Pro mnohé Newyorčany, kteří jednašedesátiletého muže po celých devětadevadesát týdnů v ulicích města potkávali, se stal "tváří recese". Zosobňoval přesně to, čeho se po světové finanční krizi nejvíce obávali. Nakonec ale přece jen získal to, kvůli čemu pravidelné několikahodinové pochůzky podnikal - práci.
"Téměř bezdomovec. Hledám práci. Velmi zkušený manažer v oblasti provozu a správy." Takovými hesly se Paul Nawrocki snažil přesvědčit kolemjdoucí, proč by mu měli dát šanci a zkusit ho zaměstnat. Oboustranná cedule, kterou si pověsil na své tělo, a neohrožený úsměv, s nímž rozdával svá "sívíčka", mu zajistily popularitu i zájem médií. Od konce roku 2008, kdy plakát s inzerátem na sebe sama přidal do svého seznamu činností "jak ještě zkusit najít práci", rozdal přes sto rozhovorů pro noviny a televizní stanice, mezi nimiž nechyběla například ani CNN. "Byl jsem v řecké televizi, v dánské i francouzské televizi, v japonských novinách...," vyjmenovával tehdy Nawrocki.
Nápad s plakátem ale nepochází z jeho hlavy. Za všechno prý může jeho dcera Lila. To ona přišla s tím, že by tuto trochu odvážnější metodu mohl zkusit. "Pomyslel jsem si, to není špatný nápad, a zkusil to," uvedl v jednom z mnoha interview. Poté, co byl v únoru 2008 po dlouhých šestatřiceti letech v hračkářském průmyslu propuštěn a nikdo na jeho inzeráty v novinách či na internetu ani na rozesílání životopisů nereagoval, mu už ani nic jiného nezbývalo. V podobné situaci byly statisíce dalších lidí a trh pracovní místa prostě nenabízel. Jak píše agentura AP, doma měl navíc nemocnou ženu v invalidním důchodu, která každý den brala patnáct různých léků, dceru s vysokou půjčkou na studia a dvě hypotéky na dům.
Minulý měsíc ale konečně přišla ona dlouho očekávaná nabídka a Paul Nawrocki se stal zaměstnancem společnosti Fantasma Toys. "Bylo to dobré, cítil jsem se dobře," popisoval své pocity po prvním dni v nové práci. "Všechno je pro mě tak nové... Protože to trvalo opravdu dlouho," dodal.
Nakonec mu pomohl přítel K získání vysněné práce mu paradoxně nepomohl žádný televizní rozhovor a nepřímo ani jeho "živá reklama". Nawrockého s jeho budoucím nadřízeným seznámil jeden přítel na veletrhu hraček. Přesto šťastný zaměstnanec věří, že mu příběh s plakátem při přijímacím pohovoru hodně pomohl.
Nyní tak doufá, že se konečně znovu postaví na nohy. I když připouští, že finanční škody za poslední dva roky jen tak samy nezmizí. Největší starost mu dělá jedna z hypoték. Celé měsíce prý s hrůzou očekává telefonát od hypoteční společnosti, zatím ale naštěstí nikdo nezavolal. Splátky totiž neplatí již šest měsíců a teď sám ani neví, jak to dožene. Jeho plat je totiž zhruba poloviční, než jaký dostával v dřívějším zaměstnání. Přesto Nawrocki náhlé štěstí považuje za zásah shůry, za záchranu, která prostě přišla v pravý čas.