LN Jak vypadá váš normální den?
Dost poklidně. Ráno si dám snídani, nejraději mám dvě vajíčka do skla, pak se těším na oběd do restaurace. Odpoledne si pospím, pokud mě nebudí Karel, to je hrubosrstý jezevčík, který chce pořád házet míček nebo štěká na naši kočku. Večer si dám párky nebo šunku. Poslechnu si zprávy a jdu spát.
LN Prý pijete francouzské víno a hodně solíte.
Ta dlouhověkost je prý genetická, ale rodiče se nedožili ani šedesátky, tak nevím. Víno piji denně a samozřejmě francouzské a červené. Ano, solím. Je to pak chutnější. A žádná cukrovka, žádný cholesterol; ani tuky v krvi. Rajče jsem nesnědl nikdy v životě.
LN Máte v sobě zvláštní vnitřní klid, čím to je?
To nevím. Ale když jdu spát, tak spím. V životě je nejdůležitější umět starosti házet za hlavu. Když se s tím nedá nic dělat, tak to nechat plavat.
LN Zažil jste v životě hodně strachu?
Bál jsem se za nacismu. Když tady byli Němci, tak to bylo o hubu. To bylo doopravdy. Ale vždycky se mi to podařilo. Přesvědčil jsem je, že chci točit filmy.
LN Připadal jste si někdy jako cynik?
LN Často mě lidi vidí jako cynika, ale já nejsem. Tím, že si držím lidi od těla, tak si myslí, že je mi všechno jedno. Ale není tomu tak, jsem jen profesionál. Říkal jsem lidem na place "Pane Högere, pane Štěpánku" a tak dále. Kdybych si nedržel spolupracovníky od těla, myslím, že by si víc dovolili a ta práce už by nebyla taková. Měl jsem kamaráda Miloše V. Kratochvíla, spisovatele historických knih, naše rodiny se navštěvovaly, podle jeho románů jsem točil. Když jsme spolu psali Evropa tančila valčík, tak jsme vždycky za odpoledne vypili lahev vína a pochválili si, co jsme ten den napsali. Hodně jsem se přátelil i s Františkem Hrubínem, vážil jsem si ho moc po pracovní stránce. A nyní se kamarádím s panem podnikatelem Milanem Sládkem. Před dvěma lety mě pozval na Barbados, myslel jsem si, že mi to zakážou doktoři, ale nezakázali, tak jsem strávil devadesáté osmé narozeniny pod palmami.
LN Jste asi jediný umělec, kterého od první republiky odměnil každý režim. Jste na to pyšný?
Ale proč ne. Já jsem ty filmy dělal poctivě, jak jsem nejlépe uměl. Práce pro mě byla nejdůležitější, chtěl jsem točit, a tak jsem občas uhnul. Mohl jsem netočit, ale to nešlo, filmař bez kamery neznamená nic. Film byl pro mě život.
LN Po sametové revoluci v roce 1989 jste ale už moc nepracoval. Není to škoda, když konečně došlo ke vzkříšení masarykovských ideálů, se kterými jste vyrůstal?
No právě. Je to paradox, protože první republika byla pro mou práci asi nejlepší. Ta takzvaná masarykovská. A po roce 1989 už jsem možná netočil právě proto, že jsem byl oceňovaný vždycky, za každého režimu. Už mi nikdo na film nedal peníze. A že jsem nemohl natočit toho Jana Masaryka, to mě mrzí.
LN Film o Janu Masarykovi byl vaší velkou touhou. Proč přesně?
Chtěl jsem ukázat, že to rozhodně nebyla sebevražda. Jsem přesvědčený, že ho zabili. Vždyť co to bylo za dobu? Psal jsem si s FBI i se šéfem tajných služeb, v Moskvě jsou pořád ty archivy, ví se, jak to přesně bylo. Jsem přesvědčený, že ho zavraždili bolševici. Stálo by za to ten film natočit. Jenže měl stát padesát milionů – a to bylo moc. Sílu bych na to měl ještě tehdy perfektní, uvažoval jsem o tom tak před deseti lety.
LN Za svůj život jste přečetl tisíce námětů na film. Jak se pozná ten pravý?
Musí to být dramatické a musí vás to bavit. Taky se na to musíte hodit. Já jsem třeba nikdy netočil detektivky, na to byl Hitchcock. A to byl velký umělec, miluju ho. První udělal sukně až k rozkroku. Mě bavila historie, proto jsem točil historické filmy. Vlastně osmdesát procent mých filmů bylo historických, dělal jsem si scénáře z knížek. Za bolševika se za to dalo výborně schovat. A navíc, mám strašně rád Čechy a tuhle zemi. Nedám na Čechy dopustit, jsou možná trošku opatrní a uhnutí, ale kdyby takoví nebyli, tak by tady nebyli tak dlouho – už by dávno mluvili německy nebo rusky. Proto jsem nemohl emigrovat, neuměl jsem pořádně cizí jazyk a věděl, že bych tam stál chvilku ve frontě. A to se mi nechtělo. Jsem patriot. Žena mi každý večer čte Palackého Kapitoly z dějin národa českého, ona si u toho může jazyk ukroutit, skoro tomu ani nerozumí, ale mně se to velmi líbí. A každý rok na 1. máje mi čte Máchův Máj, celý. Ten Máj je taky krásný.
LN Vaše žena toho hodně vydrží…
Já se mám dobře, protože mám Jitku. Mám s ní hezký život. Jsme spolu třicet osm let. Inspiruje mě životem. Mám ji rád. Stará se o mě. Vzali jsme se až v roce 1997, když mi nemohla předat pyžamo, co mi přinesla do nemocnice. Řekli jí, že je cizí paní a že ke mně nemůže. Tak jsme se pak hned vzali v Holešovicích v dřeváku, ten už zbořili, tam byla oddávací síň, nad parkhotelem.
LN Dodnes se krásně oblékáte. Kde teď šijete?
Nedávno jsem si dal ušít u Adama pět košil, monogram jsem si dal tentokráte dolů, hned tam k lemu. To je pro mě velká změna. Celý život jsem si dával monogram na prsa, teď ten dole už není vidět.
LN Jak se na narozeniny chystáte?
Jsem s manželkou v hotelu Golf v Mariánských lázních, kde jsem byl poprvé v roce 1947. On totiž filmový festival byl nejdřív v Mariánkách, tak jsem tam bydlel a zvykl si tam a od té doby tam jezdím. Festival se pak přesunul do Karlových Varů, protože tam byla lepší infrastruktura. V Mariánkách strávíme týden a pak už se budu těšit na narozeniny.
LN Ke stým narozeninám dostanete nový dokument – o sobě. Už jste ho viděl?
Ne a ani moc neuvidím, protože špatně vidím. Vlastně nevím, proč se má o mně točit nějaký film.
LN Kolika let byste se chtěl dožít?
Dneska se mi zdá, že bych si to dal do sto čtyř. Hraběnka Lobkowiczová tady byla do stovky, ale ona byla hraběnka – a já jsem obyčejný buržoa, tak bych to do sto čtyř mohl zvládnout.
