vážená bylina. Roste a zelená se po celý rok, i v zimě pod sněhem a ledem kolem pramenitých vod, a trhá ji lid zjara nejvíce k léčící potřebě a pak i na salát s octem a olejem neb jinou mastnotou,“ píše páter Krbec ve svém Malém zelináři o již zmiňované potočnici. 

Praotec tuzemských botaniků, Pietro Andrea Mattioli, neopomíná protikurdějové účinky jarních bylinek. „Vlastnost a moc této byliny je téměř taková jako potoční řeřichy. Obzvláštní moc má proti nemoci zvané scorbutus (kurděje); užívá se v tom případě šťáva z této rostliny,“ píše Mattioli o lžičníku. Dnes nám sice kurděje nehrozí, ale zvýšená dávka vitaminu C, jíž tohle býlí vyniká, se nám po zimě hodí stejně jako našim předkům. V této souvislosti staří herbaristé doporučují také rozrazil potoční, do salátů se má přidávat i barborka, tedy býlí svaté Barbory. Jaro však nepřináší jen prevenci v podobě lístků s vysokým obsahem vitaminu C. Duben a květen jsou bohaté i na bylinky, jimiž se léčí různá nachlazení, rýmy, chřipky a jiné choroby typické pro tohle přechodové období.

Jedním z květů, které ohlašují jaro a zároveň zaženou na ústup kašel, je podběl. Jasně žluté kvítky zvané též májík nebo babuše se vyplatí sbírat hned, jak na ně narazíte. Tam, kde jeden týden jsou, už příští být nemusí. Odkvétají rychle. Květy sbírejte za suchého počasí, sušte nejprve na slunci, pak ve stínu. Podběl je velmi účinný při zánětech horních cest dýchacích, pomáhá na odkašlávání. Užívejte jej však jen krátkodobě: množství alkaloidů, které obsahuje, jej diskvalifikuje pro delší užívání. Ze stejných důvodů se nehodí do čajů pro děti či těhotné. Na dýchací cesty též báječně zabírá plicník. Ovšem s podobnými omezeními, jaká platí pro podběl.

Do směsí na kašel se hodí taky prvosenka jarní tedy petrklíč, který obsahuje saponin. Ten ředí hleny v průduškách a plících. Kromě kašle můžete prvosenku používat i na léčbu migrén či chronické nespavosti a uleví též od stresu. Jen pozor: některé vyšlechtěné odrůdy jsou klasickému petrklíči z farmaceutického hlediska dost vzdálené a na léčení se nehodí.

Očištěný organismus

Kromě různých nachlazení, kašlů a rým mnozí na jaře řeší též celkovou detoxikaci organismu. Jednou z bylinek, které se k tomu účelu doporučují, je sedmikráska. Její nenápadné kvítky čistí krev, lehce podporují pocení, mají močopudné účinky a stimulují také funkci jater. Mnozí bylinkáři doporučují sedmikráskový čaj též na artritidu a kožní onemocnění.

Tradiční očistnou bylinou je v našich krajích již zmiňovaná kopřiva, a to jak pro vnější, tak vnitřní užití. Mladé špičky se doporučují coby přídavek zeleninových koktejlů. Čerstvá šťáva z kopřiv je kromě jiného účinným lékem proti chudokrevnosti, čaj zmírňuje vysoký krevní tlak, má pozitivní účinky při diabetu, kožních plísních, ale též při akné. Pro vnější užití se na vlasy hodí koupel ze sušených listů.

Mezi bylinky čistící organismus se počítá též bříza; použijte mladé lístky, jimiž na jaře začne obrážet. Z dalších běžně dostupných bylin je tradicí prověřená pampeliška, tedy smetanka lékařská. Má pozitivní účinky na játra a ledviny: nemocné léčí a zdravé povzbuzuje k činnosti.

Seznam jarních bylinek, které jsou snadno k nalezení a obohatí vaši domácí lékárnu, je dlouhý, pro konkrétní čajové směsi stojí za to sáhnout k receptům osvědčených bylinkářů. Mezi skutečné kapacity patřili třeba Jiří Janča nebo Josef Zentrich, po obou zůstalo dost knih – stejně jako po Pavlu Váňovi. Z těch žijících se můžete obrátit třeba na Jaroslavu Divílkovou z Vizovic či Hanu Urbánkovou ze Žďárských vrchů. Pro léčbu závažnějších onemocnění užití bylin konzultujte s lékařem či zkušeným bylinkářem.