Budapešť se rozloučila se srdcem Habsburka

Večer byla v úzkém rodinném kruhu uložena urna se srdcem zesnulého v bazilice benediktinského opatství Pannonhalma nedaleko Györu. Tím skončil pompézním pohřeb Otty Habsburského, jenž zemřel 4. července v Bavorsku.

Paskai ve svém vystoupení zesnulého ocenil jako politika, který se v rámci Panevropského hnutí a jako poslanec Evropského parlamentu "celoživotně zasazoval o sjednocení Evropy, o to, aby železná opona konečně patřila minulosti". Jeho morální profil a politická činnost mohou být vzorem pro nynější politiky, dodal.

Vedle sedmi dětí zesnulého, vnoučat a pravnoučat se obřadu zúčastnili i maďarský prezident Pál Schmitt, vicepremiér Zsolt Semjén, řada církevních hodnostářů a dalších hostů.

Večerní uložení urny se srdcem v Pannonhalmě se uskutečnilo na základě Ottova přání v závěti. Separátní pohřbívání srdce má v habsburském rodě tradici. Obřadu byli vedle benediktinských mnichů přítomni i představitelé dalších náboženství v Maďarsku - luteránského, reformovaného a židovského, uvedla APA.

Tělo zemřelého stejně jako tělo jeho manželky bylo za velké pompy pohřbeno v sobotu ve Vídni do Kapucínské krypty, která je habsburským mauzoleem od počátku 17. století.

Následník uherského trůnu

V Maďarsku žije od 90. let Ottův druhorozený syn Georg. To však zdaleka není jediná vazba zesnulého na Maďarsko. Jeho otec císař Karel se roku 1916 nechal korunovat uherským králem, matka Zita byla korunována uherskou královnou a sám Otto byl uznán následníkem uherského trůnu.

Byla to ostatně jediná Karlova korunovace, císařem rakouským byl pouze uznán, nikoli korunován s odůvodněním, že v době válečného utrpení obyvatel říše se korunovační pompa nehodí a akt se uskuteční až po válce. Místo toho byl ale v roce 1918 zbaven trůnu a později vypovězen ze země.

Přestože Maďarsko Karla korunovalo a po válce zůstalo královstvím, regent království Miklós Horty ve 20. letech oba Karlovy pokusy převzít maďarský trůn tvrdě odrazil. Nehledě na to zůstalo Maďarsko pro Ottu Habsburského"srdeční záležitostí" a ještě v roce 1989 patřil k hlavním organizátorům takzvaného evropského pikniku na hranicích Rakouska a Maďarska, během nějž emigrovaly tisíce východních Němců do tehdejšího západního Německa.