Verona není jen o Julii a Romeovi
Dostat se na dvorek, kde je pár metrů nad zemí balkón, ze kterého dle dramatika Shakespeara naslouchala vyznání Romea zamilovaná Julie, bylo skoro nemožné. Dav hovořící všemi jazyky se už nemohl dočkat až na vlastní oči uvidí symbol lásky všech lásek a pokusí se zastrčit do nějaké mezírky svůj zamilovaný vzkaz. Tohle všechno jsem už měla za sebou… tedy vzkaz jsem ještě pod balkónem nezanechala, pravda. Nejsem totiž ve Veroně poprvé a zcela jistě se sem ještě vrátím kvůli skvělé gastronomii.
Zmrzlinárny jsou všude, ale kam zajít na pravé italské speciality?
Hlavní náměstí s tržištěm bylo však zaplněné skoro stejně, jako plácek pod vzpomínaným balkónem, a tak jsem se uklidňovala pořádným kopcem místní vyhlášené zmrzliny a brouzdala postranními uličkami, které stojí také za povšimnutí. Byl čas pozdního oběda a čirou náhodou jsem narazila na jednu z malých místních restaurací. Ovšem bylo plno, bylo těsně před druhou a od dvou prý mají odpolední pauzu. Personál mi doporučil stejně dobrou autentickou restauraci pár desítek metrů odsud, ta na rozdíl od té první nezavírala, protože vůbec neotevřela a jako celá Itálie se věnovala zasloužené dovolené.
  |
Little Italy není zase tak malý a stojí za návštěvu
Když jsem v koncích, sáhnu pro doporučení TripAdvisoru a podobných stránek. Navedly mě do pizzerie s názvem Little Italy a světe div se, čekali jsme na místo pouhých deset minut, i když nás bylo pět. Prý náhoda, pravila milá dívenka, která nás odvedla na místo, a nakonec jsme se docela skamarádili. Byla totiž z Rumunska, a tak nějak podvědomě mezi námi zakřesla jiskra soudržnosti z dob minulých.
Objednali jsme si klasiku, jakou jsou těstoviny, saláty a pizzy, až na syna Petra, který si objednal tatarák… tatarák z koňského masa. Prý si takovou příležitost nenechá ujít, ještě se dosud s podobnou nabídkou na jídelníčku nikde nesetkal. Pátrala jsem v paměti, abych konstatovala, že jsem na tom asi stejně.
Vím, že příprava jídel z koňského masa je hodně oblíbená třeba v Polsku, že trochu v menší míře je na tom podobně i Itálie, ale ještě jsem neměla tu čest dát si něco podobného v restauraci.
Dát si koně ve Veroně
Koňské maso bylo z etických důvodů totiž v Evropě dlouho zapovězeno, i když se v minulosti podávalo třeba dětem jako lék, aby se dříve uzdravily, má totiž dost vysokou nutriční hodnotu. Dnes se dováží především z Argentiny, kde se koně chovají podobně jako skot. V menší míře funguje chov na maso třeba v Rumunsku, Polsku, Francii a Itálii. Právě ona obsluhující dívenka z Rumunska schválila synovi objednávku slovy, že je to delikatesa a že si moc pochutná. Ona sama prý koninu přímo miluje.
Z koňského masa se vyrábí hodně druhů salámů, složení je však k vylepšení chuti ze 60 % konina a zbytek hovězí nebo vepřové maso. V recepturách se dále objevují koňské steaky, guláše a vzpomínaný tatarák.
Z koniny jsem ještě nevařila a nemyslím si, že mě to potká, ovšem když na stůl položili naše objednávky, byl tatarák jednoznačné vítězem, coby nejpohlednější jídlo. Milý byl i slovní doprovod číšníka, který Petrovi naservíroval jídlo s větou: „You are very brave! Hero! Fantastic choice!“
Ochutnala jsem a je opravdu chutné a nedivím se jeho oblíbenosti třeba v Japonsku, kde z čerstvé koniny připravuji sashimi a samotné maso má v japonštině pro nás známé pojmenování sakura, zřejmě kvůli svému zabarvení.
Dát si koně ve Veroně je opravdu zážitek, ale jinak doporučuji její návštěvu třeba právě kvůli balkónku, kde sice Julie nikdy nestála, ale všichni tomu rádi věříme.
Závěrem musím konstatovat, že tatarák byl absolutně čerstvý, jemný a moc chutný, namíchaný s kapary ze sicilské Pantellerie, (speciálně k těmto se ještě vrátím), které jedinné mu přidávaly kořeněnou chuť a podával se s medovou hořčicí, salátkem a křupavými lupínky. Klidně si někdy zahrajte na hrdinu a ochutnejte ho.
