Když jsem před patnácti lety přišla s nápadem, že naučím Čechy jíst dýně, okolí si ťukalo na čelo. Pokud byl nějaký druh zeleniny na černé listině, byla to v té době jednoznačně dýně. Nad celerem jsme byli ochotni přimhouřit oči ve svíčkové, kapustu zase snést v závitcích s masem. Jenže co s nanicovatou dýní? Chudák holka si být Popelkou tak úplně nezasloužila.
Podzim se blíží. Přinášíme pět jednoduchých receptů z dýně |
Toužila jsem vykřičet do světa, že abyste si pochutnali, velmi záleží, který druh dýně se rozhodnete konzumovat. Ano, dužina některých je téměř bez chuti a přeměnit ji na pochoutku nejde ani kouzelným proutkem. Mnozí ji díky tomu přisoudili úděl potupného alternování za ananas, který dodnes vyvolá zběsilý výraz ve tváři. Jenže jsou to právě ty dýně s nanicovatou dužinou, které nám dávají ta výborná semínka nadupaná minerály. Taková z opěvované dýně hokkaido prostě nevydolujete. Samozřejmě i ta semínka má, ale nepůjdou vám tak dobře vyloupat.
Chuťová extáze
Dnes se s nabídkou dýní setkáte v každém supermarketu. Oblíbené pro svou chuť jsou zejména druhy hokkaido, máslová dýně (ta co tvarem připomíná hrušku) nebo dýně muškátová. Občas se můžete setkat i s dýní špagetovou, jejíž dužina se rozpadá na vlákna a u farmářů s dalšími méně známými odrůdami. Jak ráda se nadechuju vůně podobné melounu, když muškátovou dýni rozkrojím a rázem se řez orosí droboučkými kapkami šťávy. Všechny dýňové krasavice je třeba oloupat a zbavit semínek, s výjimkou dýně hokkaido. Tu se loupat nepokoušejte a věřte mi, že z vlastních zkušeností, kdy se mi slupka zaryla pod nehet, vím, co říkám.
Slupka je tvrdá, ale vařením krásně změkne. Netrvá to nijak dlouho, něco jako u brambor. Abyste si ze zubů netahali kusy slupky jako trsátka na kytaru, raději do ní pro jistotu píchněte, než se ji rozhodnete sejmout z plamene a předestřít k slavnostní tabuli. Dýně hokkaido, která vděčí za název japonskému ostrovu, je pro mnohé chuťovou královnou. Její dužina je hutná a krémovou polévkou z ní omráčíte nejednoho dýňového odpůrce. Výhodou je, že dýňové krémy není třeba ničím zahušťovat ani je přehlcovat dalšími chutěmi. Osobně miluju špetku skořice a/nebo chilli koření, což říznosti jen prospěje.
Hummus, ravioly, ale i páj s pekanovými ořechy. Jak na dýně poradí šéfkuchaři |
S dýněmi si můžete hrát v chuťových variacích nasladko i naslano. Můžete je nastrouhat do štrúdlu, perníku nebo podusit v curry či přidat ke guláši. Dýňové pyré sluší i náplni raviol, omáčkám nebo rizotu. Já z něj kdysi připravovala i dýňové máslo na sladko a natřené na toust nebo jen tak na lžičku bylo návykovou laskominou. Dýně můžete vařit, dusit, péct i zapékat. Sklízí se u nás od srpna a uskladněné v suchu a chladu vám vydrží pár měsíců. Na parapetu, pod postelí či ve sklepě. Jen je doporučuju čas od času kontrolovat, neboť natlučená dýně začne plesnivět a nákazu lehce přenese na vedle trůnící kolegyni.
Právě nyní začíná každoroční dýňové šílenství díky oslavě Halloweenu. Z dýní je poměrně slušný byznys a občas se setkáte s jejich prodejem za doprovodu bludišť a skákacích hradů, což zavání lehce pouťovou atrakcí. Osobně dám raději přednost dýni pro kulinární hrátky před bezzubou vydlabanou tváří, která se vám po pár dnech zbortí a skončí na smetišti.
Jak se to má se semínky
Kromě dužiny dává dýně i semínka, která jsou většinou pokrytá bílou slupkou. Je třeba je z ní vyloupat. Zelená semínka mají oříškově lahodnou chuť a ta nejlépe vynikne při pražení, obdobně jako u kávy či ořechů. Nabitá jsou spoustou stopových prvků a minerálů. Vysoký podíl v nich má zinek, komplex vitaminů E či hořčík. Blahodárné jsou na prostatu i regeneraci kůže či růst vlasů a nehtů, snižují hladinu cholesterolu.
Na Jižní Moravě, ve Velkých Bílovicích, má na dýňových semíncích postavenou firmu rodina Herůfkových. Martina Herůfka je těžké nahnat, protože se v Bílovicích zrovna slaví hody. A tam jejich stánek s dýňovými jádry, jak tu semínkům všichni říkají, nesmí chybět. Oblíbená tu jsou zejména semínka nevyloupaná z bílé slupky. Dá to sice víc práce, ale zase je to společenskou událostí, při které nikdo nikam nespěchá. Semínkům se Herůfkovi věnují už 18 let a všechno to začalo, když chtěli být za studentských let se ženou (tenkrát ještě přítelkyní) nezávislí a přivydělávali si prodejem zeleniny. Dýně prý postupně vytlačila okurky, rajčata i papriku. Z půl hektaru byl hektar, pak dva a dnes se rozrostly na 40 hektarech. „Jednou jsme s tím chtěli seknout, protože jsme stavěli dům, ale lidi pořád volali a chtěli jádra, tak jsme vydrželi,“ zavzpomíná Martin Herůfek.
Pěstují tu dvě odrůdy dýní, z nichž jedny dávají semínka s bílou slupkou, ze které je třeba je vyloupat. Druhé dýně plodí semínka bez slupky. „Nevím, jak se ty odrůdy jmenují. Pro nás je ta první prostě dyňa na slupku. To semeno nedegraduje a používáme ho už nějakých 30 roků. Používal ho už můj taťka i jeho taťka a pořád je to stejný. Jednou jsme chtěli semena dokoupit, ale co jsme vyzkoušeli, nebylo to ono,“ líčí pan Herůfek.
